U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobce Stavebního bytového družstva POKROK, se sídlem v Praze 8,
Kollárova 157/18, IČO: 00034398, zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou,
advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Vyšehradská 423/27, proti
žalovaným 1/ K. B., zastoupenému JUDr. Irenou Malcovou, advokátkou se sídlem v
Praze 8 – Troji, Mazurská 846/2d, a 2/ J. B., o vyklizení bytu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 293/2014, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2015, č. j. 25 Co
329/2015-150, ve spojení s usnesením ze dne 10. února 2016, č. j. 25 Co
329/2015-171, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 2.178,- Kč k rukám Mgr. Miroslava Krutiny, advokáta se sídlem v Praze 2
– Novém Městě, Vyšehradská 423/27, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. V poměru mezi žalobcem a žalovanou nemá žádný z těchto účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. června
2015, č. j. 18 C 293/2014-99, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost
vyklidit a vyklizenou předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku
„jednotku č. 1141/1, o velikosti 3+1, v 1. podlaží budovy, v k. ú. K.“ (dále
jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení
účastníků.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
5. listopadu 2015, č. j. 25 Co 329/2015-150, ve spojení s usnesením ze dne 10.
února 2016, č. j. 25 Co 329/2015-171, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů učinil shodně se soudem prvního stupně zejména následující
skutková zjištění. Rozhodnutím představenstva žalobce (Stavebního bytového
družstva POKROK – dále jen „družstvo“) ze dne 28. srpna 2013 (dále jen
„rozhodnutí z 28. srpna 2013“) byli žalovaní (společní členové družstva a
nájemci předmětného /družstevního/ bytu) vyloučeni z družstva z důvodu
neplacení nájemného a záloh na plnění poskytovaná s užíváním bytu poté, co
dlužné nájemné (v širším smyslu) neuhradili ani přes výstrahu představenstva,
která jim byla zaslána dne 29. května 2013. Rozhodnutí z 28. srpna 2013 jim
bylo doručováno na adresu předmětného bytu formou doporučených zásilek určených
do vlastních rukou, přičemž dne 2. září 2013 byla do jejich (společné) poštovní
schránky vhozena oznámení o jejich uložení na poště s výzvami k jejich
vyzvednutí. Obě oznámení z poštovní schránky vyndala žalovaná, svoji zásilku si
dne 17. září 2013 na poště vyzvedla, avšak oznámení určené žalovanému před ním
zatajila. Zásilka adresovaná žalovanému byla pak následujícího dne vrácena
družstvu jako nevyzvednutá. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především
dovodil, že byť si žalovaný – na rozdíl od žalované – zásilku obsahující
rozhodnutí z 28. srpna 2013 na poště nevyzvedl a tudíž byla jako nevyzvednutá
vrácena družstvu, do jeho dispoziční sféry se dostala již dne 2. září 2013, kdy
na základě oznámení o jejím uložení, které mu bylo vhozeno do poštovní
schránky, objektivně nabyl možnost si ji vyzvednout na poště a seznámit se tak
s jejím obsahem; přitom je nerozhodná okolnost, že žalovaná dotčené oznámení
bez jeho vědomí z poštovní schránky vyndala a před ním zatajila. Ve vztahu k
oběma byla tedy splněna povinnost družstva doručit členu rozhodnutí o vyloučení
z družstva do vlastních rukou, jak vyžadoval čl. 13 odst. 2 Stanov družstva ze
dne 24. listopadu 2012 (dále jen „Stanovy“), neboť tato povinnost se podle čl. 99 odst. 4 Stanov považovala za splněnou mimo jiné i tehdy, jestliže člen svým
jednáním doručení písemnosti zmařil (zde tím, že si zásilku nevyzvedl v úložní
době na poště). Uzavřel, že jestliže pak žádný z nich nepodal proti rozhodnutí
z 28. srpna 2013 odvolání k členské schůzi (resp. v tomto případě ke
shromáždění delegátů – viz čl. 13 odst. 3 Stanov) do tří měsíců od jeho
doručení (žalovaný podal proti citovanému rozhodnutí tzv. „námitky“, avšak
teprve dne 16. září 2014), zaniklo marným uplynutím uvedené lhůty jejich
členství v družstvu i nájem předmětného bytu (§ 231 odst. 4 zákona č. 513/1991
Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném v době doručování rozhodnutí z 28. srpna 2013 /dále jen „obch. zák.“/, a § 714 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /dále jen „obč. zák.“/). K
námitce, že žalovanému nebyla do vlastních rukou doručena výstraha o porušování
členských povinností, která musela podle čl. 13 odst.
4 a 5 Stanov předcházet
rozhodnutí o vyloučení z družstva, dodal, že okolnost, zda rozhodnutí o
vyloučení předcházelo řádné doručení dané výstrahy, není v souzené věci právně
relevantní, neboť v řízení o žalobě na vyklizení družstevního bytu není soud
oprávněn zkoumat, zda bylo vyloučení člena z družstva platné. Za této situace
vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, k němuž se žalobce –
prostřednictvím svého advokáta – písemně vyjádřil. Již na tomto místě dovolací
soud zdůrazňuje, že v řízení o vyklizení manželů po zániku jejich práva
společného nájmu bytu, v němž mají manželé postavení nerozlučných společníků
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1edna 2013, sp. zn. 26 Cdo
2813/2012), platí, že podal-li dovolání jeden z nerozlučných společníků (ve
lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř.), vztahuje se dovolání na všechny
společníky, účastníkem dovolacího řízení je tak i žalovaná, byť dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu nepodala.
Dovolací soud dospěl k závěru, že z posléze uvedených příčin je dovolání zčásti
neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž
nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle § 237 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č.
293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Jde-li o vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), pak k projednání dovolání nepostačuje pouhá
citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by z dovolání (z
jeho celkového obsahu) bylo zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či
procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v
dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit
a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil
odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp.
zn. 26 Cdo 3492/2013).
V daném případě z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že dovolatel
nesouhlasil mimo jiné s právním názorem, že v souzené věci není právně
relevantní okolnost, zda rozhodnutí o jeho vyloučení z družstva předcházelo
řádné doručení výstrahy o porušování členských povinností. Ve vztahu k takto
nastolené otázce (otázce, zda v řízení o žalobě na vyklizení družstevního bytu
přísluší soudu přezkoumávat, zda byla splněna podmínka pro vyloučení člena z
družstva v podobě řádného doručení předchozí výstrahy o porušování členských
povinností) však nespecifikoval, které z hledisek uvedených v ustanovení § 237
o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Tato situace
dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat (srov.
usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné
pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V uvedených souvislostech nelze ztratit ze zřetele, že rozhodnutím
představenstva o vyloučení z družstva nekončí účast člena v družstvu. Členství
v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání)
teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě marným uplynutím
lhůty k podání odvolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. ledna 2005, sp.
zn. 29 Odo 428/2004, uveřejněný pod č. 70/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Rozhodnutí představenstva o vyloučení z družstva je tedy způsobilé
přivodit zánik členství v družstvu pouze za předpokladu, že člen družstva proti
němu nepodá odvolání k členské schůzi (shromáždění delegátů) do tří měsíců ode
dne, kdy se dozvěděl nebo mohl dozvědět o rozhodnutí o vyloučení (§ 231 odst. 4
obch. zák.).
Ve vztahu k požadavku na vyrozumění člena stran rozhodnutí o jeho vyloučení z
družstva je zapotřebí připomenout, že Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí
vysvětlil, že účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu
občanského zákoníku předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen
adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§ 45 odst. 1 obč. zák.).
Slovním spojením „dostane do sféry jeho dispozice“ je třeba rozumět konkrétní
možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní
teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného
hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či
telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní
schránky popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové
zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se
s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s
obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak
učinit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 15. ledna 2004, sp. zn. 32 Odo
442/2003, z 29. června 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, a z 16. března 2005, sp.
zn. 26 Cdo 864/2004). V případě, že jednostranný hmotněprávní úkon je doručován
prostřednictvím držitele poštovní licence, má pak adresát objektivní
příležitost seznámit se s jeho obsahem, zdržuje-li se v místě, kde je mu
doručováno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo
441/2012). Protože obchodní zákoník nestanoví pro rozhodnutí představenstva o
vyloučení člena z družstva podle § 231 odst. 4 obch. zák. co do jeho
hmotněprávních účinků jiný právní režim, než je obsažen v občanském zákoníku (v
§ 45 odst. 1 obč. zák.) jako (soukromo)právním předpisu obecné povahy (viz § 1
odst. 2 obch. zák.), není důvod bránit se tomu, aby se shora uvedený výklad
vztahoval i na ně. Uvedené přitom v plném rozsahu platí též v poměrech souzené
věci a nic na tom nemění, že Stanovy obsahovaly některá zvláštní pravidla pro
doručování písemností družstvem. Tato pravidla totiž nebyla v logickém rozporu
s tím, jak je teorie dojití, z níž vychází soukromé právo, tradičně chápána v
právní teorii i soudní praxi; spíše ji v určitých směrech rozvíjela či
doplňovala.
Napadené rozhodnutí je založeno rovněž na (předběžném) právním názoru, že na
základě oznámení pošty o uložení zásilky, jež bylo vhozeno do dovolatelovy
poštovní schránky dne 2. září 2013, měl objektivní příležitost seznámit se s
rozhodnutím z 28. srpna 2013 dříve, než se zásilka obsahující toto rozhodnutí
vrátila jako nevyzvednutá zpět. Proti tomuto názoru dovolatel brojil
konstatováním, že jsou zde okolnosti, které vzniku této příležitosti objektivně
bránily. Takovému argumentu – jde-li o celou úložní dobu zásilky – však nelze
přisvědčit. Předně je dovolací soud toho názoru, že v uvedených souvislostech
nemůže být právně významná otázka, jaký osud stihl oznámení o uložení zásilky
poté, co jej doručovatel vhodil do poštovní schránky adresáta. Je tomu tak
proto, že riziko, že v dispoziční sféře adresáta dodatečně nastane okolnost,
která mu zabrání seznámit se s obsahem zásilky (např. poštovní schránka bude
vykradena), jde k jeho tíži. Okolnost, že žalovaná bez vědomí dovolatele
vyndala jemu určené oznámení ze společné poštovní schránky a před ním ho
zatajila, je tedy pro posouzení, zda na základě tohoto oznámení nabyl
objektivní příležitost seznámit se s obsahem doručované zásilky, skutečně
nerozhodná, jak správně dovodil odvolací soud. Naproti tomu však lze souhlasit
s dovolatelovou úvahou, že po něm není možno spravedlivě požadovat, aby se
každý den během své pracovní doby vracel domů ověřovat, zda mu do schránky
nebylo vhozeno oznámení o uložení zásilky obsahující hmotněprávní úkon, od
jehož doručení se odvíjí určitá lhůta. Okolnost, že byl v rozhodné době
zaměstnán v pracovním poměru s pracovní dobou od 8.30 do 18.00 hod. (jak uvedl
již ve své účastnické výpovědi při jednání před soudem prvního stupně dne 23.
dubna 2015), tedy mohla založit překážku vylučující pro něj možnost seznámit se
s doručovanou zásilkou, avšak pouze tehdy, jestliže mu bránila v návratu do
místa, kam mu byla zásilka doručována, před skončením otevíracích hodin pošty.
I v takovém případě by ovšem uvedená okolnost vylučovala příležitost vyzvednout
si zásilku na poště pouze v ten den, kdy mu bylo vhozeno oznámení o jejím
uložení do poštovní schránky (tj. v pondělí 2. září 2013); nejpozději
následujícího (pracovního) dne již – objektivně posuzováno – příležitost tak
učinit měl (k obsahově shodnému závěru dospěl rovněž Ústavní soud v nálezu z 1.
října 2013, sp. zn. I. ÚS 2474/13). Jiný závěr zde přijmout nelze, neboť by
nutně vedl ke zjevně absurdnímu důsledku, že dovolateli nebylo možné ve
sledovaném období účinně doručovat hmotněprávní úkony do místa jeho bydliště
jen proto, že byl zaměstnán v pracovním poměru s určitou pracovní dobou. Zbývá
dodat, že na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani dovolatelův odkaz na
nález Ústavního soudu z 6. února 2008, sp. zn. IV. ÚS 535/05. Je tomu tak
proto, že citovaný nález nemá pro řešení dovolatelem nastolených právních
otázek žádnou vypovídací hodnotu (netýká se problematiky účinnosti
hmotněprávních úkonů činěných mezi nepřítomnými osobami v režimu občanského
zákoníku).
S přihlédnutím k uvedenému lze konstatovat, že rozhodnutí z 28. srpna 2013 bylo
dovolateli (účinně) doručeno nejpozději v úterý dne 3. září 2013, kdy na
základě oznámení o uložení zásilky obsahující toto rozhodnutí objektivně nabyl
možnost si dotčenou zásilku vyzvednout na poště a seznámit se tak s jejím
obsahem. Pak ovšem není namístě úvaha, že doručení (dojití) citovaného
rozhodnutí zmařil, jak mylně uvedl odvolací soud. Zbývá dodat, že došla-li
zásilka obsahující rozhodnutí z 28. srpna 2013 do dovolatelovy dispoziční
sféry, lze považovat za splněnou povinnost družstva doručit mu rozhodnutí o
vyloučení do vlastních rukou, jak vyžadoval čl. 13 odst. 2 Stanov, a to i přes
to, že toto rozhodnutí se mu fakticky „do rukou“ nedostalo. Z úpravy doručování
písemností obsažené ve Stanovách (viz zejména čl. 99 odst. 4 písm. b/ Stanov)
totiž nevyplývá, že by jí družstvo sledovalo odklonit se od teorie dojití
směrem k podmínění účinnosti doručovaného právního úkonu tím, že se člen
družstva skutečně seznámí s jeho obsahem.
Lze uzavřít, že odvolací soud se od shora citované judikatury v konečném
důsledku neodchýlil, jestliže na zjištěném skutkovém základě dovodil, že na
podkladě oznámení pošty o uložení zásilky, jež bylo vhozeno do dovolatelovy
poštovní schránky dne 2. září 2013, měl dovolatel objektivní příležitost
seznámit se s rozhodnutím z 28. srpna 2013 dříve, než se zásilka obsahující
toto rozhodnutí vrátila jako nevyzvednutá zpět. Podal-li přitom proti
citovanému rozhodnutí „námitky“ (odvolání) k členské schůzi (shromáždění
delegátů) teprve dne 16. září 2014, neškodí celkovému závěru o důvodnosti
uplatněného nároku na vyklizení bytu, že uvedenou příležitost nabyl patrně až
dne 3. září 2013, a nikoli již předchozího dne, jak uvažoval odvolací
soud.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s.
ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – dílem
pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 1. července 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu