26 Cdo 1118/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobce Ing. M. K., P., zastoupeného JUDr. Miloslavem Peterkou, advokátem
se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Jagellonská 1239/24, proti žalovanému Ing. arch.
P. K., P., zastoupenému Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v
Postupicích 58, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního
soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 9 C 40/2008, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2010, č. j. 17 Co
415/2010-131, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2010, č. j. 17 Co
415/2010-131, v poměru mezi žalobcem a žalovaným se zrušuje a věc se vrací v
tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. ledna 2010, č. j. 9 C 40/2008-66, zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi
žalovaného ze dne 3. září 2007 z nájmu původní žalobkyně L. M. (dále jen
„Výpověď“ a „původní žalobkyně“) k „bytu č. 9 ve IV. podlaží domu v P.“ (dále
jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“); současně rozhodl o
nákladech řízení tehdejších účastníků. K odvolání původní žalobkyně a žalobce (vnuka původní žalobkyně) Městský soud v
Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. prosince 2010, č. j. 17 Co
415/2010-131, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že vyhověl
žalobě a určil, že Výpověď (daná žalovaným původní žalobkyni) je neplatná;
současně rozhodl o nákladech řízení tehdejších účastníků před soudy obou stupňů. Z provedených důkazů zjistily soudy obou stupňů následující skutkový stav. Dne
22. dubna 1961 uzavřely původní žalobkyně jako nájemkyně a Odborové sdružení
národních podniků pro výrobu keramiky a keramických surovin Praha – Hlubočepy
jako pronajímatel smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou (dále jen
„původní nájemní smlouva“). Dne 19. března 2001 pak uzavřeli původní žalobkyně
a žalobce jako nájemci a městská část Praha 5 jako pronajímatelka smlouvu o
nájmu téhož bytu opět na dobu neurčitou, avšak bez ujednání vztahujícího se ke
zrušení či nahrazení původní nájemní smlouvy (dále jen „nájemní smlouva ze dne
19. března 2001“). Žalovaný se stal na základě kupní smlouvy ze dne 24. března
2005 s účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 4. července 2005 vlastníkem předmětného domu. Písemným oznámením ze dne 30. listopadu 2006 (dále jen „Oznámení“) adresovaným původní žalobkyni, která ho
převzala téhož dne, jí od 1. března 2007 zvýšil nájemné z bytu z částky
1.112,47 Kč měsíčně na částku 6.230,08 Kč měsíčně. Následně původní žalobkyně a
žalobce dopisem ze dne 8. prosince 2006 sdělili žalovanému, že se zvýšením
nájemného na stanovenou částku nesouhlasí (pro nesprávnost výpočtu zvýšení
nájemného), přičemž mu od 1. března 2007 hradili na nájemném částky
odpovídající nájemnému zvýšenému o maximální přírůstek měsíčního nájemného,
jenž vypočetli způsobem stanoveným v příloze k zákonu č. 107/2006 Sb., o
jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. května 2009 (dále jen „zákon č. 107/2006 Sb.“). Dopisem ze dne 3. září 2007 adresovaným původní žalobkyni jí
pak žalovaný nájem předmětného bytu vypověděl (dále jen „Výpověď“) s
odůvodněním, že neplatila nájemné ve výši určené v Oznámení přesto, že se
nebránila zvýšení nájemného žalobou podanou u soudu v zákonné tříměsíční lhůtě,
a že její dluh na nájemném tak ke dni dání Výpovědi přesáhl trojnásobek
měsíčního nájemného ve smyslu § 711 odst. 2 písm. b/ zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále
jen „obč. zák.“). Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především
dovodil, že žaloba byla podána včas (konkrétně dne 24. října 2007), tj.
v
šedesátidenní prekluzivní lhůtě počítané od doručení Výpovědi (§ 711 odst. 5
obč. zák.). Poté rovněž dovodil, že ke dni doručení Oznámení a ke dni dání
Výpovědi byla (výlučnou) nájemkyní bytu pouze původní žalobkyně, neboť nájemní
smlouva ze dne 19. března 2001 je absolutně neplatná; vztahovala se totiž k
bytu, který nebyl právně volný (byl již v nájmu původní žalobkyně), přičemž se
nijak nevypořádala s původní nájemní smlouvou. V návaznosti na to dospěl k
závěru, že nepodala-li původní žalobkyně ve lhůtě do 1. března 2007 u soudu
žalobu na určení neplatnosti zvýšení nájemného, byla povinna platit od
uvedeného data nájemné z bytu ve výši stanovené v Oznámení. Uzavřel, že jelikož
takto zvýšené nájemné žalovanému nehradila a její dluh na nájemném z bytu tak
přesáhl ke dni dání Výpovědi trojnásobek měsíčního nájemného, byl naplněn
uplatněný výpovědní důvod hrubého porušení povinností nájemce podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák.; vzhledem k tomu – a dále i s ohledem na to, že Výpověď
obsahovala všechny podstatné náležitosti stanovené v § 711 odst. 3 obč. zák. –
pokládal Výpověď za platnou, a proto určovací žalobu zamítl. Naproti tomu
odvolací soud usoudil, že uplatněný výpovědní důvod nebyl naplněn. Podle jeho
názoru je tomu tak proto, že původní žalobkyni nevznikla povinnost platit
nájemné z bytu ve výši uvedené v Oznámení a potažmo ani dluh odvozený od takto
zvýšeného nájemného. V této souvislosti zdůraznil, že navýšení nájemného
učiněné Oznámením přesahuje maximální přírůstek měsíčního nájemného vypočtený
způsobem předepsaným v příloze k zákonu č. 107/2006 Sb. a že Oznámení navíc
neobsahuje zdůvodnění, že byla řádně stanovena výše nájemného právě na základě
maximálního přírůstku měsíčního nájemného. Dodal, že vzhledem k uvedeným
nedostatkům pak v tomto případě ani nejde o oznámení o jednostranném zvýšení
nájemného podle citovaného zákona, jehož účinkům může nájemce bytu zabránit
pouze žalobou na určení neplatnosti zvýšení nájemného podanou u soudu v
prekluzivní lhůtě stanovené v § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. Poté uzavřel,
že zvýšení nájemného učiněné Oznámením je tedy absolutně neplatné podle § 39
obč. zák. pro rozpor s ustanoveními § 3 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 107/2006 Sb.,
přičemž nejedná-li se o zvýšení nájemného podle uvedeného zákona, lze tuto
skutečnost (tj. neplatnost Oznámení) zohlednit i v daném řízení o určení
neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. Za této situace zamítavý rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že určovací žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání odvolacímu soudu předně vytkl, že se
nevypořádal s otázkou aktivní věcné legitimace žalobce a i ve vztahu k němu
vyhověl žalobě (na určení neplatnosti Výpovědi žalovaného z nájmu původní
žalobkyně k bytu) přesto, že soud prvního stupně přisvědčil jeho námitce a
dovodil, že není nájemcem předmětného bytu, neboť nájemní smlouva ze dne 19. března 2001 je neplatná; přitom žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu
bytu může podat toliko nájemce (§ 711 odst. 5 obč. zák.). Nesouhlasil ani s
názorem, že Oznámení není oznámením o zvýšení nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb. Měl za to, že i kdyby zvýšení nájemného učiněné Oznámením
neodpovídalo limitům stanoveným citovaným zákonem, tato okolnost neopravňovala
odvolací soud vyloučit ho z působnosti tohoto zákona; navíc jeho argumentace je
vnitřně rozporná, jestliže na jedné straně dovozuje, že Oznámení není oznámením
o jednostranném zvýšení nájemného ve smyslu zákona č. 107/2006 Sb., a na straně
druhé posuzuje „výši zvýšeného nájemného“ právě podle citovaného zákona. Měl
také za to, že kromě toho v důsledku uvedeného právního názoru by se stala
zcela nadbytečnou právní úprava žaloby na určení neplatnosti zvýšení nájemného
obsažená v ustanovení § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb., jelikož každé zvýšení
nájemného, které je v rozporu s tímto zákonem a tudíž neplatné, by bylo možno
označit za zvýšení nájemného, jež nebylo uplatněno podle tohoto zákona a není
proto třeba ho napadnout u soudu zmíněnou žalobou v zákonem stanovené lhůtě. Dodal, že citované ustanovení neumožňuje jiný výklad, než že po marném uplynutí
tam uvedené lhůty se nelze již neplatnosti zvýšení nájemného dovolat a soud ji
nemůže posuzovat v jiném řízení. K tomu poznamenal, že stejně tak v řízení o
vyklizení bytu se soud již nezabývá „zákonností uplatněného výpovědního
důvodu“, jestliže nájemce podal žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu
bytu opožděně nebo ji dokonce nepodal vůbec. Současně poukázal též na obdobně
koncipovanou právní úpravu obsaženou v ustanoveních § 166 a § 480e odst. 2 obč. zák. a § 131, § 183 či § 242 obchodního zákoníku. Podle jeho mínění tedy v
důsledku nepodání žaloby na určení neplatnosti zvýšení nájemného byla původní
žalobkyně povinna platit mu nájemné z bytu ve výši určené v Oznámení, jehož
platnost nebyl odvolací soud v daném řízení o určení neplatnosti Výpovědi
oprávněn posuzovat. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce a původní žalobkyně se ve vyjádření k dovolání především ztotožnili s
právními názory, že zvýšení nájemného učiněné Oznámením je absolutně neplatné a
že tudíž nebyl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. b/
obč. zák., neboť nájemné hradili žalovanému ve správné výši a včas.
Navrhli,
aby dovolání bylo odmítnuto (pro zjevnou bezdůvodnost). Původní žalobkyně v průběhu dovolacího řízení, konkrétně dne 20. května 2011,
zemřela. Protože soud prvního stupně měl za to, že povaha věci neumožňovala v
tomto řízení pokračovat s jinou osobou namísto původní žalobkyně, která
ztratila způsobilost být účastnicí řízení, usnesením ze dne 15. listopadu 2013,
č. j. 9 C 40/2008-186, ve spojení s potvrzujícím usnesením odvolacího soudu ze
dne 13. února 2014, č. j. 29 Co 58/2014-211, ve znění opravného usnesení ze dne
27. února 2014, č. j. 29 Co 58/2014-218, dovolací řízení v poměru mezi původní
žalobkyní a žalovaným zastavil. Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené
rozhodnutí vydáno dne 14. prosince 2010, Nejvyšší soud České republiky jako
soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”). Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž
odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence
uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 3076 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, bylo-li přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2014) zahájeno řízení o neplatnosti
výpovědi nájmu bytu, dokončí se podle dosavadních právních předpisů; právo
nájemce na bytovou náhradu nebo na jiná plnění podle dosavadních právních
předpisů nejsou dotčena.
Podle § 711 odst. 5 obč. zák. nájemce není povinen byt vyklidit, pokud podá ve
lhůtě šedesáti dnů ode dne doručení výpovědi žalobu na určení neplatnosti
výpovědi a řízení není ukončeno pravomocným rozhodnutím soudu.
Z citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že aktivně věcně legitimován k
podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu je pouze a výhradně
jeho nájemce. Jen pro úplnost lze dodat, že výpověď z nájmu bytu daná osobě,
která není nájemcem bytu, nemá žádné právní účinky (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 17. června 2008, sp. zn. 26 Cdo 3842/2007,
uveřejněný pod č. 33/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Taková
osoba – jak se podává z odůvodnění citovaného rozhodnutí – není aktivně věcně
legitimována k podání žaloby o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. V
poměrech posuzované věci pak dovolací soud dodává, že tím méně by byla dána
aktivní věcná legitimace osoby, která není nájemcem bytu, k podání žaloby o
určení neplatnosti Výpovědi dané žalovaným původní žalobkyni jako výlučné
nájemkyni předmětného bytu, jestliže v tomto případě takové osobě navíc nebyla
adresována (a ani doručena) Výpověď. Právní posouzení věci je tedy v poměru
mezi stávajícími účastníky řízení (žalobcem a žalovaným) neúplné a tudíž
nesprávné, jestliže odvolací soud vyhověl rovněž žalobě žalobce na určení
neplatnosti Výpovědi (dané žalovaným původní žalobkyni), aniž se jakkoli
vypořádal se závěrem soudu prvního stupně, že (výlučnou) nájemkyní předmětného
bytu byla pouze původní žalobkyně a že žalobce se – na základě nájemní smlouvy
ze dne 19. března 2001 a ani jinak – nestal nájemcem předmětného bytu (a proto
také nebyl aktivně věcně legitimován k podání žaloby na určení neplatnosti
Výpovědi). Za této situace nemůže napadené rozhodnutí v poměru mezi žalobcem a
žalovaným obstát. I kdyby snad odvolací soud dospěl k závěru, že spolu s
původní žalobkyní byl i žalobce (společným) nájemcem bytu, dotčené rozhodnutí v
poměru mezi žalobcem a žalovaným neobstojí ani z posléze uvedených příčin.
Podle § 3 odst. 5 zákona č. 107/2006 Sb. oznámení pronajímatele o jednostranném
zvýšení nájemného musí mít písemnou formu a musí obsahovat zdůvodnění, že byla
řádně stanovena výše nájemného na základě maximálního přírůstku měsíčního
nájemného. Podle § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. povinnost platit zvýšené
nájemné vzniká dnem, který je uveden v oznámení o zvýšení nájemného, nejdříve
však prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po uplynutí 3 kalendářních
měsíců od jeho doručení nájemci. V této lhůtě je nájemce oprávněn podat žalobu
k soudu na určení neplatnosti zvýšení nájemného.
V soudní praxi není pochyb o tom, že hmotněprávním předpokladem pro zvýšení
nájemného z bytu podle zákona č. 107/2006 Sb. je oznámení pronajímatele o
jednostranném zvýšení nájemného. Oznámení o zvýšení nájemného musí být učiněno
v písemné formě (§ 3 odst. 5 zákona č. 107/2006 Sb.) a stává se perfektním
(působí) od okamžiku, kdy je nájemci doručeno. Za oznámení o zvýšení nájemného
z bytu s účinky ve smyslu § 3 odst. 6 zákona č.107/2006 Sb. lze považovat pouze
takovou listinu, z níž poprvé měl nájemce objektivní příležitost vnímat vůli
pronajímatele zvýšit mu nájemné z bytu. Přitom pro řešení otázky, zda určitou
listinu lze pokládat za oznámení pronajímatele o zvýšení nájemného z bytu, je
nerozhodné, že tato listina neobsahovala veškeré (speciální) náležitosti
kladené zákonem č. 107/2006 Sb. (§ 3 odst. 2, 3 a 5 citovaného zákona) na
oznámení pronajímatele o jednostranném zvýšení nájemného z bytu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. dubna 2012, sp. zn. 26 Cdo
1648/2011). Od doručení písemného oznámení pronajímatele o zvýšení nájemného
nájemci bytu se odvíjí počátek běhu prekluzivní lhůty pro podání žaloby na
neplatnost zvýšení nájemného ve smyslu § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb.
(srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 10. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 2171/2009,
uveřejněný pod č. 122 v sešitě č. 9 z roku 2012 časopisu Soudní judikatura, a
ze 17. ledna 2012, sp. zn. 26 Cdo 2654/2010). Ze znění citovaného ustanovení se
podává, že (nejdříve) uplynutím tam uvedené lhůty vzniká nájemci povinnost
platit zvýšené nájemné a že nájemce (pokud se zvýšením nájemného nesouhlasí)
může v této lhůtě podat žalobu na neplatnost jednostranného zvýšení nájemného
(srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2012, sp. zn. 26
Cdo 1825/2011). Logickým a jazykovým výkladem citovaného ustanovení je možno
dovodit, že jediným způsobem, jak lze zabránit vzniku povinnosti platit zvýšené
nájemné, je podání žaloby v zákonné lhůtě, a že jejím marným uplynutím pak již
nájemci vzniká (ze zákona) povinnost platit zvýšené nájemné. Je-li žaloba na
neplatnost jednostranného zvýšení nájemného podána po uplynutí prekluzívní
lhůty, soud ji musí již z tohoto důvodu zamítnout (neboť právo domáhat se
neplatnosti zvýšení nájemného zaniklo prekluzí) a nemůže věcně přezkoumávat
platnost oznámení pronajímatele o jednostranném zvýšení nájemného (srov.
odůvodnění již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu z 10. března 2011, sp. zn.
26 Cdo 2171/2009, a dále rozsudků z 12. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 1103/2011,
a z 18. října 2011, sp. zn. 26 Cdo 644/2011). Z právě řečeného rovněž vyplývá,
že ustanovení § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. brání tomu, aby platnost
oznámení o jednostranném zvýšení nájemného z bytu byla posuzována po marném
uplynutí tam stanovené prekluzivní lhůty a aby byla zkoumána (byť jako otázka
předběžná) v jiném řízení než o žalobě na určení neplatnosti zvýšení nájemného,
kterému je zmíněná otázka vyhrazena; jinak by scházel rozumný důvod takovou
žalobu zvlášť upravit a navíc právo podat ji u soudu omezovat propadnou lhůtou.
Uvedené přitom platí bez zřetele k tomu, jakým důvodem neplatnosti mělo být
oznámení pronajímatele o zvýšení nájemného postiženo. Okolnost, že v konkrétním
případě zvýšení nájemného – v rozporu se zákonem – přesahuje maximální
přírůstek měsíčního nájemného vypočtený způsobem předepsaným v příloze k zákonu
č. 107/2006 Sb. a že oznámení o zvýšení nájemného z bytu – opět v rozporu se
zákonem – neobsahuje zdůvodnění, že byla řádně stanovena výše nájemného právě
na základě maximálního přírůstku měsíčního nájemného, tedy neznamená, že by
takovéto zvýšení nájemného nepodléhalo režimu zákona č. 107/2006 Sb. Naopak
jedná se o typické vady oznámení o zvýšení nájemného, které činí dotčený právní
úkon neplatným a které může nájemce bytu účinně namítnout pouze v žalobě na
určení neplatnosti zvýšení nájemného podané v průběhu prekluzivní lhůty
stanovené v § 3 odst. 6 citovaného zákona. Pro úplnost zbývá dodat, že o vynětí
jednostranného úkonu pronajímatele směřujícího ke zvýšení nájemného z bytu z
působnosti zákona č. 107/2006 Sb. lze uvažovat pouze v případech vyjmenovaných
v ustanoveních § 1 odst. 2 tohoto zákona (v řízení ovšem nebylo ani tvrzeno, že
by se v souzené věci jednalo o některý z tam uvedených případů).
Se zřetelem k řečenému nebyl tedy odvolací soud – i přes jím zdůrazňované
nedostatky (vady) Oznámení – oprávněn zkoumat platnost zvýšení nájemného ve
vztahu k žalobci, jemuž Oznámení nebylo doručeno, a to navíc v daném řízení o
určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, a potažmo ani uzavřít, že zvýšení
nájemného učiněné Oznámením je absolutně neplatné (pro rozpor s ustanoveními §
3 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 107/2006 Sb.). Jen pro úplnost lze dodat, že
odvolací soud si – jak příhodně upozornil dovolatel – ve skutečnosti protiřečí,
jestliže na jedné straně dovozuje, že Oznámení není oznámením o zvýšení
nájemného ve smyslu zákona č. 107/2006 Sb., a na straně druhé usuzuje na jeho
neplatnost právě s ohledem na ustanovení citovaného zákona. Je totiž – logicky
vzato – vyloučeno, aby dotčený právní úkon nepodléhal právní regulaci obsažené
v uvedeném zákoně a zároveň se jí protivil. Lze uzavřít, že dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl užit opodstatněně.
Vzhledem k uvedenému není napadený rozsudek z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace v
poměru mezi žalobcem a žalovaným správný. Nejvyšší soud ho proto podle § 243b
odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. v tomto ohledu zrušil a podle § 243b odst. 3
věty první o.s.ř. vrátil věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d
odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. dubna 2014
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu