ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Lubomíra
Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobců a) L. V., a b) Z. V., bytem tamtéž, zastoupených
JUDr. Miroslavem Mikou, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 43, proti
žalovanému TICKETPRO a. s., se sídlem Praha 1, Klimentská 1515/22, zastoupenému
JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Mezibranská 19, o
zaplacení částky 846.750,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 191/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 14. října 2008, č. j. 30 Co 372/2008-102, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 32.904,- Kč, k rukám JUDr. Jaroslavy
Šafránkové, advokátky se sídlem Praha 1, Mezibranská 19, do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Podanou žalobou se žalobci po žalovaném domáhali zaplacení částky 846.750,- Kč
s příslušenstvím jako dlužného nájemné za užívání níže popsaných prostor v
období od září 2002 do února 2004.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze 3. 4. 2008, č. j. 13 C 191/2005-74, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku
846.750,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně od 1. 3. 2004 do zaplacení;
současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalobci mají ve
společném jmění manželů dům č.p. 907 v P 1 (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), že dne 18. 12. 2000 uzavřeli s žalovaným smlouvu o nájmu části domu, a
to prostor v mezaninu o rozloze 110 m2, vyznačených v dispozičním plánu, jenž
byl přílohou této smlouvy (dále též jen „Nájemní smlouva“ a „předmětné
prostory“), že nájemné bylo dohodnuto ve výši 594.000,- Kč ročně a zálohy za
služby spojené s užíváním pronajatých prostor (dále jen „zálohy za služby“) ve
výši 2.000,- Kč měsíčně, že nájem byl sjednán na dobu tří let, počínaje dne 1. 1. 2001, že předmětné prostory byly podle původních stavebních plánů určeny k
nebytovým účelům (jednalo se o poštovní místnosti a peněžní oddělení), že podle
plánu z roku 1948 sloužily jako byt, že rozhodnutím Obvodního úřadu Městské
části Praha 1 ze dne 5. 9. 1997 byla dodatečně povolena změna stavby, jež
spočívala ve stavebních úpravách 2. nadzemního podlaží a podkroví domu za
účelem zřízení tří kancelářských místností a tří podkrovních bytů s jednou
podkrovní kanceláří, že termín k dokončení stavby byl po opakovaném
prodlužování stanoven do 31. 12. 2000, že kolaudační rozhodnutí bylo vydáno dne
22. 1. 2001 (návrh na zahájení kolaudačního řízení podán 8. 1. 2001), že
žalovaný v prosinci 2002 učinil žalobcům návrh dohody o narovnání (s tím, že
podle ní by mimo jiné nájem skončil dříve), že žalobci jej neakceptovali, že
dopisem ze dne 15. 1. 2003 jim žalovaný sdělil, že jim hodlá předmětné prostory
předat dne 20. 1. 2003 a požádal je, ať se dostaví k jejich převzetí, že
dopisem ze dne 24. 1. 2003 jim oznámil, že předmětné prostory již byly
vyklizeny a dotazoval se, jakým způsobem jim mají být předány klíče, že naopak
žalobci dne 10. 2. 2004 vyzvali žalovaného, aby jim předal pronajaté prostory v
co nejkratší době a žádali o poskytnutí součinnosti v souvislosti s ukončením
odběru elektřiny (žalovaný byl odběratelem), a že dne 12. 3. 2004 byly
pronajaté prostory otevřeny za pomoci zámečnické firmy. Na tomto skutkovém
podkladě dovodil, že Nájemní smlouva je platná. Uvedl, že podle ustanovení § 1
zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (dále jen „zákon
č. 116/1990 Sb.“), se za nebytové prostory považují místnosti nebo soubory
místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k jinému účelu
než k bydlení a že k okamžiku počátku nájemního vztahu (tj. ke dni 1. 1. 2001)
nebylo možno předmětné prostory považovat za bytové, protože přestavba
původního bytu na nebytové prostory byla k tomuto datu zcela dokončena;
jestliže byla dne 8. 1. 2001 podána žádost o kolaudaci, je zřejmé, že k tomuto
datu již byly stavební práce dokončeny a předmětné prostory mohly sloužit jako
kanceláře. Poukázal na to, že žalovaný je po dobu dvou let užíval, aniž vznesl
nějaké výhrady k jejich uzpůsobení pro kancelářské účely.
Dovodil, že bylo
vůlí stran sjednat nájemní vztah tak, jak byl dohodnut ve smlouvě, že v průběhu
prvního měsíce smluvního vztahu došlo i k naplnění formálních stránek
vyžadovaných zákonem, tj. k vydání správního rozhodnutí, jímž bylo povoleno
užívání předmětných prostor jako kanceláří, a že ve smyslu ustanovení § 1 a § 3
zákona č. 116/1990 Sb. je nutno považovat Nájemní smlouvu za platně uzavřenou. Vzhledem k tomu, že žalovaný sice přestal předmětné prostory užívat v lednu
2003, avšak žalobcům je řádně nepředal, shledal důvodným žalobní požadavek na
zaplacení dlužného nájemného za období od září 2002 do prosince 2003 včetně
záloh za služby (i přes skutečnost, že žalovanému nebylo zasláno roční
vyúčtování služeb, neboť povinnost platit zálohy vyplývala z Nájemní smlouvy). Jednalo se o částku 74.250,- Kč za období září – říjen 2002 (žalobci požadovali
méně z důvodů zasažení předmětných prostor záplavami), dále částku 594.000,- Kč
za období leden – prosinec 2003 a částku 2.000,- Kč měsíčně jako zálohu za
služby. Nárok žalobce za období ledna a února roku 2004 (na zaplacení částky
198.000,- Kč) pak posoudil podle ustanovení § 420 obč. zák., neboť žalovaný
porušil svoji právní povinnost předat předmětné prostory, čímž žalobci vznikla
škoda v podobě ušlého zisku (§ 442 obč. zák.), jehož by mohl dosáhnout při
jejich pronajmutí jinému nájemci za stejných podmínek. Dluh tak dosahoval
částky 997.250,- Kč, resp. po odečtení složené zálohy ve výši 150.000,- Kč,
částky 847.250,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalobci požadovali pouze 846.750,- Kč,
soud jim přiznal tuto částku včetně úroků z prodlení dle § 517 odst. 2 obč. zák.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 14.
10. 2008, č. j. 30 Co 372/2008-102, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Poté, co zopakoval dokazování provedené soudem prvního stupně (a to Nájemní
smlouvou, rozhodnutím o přikázání bytu Bedřichu Žahourovi včetně výměru
nájemného, zprávou stavebního úřadu ze dne 7. 1. 2008, rozhodnutím o dodatečném
povolení změny stavby ze dne 5. 9. 1997 a stavebním plánem z roku 1948) dospěl
– na rozdíl od něj – k závěru, že Nájemní smlouva je neplatná. Konstatoval, že
pro posouzení povahy předmětných prostor je rozhodující právní (nikoliv
faktický) stav, tj. jaký byl účel užívání stanovený rozhodnutím příslušného
stavebního úřadu. Ke dni uzavření Nájemní smlouvy i ke dni její účinnosti byly
jejím předmětem (vyjma jedné místnosti) prostory bytové (bez ohledu na to, že
již byly fakticky přestavěny na prostory nebytové), neboť rozhodnutí o povolení
užívání předmětných prostor jako kanceláří bylo vydáno až dne 22. 1. 2001.
Vzhledem k tomu, že předmětem Nájemní smlouvy byly bytové i nebytové místnosti,
mohla by být uzavřena jednak smlouva o nájmu nebytových prostor podle
ustanovení § 720 obč. zák. a zákona č. 116/1990 Sb., a jednak smlouva o nájmu
bytu podle ustanovení § 685 a násl. obč. zák.; nemohla však být uzavřena
smlouva o nájmu věci podle § 663 obč. zák., neboť použití tohoto obecného
předpisu vylučuje speciální úprava obsažená ve výše uvedených ustanoveních.
Jestliže účastníci uzavřeli smlouvu o nájmu nebytových prostor, ačkoliv
předmětem nájmu byly (vyjma jedné místnosti) prostory bytové, je tato smlouva
pro rozpor se zákonem č. 116/1990 Sb. absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.), a to
jako celek, neboť nelze oddělit jednotlivé pronajaté místnosti. Žalobce proto
nemá právo na nájemné a zálohy za služby sjednané v této neplatné smlouvě; jeho
nárok je však možno posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle
ustanovení § 451 a násl. obč. zák. Vzhledem k tomu, že žalovaný předmětné
prostory vyklidil v lednu 2003 a vyzval žalobce k jejich převzetí, na což však
nereagovali (neposkytli tak součinnost ve smyslu § 520 obč. zák.), mají právo
na bezdůvodné obohacení jen za období od září 2002 do ledna 2003. Žalovaný však
vznesl námitku promlčení. Podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. se nárok na
vydání bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný
dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
Žalobci tuto vědomost získali nejpozději v lednu 2003 z dopisu žalovaného, kde
uplatnil absolutní neplatnost smlouvy. Jestliže podali žalobu až dne 2. 9. 2005
stalo se tak až po uplynutí promlčecí doby a žalovaný nárok nelze přiznat ani
za dobu od září 2002 do ledna 2003. Rovněž tak nelze přiznat nárok na zaplacení
záloh za služby, neboť povinnost platit zálohy byla stanovena smlouvou, jež je
neplatná. Z uvedených důvodů proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnili v něm dovolací
důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Vyjadřují především
nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že Nájemní smlouva je neplatná.
Namítají, že v době jejího uzavření byly předmětné prostory (podle původních
stavebních plánů) kolaudovány jako poštovní místnost, peněžní oddělení a
klosety, že podle plánu z května 1948 sice sloužily jako byt, nebyly nikdy jako
byt rekolaudovány, a vytýkají odvolacímu soudu, že v tomto směru nesprávně
zhodnotil předložené důkazy, a že pokud sám dovodil, že jedna z místností byla
nebytová, měla být smlouva minimálně ohledně tohoto prostoru platná. Poukazují
na zásadu „Pacta sunt servanta“ (viz rozhodnutí ÚS „č. I. 625/03“) a
konstatují, že žalovaný se nemůže domáhat neplatnosti Nájemní smlouvy z důvodu,
že předmětné prostory nebyly v době jejího uzavření „zcela kolaudovány“, neboť
s tímto stavem byl srozuměn a podpis smlouvy sám inicioval. Nesouhlasí rovněž
se závěrem odvolacího soudu, že jejich nárok na vydání bezdůvodného obohacení
je promlčen, neboť z předloženého návrhu dohody o narovnání ze dne 3. 12. 2008,
podepsaného žalovaným, vyplývá, že uznal svůj závazek ve výši 272.250,-Kč
(nájemné za měsíce září 2002 až únor 2003), a nárok žalobců tak s ohledem na §
110 obč. zák. nemohl být promlčen. Navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo
zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozhodnutím.
Vyvrací dovolací námitky, zejména uvádí, proč na danou věc nelze použít
rozhodnutí Ústavního soudu, jehož se dovolatelé domáhají, a že z dohody o
narovnání nevyplývá, že uznal závazek ve výši 272.250,- Kč. Navrhl, aby
dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, popř. zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.
červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 24. října 2008, Nejvyšší soud České
republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
(dále opět jen „o. s. ř.”).
Dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ve
smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny.
Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno mimo jiné na závěru, že Nájemní smlouva
je pro rozpor se zákonem č. 116/1990 Sb. neplatná, neboť v době jejího uzavření
byly předmětné prostory (vyjma jedné místnosti) bytové.
Jak vyplývá z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř), dovolatelé brojí proti
uvedenému závěru námitkou, že z předložených důkazů vyplývá, že se jednalo o
poštovní místnost, peněžní oddělení a klozety, čímž uplatňují dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v
provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů,
který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože
soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů
účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly
z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor,
nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout
výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat
- jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné
ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit
jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve
skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé brojí právě proti způsobu hodnocení
důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro právní posouzení
charakteru předmětných prostor; jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení
důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení
důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejich
názoru odvolací soud z provedených důkazů v tomto směru zjistit, tj. vlastní
verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení, zda předmětné prostory byly
kolaudovány jako byt či jako nebytové prostory.
Vzhledem k tomu, že v řízení nebylo předloženo kolaudační rozhodnutí o povolení
užívání stavby nebo o změně stavby (přestavby předmětných prostor), ani
rozhodnutí stavebního úřadu o změně účelu užívání předmětných prostor, odvolací
soud správně vycházel při zjišťování povahy těchto prostor z jiných důkazů,
zejména z dochovaných stavebních plánů.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul
žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly
za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu
včetně učiněného skutkového závěru a z nich vyplývající skutkový stav věci jsou
výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v
ustanovení § 132 o. s. ř. (ve spojení s § 211 o. s. ř.). Z toho vyplývá, že
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Závěr o neplatnosti Nájemní smlouvy dovolatelé zpochybňují rovněž
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž
lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení. O nesprávné právní
posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 1 písm. a/ věty před středníkem zákona č. 116/1990 Sb. se tento zákon
vztahoval na nebytové prostory, jimiž byly místnosti nebo soubory místností,
které podle rozhodnutí stavebního úřadu byly určeny k jinému účelu než k
bydlení.
Soudní praxe (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 28
Cdo 1862/2003, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2040/2003 a ze dne 31. 1.
2005, sp. zn. 28 Cdo 1528/2005) se ustálila v názoru, že smlouvu o nájmu
nebytových prostor lze platně uzavřít jen ohledně takových prostor, které byly
ve smyslu ustanovení § 85 odst. 1 tehdy účinného zákona č. 50/1976 Sb., o
územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) – dále jen „stavební zákon“
určeny jako nebytové prostory kolaudačním rozhodnutím, případně stavebním
povolením, a to jen k účelu, který byl v takovém rozhodnutí nebo povolení
stanoven. Podstatný je tedy kolaudační stav, nikoliv faktický způsob užívání či
vůle účastníků smlouvy. Pro posouzení charakteru pronajatých prostor je
rozhodující stav ke dni uzavření smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněný pod č. 90 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Podle § 39 obč. zák. je neplatný (absolutně) právní úkon, který svým obsahem
nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Neplatnost právního úkonu podle § 39 obč. zák. je neplatností absolutní, která
působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní
občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou
(soudní výrok o neplatnosti právního úkonu není třeba) a takový právní úkon
nemůže být ani dodatečně konvalidován. Soud přihlíží k absolutní neplatnosti
právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2064/2006). Absolutní neplatnost
právního úkonu jako důsledek skutečnosti, že právní úkon je v rozporu se
zákonem, nemůže být odvrácena ani za použití § 3 odst. 1 obč. zák. (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 586/99, uveřejněný
pod č. 23 v sešitě č. 2 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
V projednávané věci uzavřeli účastníci Nájemní smlouvu, kterou žalobci
žalovanému pronajali předmětné prostory jako kanceláře (přestože v době
uzavření této smlouvy se jednalo, vyjma jedné místnosti, o prostory bytové).
Pokud za této situace odvolací soud dovodil, že Nájemní smlouva je neplatná pro
rozpor se zákonem č. 116/1990 Sb., je jeho závěr v souladu se shora citovanou
judikaturou dovolacího soudu. Na uvedeném nemůže nic změnit ani posléze vydané
kolaudační rozhodnutí, neboť absolutní neplatnost právního úkonu působí od
počátku, a nelze ji tudíž následně konvalidovat. Odvolací soud rovněž správně v
souladu s ustanovením § 41 obč. zák. dospěl k závěru, že Nájemní smlouva je
neplatná jako celek, neboť její část, která se týkala jedné místnosti, jež
byla nebytovým prostorem, nelze oddělit od zbývající části, která byla stižena
důvodem neplatnosti. Uvedený závěr koresponduje s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu, že oddělitelnost je nezbytné posuzovat podle obsahu právního
úkonu, přičemž je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků právního
úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon, resp.
všichni účastníci dvou(více)stranného právního úkonu, sledovali (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněný pod č.
44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, a rozsudek
Vrchního soudu Praze ze dne 26. 11. 1993, sp. zn. 4 Cz 124/92, uveřejněném pod
č. 2 v sešitě č. 3 z roku 1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze).
Dovolatelé dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jejich nárok na
vydání bezdůvodného obohacení je promlčen, neboť – dle jejich názoru – žalovaný
v návrhu dohody o narovnání ze dne 3. 12. 2002 uznal svůj závazek ve výši
272.250,- Kč. Jak však vyplývá z rozhodnutí soudu prvního stupně, mezi
účastníky bylo nesporné, že žalobci jej neakceptovali. Tím však návrh ve smyslu
ustanovení § 43b odst. 1 písm. b), popř. c) obč. zák. zanikl, a nelze z něj
proto vyvozovat žádná práva a povinnosti, tudíž ani uznání závazku žalovaným.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a
jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) - dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b
odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení se dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142
odst. 1 procesně neúspěšným žalobcům uložil povinnost zaplatit žalovanému
náklady dovolacího řízení, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření
k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta
v částce 27.120,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši
300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z částky 5.484,- Kč
představující 20% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný
podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. září 2010
Doc. JUDr. Věra
Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu