26 Cdo 1296/2024-479
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň Mgr. Petry Kubáčové a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Společenství vlastníků XY, zastoupeného JUDr. PhDr. Karolinou Spozdilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 416/37, proti žalovanému: V. S. R., zastoupený Mgr. Martinem Kolářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o 131 745 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 21/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2023, č. j. 25 Co 322/2023-442, takto :
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 5. 2023, č. j. 22 C 21/2018-383, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 102 792 Kč s úrokem z prodlení, který ve výroku I specifikoval, v části týkající se 28 953 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2023, č. j. 25 Co 322/2023-442, k odvolání žalovaného zastavil řízení o odvolání žalovaného proti zamítavému výroku II (výrok I rozsudku odvolacího soudu), vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v části týkající se 102 792 Kč s úrokem z prodlení zamítl (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že vyúčtování za roky 2016–2019 není řádné, neboť z vyúčtování za roky 2016 až 2018 nelze učinit jednoznačná zjištění o výši dluhu žalovaného za daná období, takové zjištění lze sice učinit z vyúčtování za rok 2019, do kterého je však zahrnuta i položka „náklady na jednotku“, která nemá oporu v zákoně, jde navíc o náklady, které nebyly účtovány dle spoluvlastnického podílu a nebyla na ně předepsána záloha. Nároky z vyúčtování za roky 2014 a 2015 považoval za promlčené.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti výroku II, podal žalobce (dále i „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
5. Odvolací soud se podle názoru dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje na rozhodnutí Nejvyšší soudu sp. zn. 26 Cdo 235/2021) při řešení otázky hmotného práva, zda je při závěru o tzv. nikoli řádném vyúčtování za dané zúčtovací období namístě žalobci přiznat nárok na uhrazení příspěvku na správu a údržbu domu a pozemku, příp. příspěvek do fondu oprav, hrazený předepsanou měsíční splátkou vlastníkem jednotky (nikoli v režimu záloh). Podle uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu je třeba rozlišovat zálohy na služby a platby z titulu příspěvku na správu domu a pozemku, neboť podléhají odlišnému právnímu režimu. Z toho dle dovolatele plyne, že tyto příspěvky má žalovaný platit bez ohledu na skutečnost, zda jsou vyúčtovány správně, žalobci tak měly být přiznány aspoň příspěvek na správu a údržbu domu a pozemku a příspěvek do fondu oprav. Odvolací soud také v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 118/2000 a rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2338/18 postupoval restriktivně a formalisticky, když upřesnění žalobních tvrzení posoudil jako rozšíření žaloby.
6. Dále uvádí, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení následujících právních otázek, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny ve všech souvislostech: 1) Zda uvedení položky „předchozí pohledávky“ informující o předchozích neuhrazených závazcích vůči příslušnému společenství vlastníků jednotek (dále jen „SVJ“) ve vyúčtování bez vlivu na výši jiných položek odůvodňuje závěr o nikoli řádném vyúčtování se všemi důsledky z toho plynoucími. 2) Zda lze pro námitku promlčení nevyhovět žalobě v případě, kdy se nárok z vyúčtování za předchozí období podává z vyúčtování za následující období. 3) Zda uvedení položky „náklady na jednotku“ ve vyúčtování v režimu zákona č. 67/2013 Sb. ve znění do 31. 12. 2022 (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“) odůvodňuje závěr o nikoli řádném vyúčtování, byla-li povinnost k úhradě této položky vlastníkem bytu sjednána ve stanovách. Právní otázka, zda pouze tzv. řádné vyúčtování (splňující veškeré požadavky právních předpisů) učiněné v režimu zákona č. 67/2013 Sb. ve znění do 31. 12. 2022 má za následek splatnost nedoplatku, by měla být podle názoru dovolatele dovolacím soudem posouzena jinak. Poukazuje na paralelu s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení, kde ke splatnosti vede i výzva k zaplacení s uvedením nesprávné výše nároku.
7. Rozsudek odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť právní závěry ve vztahu k řádnosti vyúčtování nejsou v napadeném rozsudku blíže rozvedeny (odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2352/19, III. ÚS 961/09 a II. ÚS 160/09). Závažný exces odvolacího soudu je dle dovolatele patrný z toho, že ze všech vyúčtování lze bez nejmenších pochybností dovodit dlužné částky provedením prostého početního úkonu. Odvolací soud rozsáhle cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1528/2022, neuvádí však, jaké požadavky právních předpisů na vyúčtování nejsou splněny. Účtování položky náklady na jednotku zahrnuté do vyúčtování za rok 2019 bylo sjednáno ve stanovách, závěrem o nikoli řádném vyúčtování založeném jen na zahrnutí uvedené položky do vyúčtování neposkytl odvolací soud ochranu autonomii vůle smluvních stran. Šlo navíc o náklady na poštovné za upomínky, nikoli na vyhotovení a doručení vyúčtování. Ani soud prvního stupně mu nárok na zaplacení této položky nepřiznal, neučinil však přepjatě formalistický závěr o nikoli řádném vyúčtování.
8. Namítá rovněž porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, neboť v případě, že některý z vlastníků jednotek neplatí předepsané zálohy na energie a další náklady – ani příspěvek na správu a do fondu oprav, je v konečném důsledku zasaženo do vlastnického práva zbylých vlastníků jednotek. Není možné, aby žalovaný požíval jen výhody z vlastnictví jednotky bez řádného plnění peněžité povinnosti spojené se samotným vlastnictvím jednotky s odkazem na to, že vyúčtování není řádné, a soud takovému nezodpovědnému přístupu, který představuje zjevné zneužití práva, poskytoval právní ochranu. Navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II a III zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
9. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
10. Dovolání není přípustné.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Od usnesení Nejvyšší soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 26 Cdo 235/2021, na které dovolatel odkazuje, se odvolací soud neodchýlil. V tomto rozhodnutí, které se týkalo pouze zaplacení předepsaných měsíčních příspěvků na správu domu a pozemku, dovolací soud uvedl, že je třeba rozlišovat zálohy na služby a platby z titulu příspěvku na správu domu a pozemku, neboť ty podléhají odlišnému právnímu režimu; platby z titulu příspěvku na správu domu a pozemku mají povahu měsíčních plateb, jejichž splatnost je stanovena k určitému pevnému datu v měsíci. Otázkou, zda je při závěru o nikoli řádném vyúčtování namístě žalobci přiznat nárok na uhrazení příspěvku na správu domu (zahrnutého do takového vyúčtování), se však nezabýval.
13. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací námitka formalistického a restriktivního posouzení podání, kterým měl žalobce upřesnit svá žalobní tvrzení. Z obsahu spisu je zřejmé, že žalobou podanou 25. 1. 2018 se domáhal „dluhu z vyúčtování povinných plateb za rok 2016“ a „povinných plateb“ za leden až prosinec 2017, po rozšíření žaloby o 20 168 Kč učiněném na ústním jednání dne 8. 1. 2020 (vzhledem k vyúčtování za rok 2017 a o příslušenství pohledávky za leden až říjen 2019) podáním z 5. 3. 2020 „vysvětlil“ složení žalované částky tak, že jde o dluh z vyúčtování za roky 2014–2018 a neuhrazené platby, ke kterým byl žalovaný povinen v období od ledna do října 2019. Podáním z 26. 10. 2020 následně rozšířil žalobu o 2 225 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 9. 2020 do zaplacení s tím, že došlo k vyúčtování za rok 2019. O změnu žaloby jde i v případě, že žalobce nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2440/2022). Pokud žalobce požadoval v žalobě zaplacení dlužných povinných plateb za rok 2016 a 2017, soud prvního stupně správně posoudil podání, ve kterém žalobce tvrdil, že původně žalovaná částka za rok 2016 představuje dluh z vyúčtování (i) za roky 2014 a 2015, jako změnu žaloby, o jejímž připuštění rozhodoval. Odvolací soud proto nepochybil, když vyšel z toho, že nárok na zaplacení dluhu za roky 2014 a 2015 byl uplatněn až změnou žaloby učiněnou podáním z 5. 3. 2020.
14. Odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na řešení otázky, zda lze pro námitku promlčení nevyhovět žalobě v případě, kdy se nárok z vyúčtování za předchozí období podává z vyúčtování za následující období. Správně totiž vycházel z toho, že hmotněprávní účinky změny žaloby nastávají dnem, kdy soudu došla změna žaloby, a běh promlčecích lhůt se ohledně takto nově uplatněných práv staví tímto dnem a nikoliv dnem, kdy bylo zahájeno řízení o původním návrhu, nebo dnem, kdy bylo rozhodnuto o připuštění změny žaloby (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3049/2011). Nezabýval se proto při posouzení důvodnosti námitky promlčení tím, zda se nově uplatněný nárok podával z vyúčtování za následující období, ale tím, kdy byl uplatněn u soudu.
15. Rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ani na řešení právní otázky, zda uvedení položky „předchozí pohledávky“, informující o předchozích neuhrazených závazcích vůči příslušnému společenství vlastníků jednotek (dále jen „SVJ“), ve vyúčtování, bez vlivu na výši jiných položek, odůvodňuje závěr o nikoli řádném vyúčtování se všemi důsledky z toho plynoucími, ani na řešení otázky, zda uvedení položky „náklady na jednotku“ při sjednání povinnosti k úhradě této položky vlastníkem bytu ve stanovách SVJ ve vyúčtování v režimu zákona č. 67/2013 Sb. ve znění do 31. 12. 2022 odůvodňuje závěr o nikoli řádném vyúčtování.
16. Odvolací soud nepovažoval vyúčtování za roky 2016–2018 za srozumitelná, neboť z nich nebylo možné učinit jednoznačná zjištění o výši dluhu žalovaného. Z částek uváděných ve vyúčtování nemohl žalovaný zjistit, jaký je jeho dluh za zúčtovací období (a to ani prostým výpočtem), uváděné částky neodpovídaly ani žalobním tvrzením o výši dluhu. Vyúčtování za rok 2019 odvolací soud nevytýkal nesrozumitelnost a označil toto vyúčtování za nikoli řádné vzhledem k zahrnutí položky za poštovné, obálky a právní služby, která neměla být součástí vyúčtování.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že účtování této položky nemá oporu v zákoně. Nárok na zaplacení této částky soud prvního stupně neshledal a žalobu v odpovídající části zamítl. Zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud nepřezkoumával, žalovaný v průběhu odvolacího řízení nenamítal, že šlo o částku, kterou byl žalovaný povinen podle stanov hradit (a nešlo tak o položku neoprávněně vyúčtovanou), žádným způsobem v odvolacím řízení totiž nezpochybnil závěr soudu prvního stupně, který shledal zařazení položky, na kterou žalobci nevznikl nárok, u všech vyúčtování za roky 2016–2019.
Podle ustálené soudní praxe v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, avšak samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci. Pokud tedy účastník řízení svou námitku neuplatnil v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází účastník až v dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
8. 2023, sp. zn. 26 Cdo 1352/2023, a judikaturu tam citovanou).
17. Dovolací soud neshledává ani důvody pro odklon od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posuzování právní otázky, zda pouze tzv. řádné vyúčtování (splňující veškeré požadavky právních předpisů) učiněné v režimu zákona č. 67/2013 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2022, má za následek splatnost nedoplatku. K rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze, na kterou žalobce odkazuje, se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku z 23. 7. 2024, sp. zn. 26 Cdo 557/2024; uvedl, že institut bezdůvodného obohacení neslouží k tomu, aby jeho prostřednictvím byly odstraňovány (údajné) přílišné tvrdosti rozhodné právní úpravy a nárok na vydání bezdůvodného obohacení vychází kromě toho z jiného skutku (skutkového děje). V usnesení ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2890/2021, Nejvyšší soud vysvětlil, že vyúčtování, které není řádné, není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování, přestože následné (řádné) vyúčtování může obsahovat (číselně vyjádřeno) zčásti nebo zcela i částky, které byly původně (nikoli však řádně) vyúčtovány. Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. III. ÚS 858/23, jako zjevně neopodstatněnou a poznamenal, že tvrzení, že závěry obecných soudů fakticky vedou k situaci, že žalovanou není možné přimět k úhradě jejich záloh na služby spojené s užíváním bytové jednotky, nemůže obstát.
18. Neobstojí ani námitka dovolatele, že soudy – svým závěrem, že vadné vyúčtování nevede ke splatnosti nedoplatku plynoucího z vyúčtování – poskytly ochranu vlastníkovi, který řádně neplní svou povinnost spojenou s vlastnictvím jednotky a zjevně tak zneužívá svá práva. Absence splatnosti nedoplatku totiž není dovozována z porušení povinnosti vlastníka, ale z porušení povinnosti předepsané zálohy řádně vyúčtovat.
19. Námitkou nedostatečného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (nepřezkoumatelnosti) uplatňuje dovolatelka vady řízení, které však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.], dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 776/2020, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16). V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je nadto dostatečně jasně a srozumitelně uvedeno, na jakých skutkových a právních závěrech odvolací soud své rozhodnutí založil. Dovolatel s důvody, pro které odvolací soud žalobu zamítl, ostatně ve svém dovolání obsáhle a podrobně polemizuje.
20. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s § 243f odst. 3 o. s. ř.) dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 10. 2024
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu