26 Cdo 1196/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka
ve věci žalobce 3 K P., spol. s r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému
B. M., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu a o vzájemné žalobě na určení,
že žalovaný je nájemcem bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn.
14 C 59/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
25. srpna 2005, č.j. 22 Co 248/2005-37, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1.
2. 2005, č.j. 14 C 59/2004-27, ve výroku pod bodem I. zamítl návrh žalobce, aby
byl žalovaný uznán povinným vyklidit a vyklizený předat žalobci byt č. 19
sestávající z pokoje a příslušenství, II. kategorie, v 5. podlaží domu č.p. 813
ve Vršovické ulici č. 58, P. 10, k.ú. V. (dále jen „byt“ nebo „předmětný byt“),
ve výroku pod bodem II. zamítl vzájemný návrh na určení, že žalobce (správně
mělo být uvedeno „žalovaný“) je nájemcem tohoto bytu „v důsledku přechodu nájmu
po své babičce D. G., se kterou vedl společnou domácnost, kterou tato trvale
opustila“, a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25.
8. 2005, č.j. 22 Co 248/2005-37, potvrdil rozsudek v napadeném výroku
I. a v nákladovém výroku III., a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení.
Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně
dostatečnými a správnými a na základě těchto skutkových zjištění pak
shodně se soudem prvního stupně dovodil, že D. G. vzniklo na základě dohody o
užívání bytu ze dne 10. 7. 1991 k předmětnému bytu užívací právo, které se
změnilo (podle § 871 občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) na
nájem na dobu neurčitou, že D. G. dne 1. 6. 2004 byt opustila, přičemž
neprojevila úmysl nájemní vztah ukončit, že žalovaný s ní k tomuto dni nežil ve
společné domácnosti, že opuštění bytu jeho nájemkyní nemohlo bez dalšího
způsobit zánik nájemního vztahu k tomuto bytu a nepřešlo-li právo nájmu ve
smyslu § 706 odst. 1 věty první ve spojení s ustanovením § 708 občanského
zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“) na žalovaného,
je D. G. výlučnou nájemkyní bytu, a proto aktivní legitimace k vyklizení
žalovaného jako osoby bydlící v bytě se souhlasem nájemkyně svědčí toliko této
nájemkyni nikoliv žalobci. Odvolací soud s odkazem na ustálenou judikaturu
uzavřel, že dohoda o zániku nájmu bytu musí mít pod sankcí absolutní
neplatnosti písemnou formu, vypořádal se s námitkami žalobce, když ve shodě se
soudem prvního stupně shledal, že korespondence pronajímatele a nájemkyně bytu
ze dne 8 6. 2004 a ze dne 22. 6. 2004 nesplňuje náležitosti dohody o zániku
nájmu bytu. Úvahy žalobce ohledně aplikace § 708 a § 710 obč. zák. shledal
nesprávnými.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř“)
a zásadní právní význam spatřuje „v rozdílné rozhodovací praxi odvolacích a
dovolacích soudů a řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem“. Dovolatel
brojí proti závěru odvolacího soudu, že nájemní vztah D. G. k předmětnému bytu
stále trvá. Podle dovolatele z projevů vůle nájemkyně jednoznačně vyplývá, že
byt opustila – v této souvislosti dovolatel poukazuje na korespondenci ze dne
8. 6. 2004 a ze dne 22. 6. 2004 a namítá, že D. G. nijak neprokázala své
tvrzení, že prohlášení o opuštění domácnosti sepsala ve stavu rozrušení - což
má za následek zánik práva nájmu, neboť institut trvalého opuštění domácnosti
je v občanském zákoníku „z hlediska nájmu postaven na roveň smrti“. Dovolatel
se proto domnívá, že odvolací soud aplikoval § 706 a § 710 obč. zák. v rozporu
s hmotným právem, napadený rozsudek tak spočívá na nesprávném právním
posouzení, proto navrhuje, aby byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem
2 a 3 zákona č. 59/2005 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve
znění účinném do 31. 3. 2005 (dále též jen „o.s.ř.“) a shledal, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného
prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být
přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných
(způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustností dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu je
upravena ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho
prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3
o.s.ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím
naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst.
3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice
správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z
podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a
povinnostech účastníků).
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na
zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká
mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-
li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové
zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.
října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z
roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne
31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20
Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod
č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne
31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26
Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25.
března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo
473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003).
Z uvedeného se podává, že také otázka, k čemu směřovala vůle D. G. projevená v
jejích písemných prohlášeních popřípadě jinak, tj. zda se jedná o projev vůle
směřující k trvalému opuštění bytu, respektive k uzavření dohody o zániku práva
nájmu bytu, je otázkou skutkovou nikoliv právní.
Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že výtka nesprávného právního posouzení
věci je v tomto směru založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových
zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatel v tomto ohledu brojil proti skutkovým
zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž
soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatel však přehlédl, že
skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice
napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak
pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a) a b)
o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a §
238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost
dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být
námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti
dovolání právně relevantní.
Potvrzující rozsudek odvolací soudu spočívá rovněž na právním závěru, že
opuštění bytu nemůže bez dalšího způsobit zánik práva nájmu, proto nájemní
vztah D. G. k předmětnému bytu stále trvá. Tento závěr byl dovolatelem
napaden námitkou nesprávného právního posouzení věci.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 451/2000, dovodil,
že k zániku práva nájmu bytu nemůže dojít konkludentním jednáním nájemce (např.
faktickým odstěhováním se z bytu); právní vztah nájmu bytu tedy trvá i po
odstěhování se nájemce. Podle § 710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne mimo
jiné písemnou dohodou uzavřenou mezi pronajímatelem a nájemcem. Jde o jeden ze
základních způsobů zániku práva nájmu bytu. Dohoda o zániku práva nájmu bytu je
právním úkonem (dvoustranným), a proto musí vyhovovat náležitostem vyplývajícím
z ustanovení § 37 a násl. obč. zák.; mimo jiné musí mít - pod sankcí absolutní
neplatnosti (§ 40 odst. 1 obč. zák.) - písemnou formu. Přitom však projevy vůle
účastníků tohoto dvoustranného právního úkonu (včetně jejich podpisů) nemusí
být obsaženy na téže listině, jak to zákon naopak vyžaduje u smluv o převodu
nemovitostí (srov. § 40 odst. 3 větu za středníkem ve spojení s § 46 odst. 2
větou druhou obč. zák.). Při uzavírání dohody o zániku práva nájmu bytu nejsou
její účastníci omezeni výpovědní lhůtou (§ 710 odst. 3 obč. zák.); právo nájmu
bytu tudíž zaniká dnem, na němž se účastníci dohodli v písemné dohodě (dále
srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo
224/2001, a ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1998/2005).
Z uvedeného se podává, že se odvolací soud v tomto směru neodchýlil od ustálené
soudní praxe. V otázkách otevřených dovolacímu přezkumu tak nebyl shledán
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, proto Nejvyšší soud podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost
odmítl, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Žalobce z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak
žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měl proti žalobci právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2006
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu