26 Cdo 156/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové
ve věci žalobce A. B., bytem N., zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se
sídlem Brno – Zábrdovice, Příkop 8, proti žalovaným 1/ Ing. A. S. A. a 2/ H.
A., oběma bytem B., zastoupeným JUDr. Pavlem Hálou, advokátem se sídlem Brno,
Martina Kříže 2550/8, o uvedení nebytového prostoru do původního stavu a o
strpění užívání nebytového prostoru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.
zn. 39 C 120/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 27. června 2012, č. j. 44 Co 310/2011-218, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. května
2011, č. j. 39 C 120/2010-197, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaní byli
povinni společně a nerozdílně na vlastní náklad uvést do předešlého stavu
(způsoby tam specifikovanými) ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku
„nebytový prostor – oddělený přístěnek v chodbě napravo od vchodu z ulice Č. v
B., o výměře 2,5 m2, v budově (stavba občanské vybavenosti) nacházející se na
pozemku, zapsané na LV u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální
pracoviště Brno-město, pro k. ú. město B., obec B.“ (dále jen „nebytový
prostor“); současně zamítl také žalobu, aby žalovaní byli povinni strpět
užívání předmětného nebytového prostoru dnem právní moci rozsudku (výrok II.),
a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.). K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 27. června 2012, č. j. 44 Co 310/2011-218, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. června 2012, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanoveních
§ 237 odst. 1 písm. a/ b/ a c/ o. s. ř. (ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu
České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, avšak pro
posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je i nadále
použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012,
sp. zn. IV. ÚS 1572/11/). K dovolatelově námitce se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., podle něhož je dovolání
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku je
založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a
soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti
významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně,
takže práva a povinnosti stanovené účastníkům těmito rozhodnutími jsou podle
jejich závěrů odlišné. Pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem
měnícím, není rozhodující to, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok či
uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že postupoval podle § 219 o. s. ř. nebo podle §
220 o. s. ř.
Rozhodujícím hlediskem není ani to, zda odvolací soud považoval
rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné nebo nesprávné, nýbrž to, zda
posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce
jinak (odlišně) než soud prvního stupně. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné
právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale
jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva účastníků
(srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998,
sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 1655/99).
Z tohoto pohledu nejde v daném případě o měnící rozsudek, neboť odvolací soud
vymezil práva a povinnosti účastníků stejně jako soud prvního stupně (uplatněné
nároky pokládaly oba soudy za neopodstatněné). Po obsahové stránce je tudíž
napadený rozsudek rozhodnutím potvrzujícím (ostatně to vyplývá i z formulace
samotného rozsudečného výroku) a nikoli měnícím, jak se mylně domníval
dovolatel. Dovolání tak nemůže být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s.
ř. Není však přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (proto, že
rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo
jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů pak nemůže být
přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je-li přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu
rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., který dovolatel – s přihlédnutím o
obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – rovněž uplatnil.
Napadené rozhodnutí spočívá především na právním názoru, že zaniklo-li
dovolatelovo platně vzniklé nájemní právo k nebytovému prostoru jeho zničením,
není oprávněn (protože mu již nesvědčí nájemní právo k nebytovému prostoru)
domáhat se proti žalovaným jeho uvedení do předešlého stavu a ani strpění jeho
užívání (dále jen „první právní názor“). Následně odvolací soud rovněž dovodil,
že dovolateli jako bývalému nájemci nevznikla zničením nebytového prostoru
žádná újma na jeho majetku a že případný ušlý zisk by bylo možné požadovat jako
náhradu v peněžité formě, čehož se však nedomáhal (dále jen „druhý právní
názor“). Poté – s odkazem na ustanovení § 126 (odst. 2) obč. zák. –
konstatoval, že dovolatel jako (bývalý) nájemce nedisponuje silnějším právním
postavením než vlastník, a proto není aktivně věcně legitimován domáhat se
úprav nebytového prostoru nacházejícího se v jeho nemovitosti (dále jen „třetí
právní názor“).
Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že dovolatel nenapadl správnost
druhého právního názoru, který v důsledku toho nemůže podléhat dovolacímu
přezkumu. K dovolací námitce zpochybňující správnost prvního právního názoru o zániku
nájmu v důsledku zničení předmětu nájmu lze uvést následující. V ustálené
soudní praxi není pochyb o tom, že nájem nebytových prostor na dobu určitou
může skončit před uplynutím doby, na kterou byl sjednán, i jinak, než výpovědí
pronajímatele nebo nájemce z důvodů uvedených v § 9 odst. 2 a 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších
předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. února
2003, sp. zn. 26 Cdo 1167/2001, uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 4 z roku 2004
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soudní praxe je ustálena rovněž v
názoru, že zánik nájmu v důsledku zničení předmětu nájmu je zvláštním případem
dodatečné nemožnosti plnění podle § 575 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Zničením předmětu
nájmu se myslí faktický zánik předmětu nájmu, kdy již nelze čerpat jeho užitné
vlastnosti; naopak zničením předmětu nájmu není dočasná ztráta jeho
způsobilosti k užívání. Pouhé poškození věci není jejím zánikem, nájemci svědčí
například právo na slevu, prominutí nájemného nebo právo na odstoupení od
smlouvy a pronajímateli vzniká povinnost obnovit způsobilost předmětu nájmu. Zánik nájemního vztahu přichází v úvahu jen v souvislosti s úplným zničením
(zánikem) předmětu nájmu, neboť neexistuje-li, nelze jej pronajímat (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2012,
sp. zn. 25 Cdo 4850/2009). Nejvyšší soud pak už v rozsudku ze dne 1. září 2005,
sp. zn. 26 Cdo 2669/2004, uveřejněném pod C 3754 Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, rovněž dovodil, že je-li předmětem nájmu, respektive právního
vztahu obdobného, určitý prostor (část stavby), je třeba za jeho zničení ve
smyslu § 680 odst. 1 obč. zák. považovat nejen fyzický zánik stavby, v níž se
prostor nachází, ale též takovou stavební úpravu této stavby, že se v ní
uvedený prostor již nadále fakticky nenachází. Okolnost, zda si tento prostor
zachoval své stavebnětechnické určení podle původního kolaudačního rozhodnutí
či zda byl rekolaudován, není již v tomto směru významná. Rozhodující je, zda
takový prostor fyzicky existuje (obdobně jako je v právní praxi obecně uznávána
teze, že i nezkolaudovaná, popřípadě nepovolená stavba existuje a je předmětem
občanskoprávních vztahů, zejména předmětem vlastnictví). K uvedenému právnímu
názoru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozhodnutích ze dne 10. listopadu
2005, sp. zn. 26 Cdo 2674/2004, ze dne 21. března 2007, sp. zn. 26 Cdo
1766/2006, a ze dne 26. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 1998/2007, a sdílí ho i v
projednávané věci. Ve vztahu ke třetímu právnímu pak dovolací soud uvádí, že ustanovení § 126
odst. 2 obč. zák.
dává oprávněnému detentorovi (zejména nájemci) právo na
ochranu proti zásahům do jeho práva obdobné právu vlastníka na ochranu proti
neoprávněným zásahům do vlastnického práva, avšak ze strany třetích osob (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 446/2001,
uveřejněné pod C 931 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze 14. prosince
2005, sp. zn. 26 Cdo 2720/2004). Z toho vyplývá, že aktivní věcná legitimace v
řízení o žalobě obdobné žalobě vlastnické ve smyslu § 126 odst. 2 obč. zák. tedy svědčí oprávněnému detentorovi (nájemci) věci. Žalobu podle § 126 odst. 2
obč. zák. však může detentor podat jen vůči třetím osobám, které do jeho práva
mít věc u sebe neoprávněně zasahují, avšak nemůže jí úspěšně uplatnit proti
vlastníkovi věci (obdobně srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák,
M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2008, 1236 s. str. 642). Odvolací soud se v konečném důsledku od uvedené judikatury neodchýlil (jeho
rozhodnutí je naopak výrazem ustálené soudní praxe), jestliže na základě
zjištěného (v daném případě nezpochybnitelného) skutkového stavu dovodil, že
dovolatelovo nájemní právo zaniklo zničením předmětu nájmu a že dovolatel není
v této věci ani aktivně věcně legitimován, a na základě toho zamítavý rozsudek
soudu prvního stupně – byť zčásti z jiných důvodů – potvrdil. Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že
žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měli proti dovolateli právo. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.