26 Cdo 1322/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobce D. T., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v
Praze 1 – Novém Městě, Opatovická 1659/4, proti žalované LE CYGNE SPORTIF
GROUPE a.s., se sídlem v Praze 4 – Vinohradech, Závišova 66/13, IČO: 61860042,
zastoupené JUDr. Miroslavem Vojtěchem, advokátem se sídlem ve Včelné,
Družstevní 398, o zaplacení částky 164.530,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 97 ECm 1/2012, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2015, č. j. 6 Cmo 92/2015-113,
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2015, č. j. 6 Cmo 92/2015-113,
a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2015, č. j. 97 ECm
1/2012-76, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobce (člen Společenství vlastníků jednotek v domě čp. K., K. – dále jen
„Společenství“ a „předmětný dům“, resp. „dům“) se domáhal, aby mu žalovaná
(rovněž členka Společenství) zaplatila částku 164.530,- Kč s příslušenstvím (v
podobě úroku z prodlení). Návrh odůvodnil zejména tvrzením, že na ustavující
schůzi Společenství konané dne 11. září 2007 žalovaná zneužila svého postavení
většinové vlastnice a s úmyslem „maximalizovat zisky“ prosadila usnesení, že
mezi ní a Společenstvím bude uzavřena smlouva (v jí navrženém znění), podle níž
bude pro Společenství obstarávat správu předmětného domu za nepřiměřeně vysokou
odměnu (vypočtenou z celého domu) ve výši 37.502,- Kč měsíčně, včetně DPH. Za
takto přemrštěnou odměnu ji následně vykonávala na základě smlouvy, jíž den po
konání ustavující schůze uzavřela jménem Společenství jako pověřená vlastnice
sama se sebou. Tímto nemravným jednáním mu v letech 2007 až 2009 (dále jen
„žalované období“) způsobila škodu ve výši odpovídající žalované částce, která
představuje rozdíl mezi tím, co na náklady spojené se správou domu Společenství
skutečně zaplatil v žalovaném období a co by na tyto náklady jinak vynaložil,
jestliže by odměna za obstarávání správy domu byla určena ve výši obvyklé v
daném místě a čase ze srovnatelné nemovitosti (což by podle něj činilo 5.355,-
Kč měsíčně, včetně DPH).
Městský soud v Praze (soud prvního stupně) – poté, co byl v důsledku včas
podaného odporu zrušen jeho elektronický platební rozkaz ze dne 7. února 2012,
č. j. 97 ECm 1/2012-34 – rozsudkem ze dne 5. února 2015, č. j. 97 ECm
1/2012-76, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26.
října 2015, č. j. 6 Cmo 92/2015-113, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů zjistily soudy obou stupňů následující skutkový stav. Oba
účastníci jsou členy Společenství, přičemž žalovaná je právnickou osobou
zapsanou v obchodním rejstříku mimo jiné s předmětem podnikání správa bytového
fondu. Dne 11. září 2007 konalo Společenství ustavující schůzi shromáždění
vlastníků jednotek (dále též jen „shromáždění“), jíž se účastnila žalovaná se
spoluvlastnickým podílem ve výši 71,34 % a společnost SLAGEM, spol. s r.o., se
spoluvlastnickým podílem ve výši 1,77 %; žalobce se spoluvlastnickým podílem ve
výši 18,08 % se shromáždění neúčastnil. K návrhům žalované schválilo
shromáždění nejprve stanovy Společenství, podle nichž do působnosti shromáždění
vlastníků jednotek náleží i rozhodování o změně osoby správce a o změně obsahu
smlouvy uzavřené se správcem. Poté pověřilo žalovanou výkonem funkce výboru
Společenství, schválilo usnesení, že na správu domu bude od každého vlastníka
jednotky vybírán měsíční příspěvek na odměnu správce ve výši 8,- Kč za 1 m2
podlahové plochy jednotky + DPH, a přijalo též rozhodnutí, že správu domu bude
obstarávat žalovaná na základě smlouvy, jejíž znění sama připravila. Pro
přijetí uvedených rozhodnutí hlasovaly vždy obě přítomné vlastnice jednotek. Následujícího dne (tj. 12. září 2007) uzavřela žalovaná se Společenstvím, za
něž jednala jako jeho pověřená vlastnice, smlouvu o obstarání správy (dále jen
„Smlouva“), kterou měla v předmětném domě vykonávat za odměnu „ve výši
schválené shromážděním vlastníků“. Na shromážděních Společenství konaných v
roce 2009 žalobce opakovaně navrhoval, aby byla uzavřena nová smlouva o správě
domu, jíž by vykonával jiný správce za nižší odměnu, avšak se svými návrhy byl
vždy přehlasován. Až na zasedání konaném dne 25. března 2010 přijalo
shromáždění Společenství rozhodnutí o ukončení Smlouvy a uzavření nové smlouvy
o správě domu s jiným správcem, a to za odměnu ve výši 5.250,- Kč + DPH
měsíčně; současně schválilo usnesení, že příspěvek na správu domu bude nově
činit 4,50 Kč za 1 m2 podlahové plochy jednotky, včetně DPH. V žalovaném období
žalobce hradil Společenství řádně a včas stanovené příspěvky na náklady spojené
se správou domu. Na tomto skutkovém základě dospěly soudy obou stupňů k závěru,
že uplatněný nárok na náhradu škody není opodstatněný. Podle názoru soudu
prvního stupně je tomu tak především proto, že žalobce se podaným návrhem
pokouší zvrátit příslušná usnesení přijatá ustavující schůzí shromáždění
Společenství, čímž nepřípustně obchází zákon, neboť odpovídajícím prostředkem
ochrany jeho majetkových práv, jímž mohl předejít vzniku případné škody (avšak
této možnosti nevyužil), byla v tomto případě (zvláštní) žaloba na vyslovení
(určení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním společenství podle § 11
odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé
spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a
nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve
znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“).
Odvolací
soud se s uvedeným právním názorem ztotožnil a dále rovněž zdůraznil, že
hlasování vlastníka jednotky na shromáždění společenství nemůže představovat
„protiprávní jednání“. V této souvislosti konstatoval, že uvedené hlasování je
naopak zákonným prostředkem naplňování vnitrospolečenstevní demokracie, do níž
může soud zasahovat jen ve výjimečných případech (§ 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb.), a vyjadřuje způsob formování kolektivní vůle společenství, v
jehož rámci se pravidelně střetávají mnohdy i zcela protichůdné zájmy
jednotlivých vlastníků jednotek. Pokračoval, že ve výsledné vůli shromáždění
pak přirozeně převažují určité zájmy nad jinými zejména podle toho, jakou vahou
hlasů disponují konkrétní vlastníci jednotek vzhledem k velikosti svých
spoluvlastnických podílů. Dodal, že zájmy minoritních vlastníků je přitom
způsobilá efektivně ochránit právě žaloba na vyslovení neplatnosti usnesení
přijatého shromážděním (§ 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb.), kterou
však žalobce v tomto případě nepodal. Za této situace zamítavý rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), a odůvodnil
konstatováním, že v dovolacím řízení má být řešena otázka, která v rozhodovací
praxi dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena. Především namítl, že okolnost,
že nenapadl příslušná usnesení přijatá shromážděním Společenství žalobou podle
§ 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., nemůže žalovanou zprostit
odpovědnosti za škodu, kterou mu způsobila nejen tím, že při rozhodování
vlastníků jednotek zneužila svůj většinový spoluvlastnický podíl a prosadila
usnesení, podle něhož měla pro Společenství obstarávat správu domu na základě
zjevně nevýhodné smlouvy, nýbrž i tím, že následně tuto smlouvu uzavřela jménem
Společenství jako pověřená vlastnice sama se sebou, a poté z takto vyvolané
situace těžila na úkor ostatních vlastníků jednotek. Je toho názoru, že ani v
poměrech společenství vlastníků jednotek nelze ztratit ze zřetele základní
spravedlnostní principy a eliminovat zásady zákazu zneužití práva, prevence
škod a přiměřenosti smluvních ujednání „jakýmsi schováváním se za
pseudokolektivní rozhodování“. Navíc měl za to, že v této věci podání žaloby
podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. ani nepřicházelo do úvahy,
jelikož rozhodování vlastníků jednotek o tom, která osoba a za jakých smluvních
podmínek bude pro společenství zajišťovat činnosti spojené se správou domu,
není důležitou záležitostí ve smyslu citovaného ustanovení. Podle jeho názoru
tedy v tomto konkrétním případě neměl jiný právní prostředek, jímž by se domohl
právní ochrany vůči žalované, která jej poškodila svým nemravným jednáním.
Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s názory obou soudů, vyvracela
správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání
žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen
„o.s.ř.“ (srov. čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.).
Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237
o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a
které závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla (jednoznačně) vyřešena (viz dále).
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a
tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze odvolacímu
soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Právní poměry účastníků, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, dovolací
soud posuzoval podle dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 3 věta první
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k vymezení
uplatněného dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o.s.ř.) půjde v dovolacím řízení
především o odpověď na otázku (v posléze nastíněné poloze dovolacím soudem
doposud neřešenou), zda odpovídajícím prostředkem ochrany dovolatelových
majetkových práv byla v tomto případě pouze (zvláštní) žaloba na vyslovení
(určení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním společenství podle § 11
odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. a zda žalobou na náhradu škody – při
nepodání takové žaloby – dovolatel jen nepřípustně obchází zákon.
Podle § 11 odst. 3 věty třetí a čtvrté zákona č. 72/1994 Sb. jde-li o důležitou
záležitost, může přehlasovaný vlastník jednotky požádat soud, aby o ní rozhodl.
Právo je nutno uplatnit u soudu do 6 měsíců ode dne přijetí rozhodnutí, jinak
právo zanikne.
Citovaná ustanovení zakládají přehlasovanému vlastníku právo se v tam uvedené
(hmotněprávní prekluzivní) lhůtě obrátit na soud v případě, že nesouhlasí s
usnesením, které přijalo shromáždění vlastníků jednotek v důležité záležitosti.
Jejich účelem je ochrana práv a oprávněných zájmů vlastníků jednotek, jakož i
obecná ochrana zákonnosti ve vnitřních poměrech společenství, resp. souladu
těchto vnitřních poměrů s autonomní úpravou provedenou ve stanovách, a
zprostředkovaně i ochrana všech dalších osob, jež mohou být těmito vnitřními
poměry dotčeny (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 25. ledna 2012,
sp. zn. 29 Cdo 3706/2010, uveřejněného pod č. 95/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Postupem podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona č.
72/1994 Sb. se přehlasovaný vlastník jednotky může u soudu domáhat pouze určení
(vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním; naléhavý právní zájem
na takovém určení prokazovat nemusí a citované ustanovení brání tomu, aby byla
platnost usnesení přijatých shromážděním vlastníků jednotek posuzována v jiném
řízení. Soud při projednání žaloby podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona č.
72/1994 Sb. pouze přezkoumává, zda shromáždění přijalo usnesení platně, tj. v
souladu s právními předpisy a stanovami společenství. Dospěje-li k závěru, že
nikoliv, vysloví – jde-li o důležitou záležitost a mělo-li porušení právních
předpisů závažné právní následky – jeho neplatnost (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu z 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněný pod č. 58/2012
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z tohoto úhlu pohledu se pak žaloba
na náhradu škody způsobené úmyslným jednáním proti dobrým mravům (§ 424 obč.
zák.) může stát nástrojem obcházení podmínek soudního přezkumu usnesení
přijatého shromážděním společenství (§ 11 odst. 3 věta třetí zákona č. 72/1994
Sb.) jen tehdy, jestliže žalobce uplatnil žalobu na náhradu škody podle § 424
obč. zák. přesto, že měl k dispozici posléze uvedenou žalobu (neboť šlo o
otázku, jejíž řešení je vyhrazeno řízení o žalobě podle § 11 odst. 3 věty třetí
zákona č. 72/1994 Sb.).
Vzhledem k řečenému bude tedy zapotřebí se zabývat otázkou, zda v posuzované
věci měl žalobce jako přehlasovaný vlastník vskutku k dispozici žalobu podle §
11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. Rozhodovací praxe dovolacího soudu
je dlouhodobě ustálena v názoru, že není důležitou záležitostí ve smyslu
citovaného ustanovení otázka placení příspěvků či vkladů do fondů „doplňkové
tvorby“ a „účelové tvorby“ (srov. např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu
z 22. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 3246/2007 a z 19. března 2014, sp. zn. 26 Cdo
421/2014 /ústavní stížnosti podané proti citovaným usnesením odmítl Ústavní
soud usneseními z 27. ledna 2009, sp. zn. I. ÚS 60/09, a ze 4. srpna 2014, sp.
zn. IV. ÚS 1746/2014/, a ze 14. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2276/2012) a ani
otázka běžné správy domu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. července
2016, sp. zn. 26 Cdo 5024/2015). Za této situace žalobce nemohl úspěšně
napadnout platnost dotčených usnesení žalobou podle § 11 odst. 3 věty třetí
zákona č. 72/1994 Sb., a proto se mohl svých nároků domáhat pouze žalobou na
náhradu škody podle § 424 obč. zák.
S přihlédnutím k vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě pak lze v tomto
případě dovodit, že právním důvodem podané žaloby je právě závazkový vztah mezi
poškozeným a škůdcem z odpovědnosti za úmyslné jednání proti dobrým mravům ve
smyslu § 424 obč. zák. Odpovědnost za úmyslné jednání proti dobrým mravům
zahrnuje jak případy právem neupraveného jednání, tak právě i případy
oprávněného výkonu práva, tedy případy, kdy jde o výkon práva sice neodporující
přímo zákonu, resp. nedosahující intenzity protiprávnosti, avšak přesto
směřující k poškození jiného a jde tak o výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
Znamená to, že škůdce sice vykonává své právo, avšak způsobem, který záměrně
poškozuje jiného a vede k nepřiměřeným důsledkům; jde o tzv. šikanózní výkon
práva, jenž je sankcionován právě ustanovením § 424 obč. zák. Úmyslné jednání
proti dobrým mravům, jež má za následek vznik škody, je pak v tomto případě
předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu. Pro úplnost zbývá dodat, že kromě
případů šikany spadají pod citované ustanovení také jednání vykazující znaky
zákeřnosti, msty, bezohlednosti a nepřiměřené ziskuchtivosti (srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu z 31. ledna 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005, uveřejněný
pod č. 5/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 31. října 2008, sp.
zn. 33 Odo 1213/2006).
V projednávaném případě lze právnímu posouzení věci odvolacím soudem přisvědčit
potud, že hlasování vlastníka jednotky na shromáždění společenství nemůže (samo
o sobě) představovat protiprávní jednání. Ostatně uvedené hlasování je výkonem
vlastníkova subjektivního práva, což je okolnost, která zásadně vylučuje
protiprávnost; stejné jednání totiž nemůže být zároveň v souladu s právem
(právním) i protiprávním. Předmětem řízení v souzené věci však nebyla
odpovědnost žalované za „protiprávní“ hlasování na shromáždění vlastníků
jednotek, nýbrž za její celkové jednání zahrnující nejen samotný výkon
hlasovacího práva, ale také přípravu návrhů na určení vlastní osoby za
„správkyni“ předmětného domu a smluvních podmínek obstarávání správy domu,
včetně návrhu výše odměny za výkon správy, předložení těchto návrhů ke
schválení shromáždění vlastníků jednotek, na němž disponovala absolutní
většinou všech hlasů, následné (již den po konání shromáždění realizované)
uzavření smlouvy o obstarání správy domu mezi ní a Společenstvím, za něž
jednala jako pověřená vlastnice, a konečně též výkon správy domu za odměnu,
kterou si de facto sama určila a která byla (podle tvrzení dovolatele, s nímž
se však soudy nižších stupňů nikterak nevypořádaly) nepřiměřeně vysoká. Ze
skutkové podstaty upravené v ustanovení § 424 obč. zák. vyplývá, že úkolem
soudů nižších stupňů bylo zhodnotit, a to v kontextu všech zjištěných okolností
případu, zda uvedené jednání lze (a to i s přihlédnutím k výši odměny za správu
domu a k možnému zneužití majority) objektivně charakterizovat jako jednání v
rozporu s dobrými mravy, zda byl dán úmysl (přímý či nepřímý) přivodit takovým
jednáním jinému újmu (v této souvislosti nelze ponechat bez povšimnutí ani
okolnost, že předmětem podnikání žalované byla mimo jiné správa bytového fondu,
a že tudíž musela mít přinejmenším povědomí o cenách služeb poskytovaných na
trhu s tímto druhem podnikání), zda v majetkové sféře dovolatele vznikla škoda
(v tomto případě úbytek majetkových hodnot, který by při obvyklém běhu věcí
nenastal) a zda je mezi takto vzniklou škodou a jednáním žalované příčinná
souvislost (tj. zda toto jednání působilo jako příčina /jedna z více příčin/,
která se podílela na nepříznivém následku, jenž má být odškodněn).
Se zřetelem k řečenému neobstojí právní názor, že žalobou na náhradu škody
dovolatel nepřípustně obchází zákon, byla-li v tomto případě odpovídajícím
prostředkem ochrany jeho majetkových práv (zvláštní) žaloba na vyslovení
(určení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním společenství podle § 11
odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. Jestliže v důsledku uvedeného
(mylného) právního názoru soudy nižších stupňů nezkoumaly, zda jsou v
projednávané věci dány předpoklady odpovědnosti žalované za úmyslné jednání
proti dobrým mravům ve smyslu § 424 obč. zák., neposoudily důvodnost
uplatněného nároku podle všech do úvahy přicházejících hmotněprávních
ustanovení, ač tak učinit měly (v podrobnostech viz rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 19. října 2011, sp.
zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný pod č. 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek); v tomto ohledu proto lze jejich právní posouzení věci pokládat za
neúplné a tudíž také nesprávné.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.). Jelikož dovolací soud neshledal
podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci
rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.)
zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o.s.ř.).
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také
na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a
podle § 243e odst. 2 věty druhé o.s.ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu
prvního stupně.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne
soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta
druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu