26 Cdo 1583/2021-119
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobce R. P., bytem XY, zastoupeného Mgr. Markem Konečným, advokátem se
sídlem v Praze 5, Petržílkova 2583/15, proti žalovanému Společenství vlastníků
Petržílkova 2835, Praha 5, se sídlem v Praze 5 – Stodůlkách, Petržílkova
2835/5, IČO: 04744969, zastoupenému Mgr. Michalem Klusákem, advokátem se sídlem
v Praze 1, V Jámě 699/1, o určení práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5
pod sp. zn. 26 C 441/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 13. ledna 2021, č. j. 11 Co 336/2020-98, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2021, č. j. 11 Co
336/2020-98, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. června 2020, č.
j. 26 C 441/2019-74, vyjma výroku I., se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu
Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Žalobce se (doplněnou žalobou) domáhal „určení, že je oprávněn mít trvale
umístěn ocelový vrut s okem celkové délky 88 mm, z toho 55 mm zašroubovaný do
hmoždinky v betonové zdi, nad svým garážovým stáním č. 93 v 2. podzemním
podlaží v domě č. p. XY v k. ú. XY, obci XY, ve vyznačeném obdélníku podle
nákresu č. 1, který je nedílnou součástí výroku rozsudku“ (dále též jen
„požadované určení“). Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. června 2020,
č. j. 26 C 441/2019-74, nepřipustil změnu žaloby učiněnou v žalobcově podání ze
dne 20. ledna 2020 (výrok I.) a zamítl žalobu na určení, že žalobce je oprávněn
mít trvale umístěn ocelový vrut s okem ve zdi nad svými garážovými stáními č. 91, 92, 93 v 2. PP v domě č. p. XY v k. ú. XY, obci XY (výrok II.); současně
rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.). K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. ledna 2021, č. j. 11 Co 336/2020-98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v
zamítavém výroku II. ve znění, jak žalobce požadoval v podání ze dne 20. ledna
2020, a v nákladovém výroku III. (výrok I.); zároveň rozhodl o nákladech
odvolacího řízení účastníků (výrok II.). Shodně se soudem prvního stupně vyšel zejména z následujících skutkových
zjištění. Žalobce je vlastníkem „jednotky č. 2835/131 v budově č. p. XY, která
je součástí pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, zapsané na LV č. XY, k. ú. XY, obec XY“ (dále jen „předmětná jednotka“). Dále je spoluvlastníkem
se spoluvlastnickým podílem ve výši 3/81 „jednotky č. XY, garáže, stojící na
parcele parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, zapsané na LV č. XY, k. ú. XY,
obec XY“ (dále jen „garáž“), v níž je oprávněn užívat 3 parkovací stání,
konkrétně č. 91, 92 a 93. Do zdi nad těmito parkovacími místy zabudoval ocelový
vrut s okem sloužící k uchycení nákupního vozíku, který používá k přemisťování
věcí z garáže do jednotky a který užívali i ostatní vlastníci jednotek, avšak
nevraceli ho na původní místo. Žalovaný několikrát vyzval žalobce, aby vrut
odstranil s tím, že jinak to učiní na jeho náklady. Jelikož žalobce výzvu
nevyslyšel, nechal žalovaný vrut odstranit. Odvolací soud soudu prvního stupně předně vytkl nesprávný procesní postup,
pokud výrokem I. svého rozsudku nepřipustil změnu žaloby ve znění, jak žalobce
požadoval v podání ze dne 20. ledna 2020. Zastával názor, že o změnu žaloby ve
skutečnosti nešlo a že svým podáním ze dne 20. ledna 2020 žalobce pouze
odstranil nedostatek žaloby tak, jak jej k tomu soud prvního stupně správně
vyzval. Nicméně tato vada řízení neměla vliv na správnost rozhodnutí ve věci
samé. Nesouhlasil ani se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku pasivní
věcné legitimace žalovaného. S odkazem na ustanovení § 1189 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. z.“) a právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2018,
sp. zn.
26 Cdo 3553/2017, dovodil, že žalovaný jako právnická osoba spravuje,
potažmo pečuje, o veškeré společné části domu; tudíž i o společnou zeď
přiléhající k parkovacím stáním užívaným výlučně žalobcem. Zašroubování
ocelového vrutu do této zdi pak nepochybně je změnou společné části domu, jejíž
provedení, resp. strpění tohoto provedení, patří do zákonem vymezené činnosti
žalovaného. Z uvedeného tedy vyplývá jeho pasivní věcná legitimace. Také právní
názory soudu prvního stupně stran naléhavého právního zájmu nepovažoval za
zcela správné, zabýval-li se v tomto směru pouze otázkou, zda žalobce je
oprávněn zašroubovat ocelový vrut do společné zdi; tím však v podstatě smísil
posouzení procesní otázky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení se
samotným meritorním (hmotněprávním) posouzením věci. Oproti soudu prvního
stupně pak shledal, že žalobce vskutku má naléhavý právní zájem na požadovaném
určení, neboť se tím vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a
zamezí se tak jejich dalším sporům (k nimž ostatně již došlo). Ve věci samé se
pak ztotožnil s jeho závěrem, že hmotné právo žalobci neumožňuje jakkoli měnit
podobu společné části domu – zdi přiléhající k parkovacím stáním určeným k jeho
užívání. Jde-li totiž o společnou část budovy, není žalobce oprávněn do ní
jakkoliv zasahovat a měnit její stav bez souhlasu ostatních spoluvlastníků. Nad
rámec řečeného přičinil, že žalobci nic nebrání požádat ostatní spoluvlastníky
o souhlas s našroubováním dotčeného ocelového vrutu; bez něj však takto jednat
nemůže. Z vyložených důvodů proto rozsudek soudu prvního stupně – s výše
zmíněnými výhradami – jako věcně správný potvrdil v zamítavém výroku II. ve
znění, jak žalobce požadoval v podání ze dne 20. ledna 2020, a to včetně
souvisejícího nákladového výroku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po
novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Zdůraznil, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která doposud nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Konkrétně nesouhlasil se závěrem,
že hmotné právo mu neumožňuje z titulu spoluvlastnictví jakkoli měnit podobu
společné části garáže bez souhlasu ostatních spoluvlastníků. Uvedl, že odvolací
soud nesprávně vyložil ustanovení § 1175 o. z. jako absolutní zákaz změny
společné části, ačkoli měl při posuzování věci postupovat podle zásady
přiměřenosti (proporcionality) zakotvené v ustanovení § 1012 o. z. Podle jeho
názoru nesmí spoluvlastník změnit společné části jen takovým způsobem, který by
byl nad míru přiměřenou poměrům. Nejde tedy o absolutní zákaz změny společné
části; drobná či vratná změna je naopak přípustná i bez souhlasu ostatních
spoluvlastníků. Aplikace zásady přiměřenosti na obdobné případy ostatně vyplývá
z rozsudků Nejvyššího soudu z 30. října 2018, sp. zn. 26 Cdo 287/2018, a ze 17.
června 2019, sp. zn. 26 Cdo 2359/2018. Doplnil, že ustanovení § 1175 o. z.
vymezuje práva a povinnosti spoluvlastníka s ohledem na povahu bytového
spoluvlastnictví, přičemž jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou.
Je tudíž přesvědčen, že zákonodárce zde neměl na mysli absolutní zákaz drobných
či vratných změn společných částí, a to i bez souhlasu ostatních
spoluvlastníků. Typickým příkladem je kupř. uchycování teploměrů na vnější zdi
přiléhající k balkonům či lodžiím. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Požadoval rovněž, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním
napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání žalobce (dovolatele) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237
o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a
které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky výkladu ustanovení §
1175 odst. 1 o. z. v souvislosti s užíváním společné části jedním ze
spoluvlastníků bez souhlasu ostatních), při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené soudní praxe.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad
tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 1175 odst. 1 o. z. má vlastník jednotky právo svobodně spravovat,
výlučně užívat a uvnitř stavebně upravovat svůj byt jakož i užívat společné
části, nesmí však ztížit jinému vlastníku jednotky výkon stejných práv ani
ohrozit, změnit nebo poškodit společné části.
V rozsudku ze dne 17. června 2019, sp. zn. 26 Cdo 2359/2018, uveřejněném pod č.
91/2020 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud vyložil, že citované
ustanovení vymezuje práva a povinnosti vlastníka jednotky (srov. § 1159 o. z.)
s ohledem na povahu bytového spoluvlastnictví, a to pozitivně a negativně.
Pozitivně je upraveno jeho právo svobodně spravovat, výlučně užívat a uvnitř
stavebně upravovat svůj byt a užívat společné části; negativní vymezení spočívá
v zákazu ztížit jinému vlastníku jednotky výkon stejných práv a v zákazu
ohrozit, změnit nebo poškodit společné části. Obdobné ustanovení v dřívější
právní úpravě (zákon č. 72/1994 Sb.) chybělo. Proto pravidla pro režim
společných částí domu určila judikatura, která formulovala zásadu, podle níž
rozpory při užívání společných prostor měly být podrobeny především kritériu
přiměřenosti (proporcionality); bylo třeba, aby některý ze spoluvlastníků
neužíval společné prostory takovým nežádoucím způsobem, který by nad míru
přiměřenou poměrům ztěžoval či bránil užívání týchž prostor ostatním a
zamezoval nebo komplikoval jim využití prostor, které užívají výlučně. Vzhledem
k subsidiárnímu použití zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
účinném do 31. prosince 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), pak soudní praxe
dovodila, že je namístě aplikace výkladových pravidel převzatých z ustanovení §
127 obč. zák. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 23. prosince 2004, sp. zn.
28 Cdo 2062/2003, a z 28. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 2062/2010, uveřejněná pod
č. C 3192 a C 11043 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). S ohledem na
dosavadní judikaturu i s ohledem na to, že ustanovení § 1175 o. z. vymezuje
práva a povinnosti vlastníka jednotky pouze obecně v návaznosti na jeho
vlastnické právo, je dovolací soud toho názoru, že pro právní režim užívání
společných prostor v rámci bytového spoluvlastnictví lze i nadále aplikovat
zásadu přiměřenosti (proporcionality) stanovenou obecně pro obsah vlastnického
práva (§ 1012 o. z.), případně speciálně pro imise (§ 1013 o. z.), a dovodit,
že vlastník jednotky nesmí užívat společné prostory takovým způsobem, kterým by
nad míru přiměřenou poměrům ztížil užívání těchto prostor ostatním vlastníkům
jednotek. Posouzení, zda jde o výkon práva ztěžující užívání nad míru
přiměřenou poměrům, závisí na úvaze soudu, která bude odrážet individuální
okolnosti každého jednotlivého případu, neboť jde o právní normu s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou; uvedené posouzení lze přezkoumat jen v
případě jeho zjevné nepřiměřenosti. K citovaným závěrům se Nejvyšší soud
přihlásil též v usnesení ze 17. prosince 2019, sp. zn. 26 Cdo 2066/2019, či z
15. dubna 2021, sp. zn. 26 Cdo 3054/2020.
S ohledem na uvedené je přinejmenším předčasný závěr odvolacího soudu, že žádné
hmotněprávní ustanovení neumožňuje dovolateli upevnit do společné zdi garáže
dotčený ocelový vrut s okem. Odvolací soud totiž v rozporu s výše citovanou
judikaturou neposuzoval výkon práva dovolatele optikou zásady přiměřenosti,
nýbrž a priori kategoricky uzavřel, že k umístění ocelového vrutu oprávněn
není. Vyjádřeno jinak, odvolací soud se nezabýval samotnou podstatou a důvodem
výkonu dotčeného práva a dále kupř. tím, zda dovolatel společnou zeď garáže
(nevratně) poškodil a s jakými důsledky, zda svým jednáním zamezuje ostatním
spoluvlastníkům v užívání této společné části garáže nebo jim toto užívání
podstatně – nad míru přiměřenou poměrům – ztěžuje, či zda jim brání ve využití
těch prostor, k nimž disponují výlučným užívacím právem; nepřihlížel tedy k
individuálním okolnostem projednávané věci. Uvedené okolnosti měl vzít v úvahu
a poté dovodit, zda dovolatel jako jeden ze spoluvlastníků garáže výkonem svého
práva meze vytyčené zásadou přiměřenosti vskutku překračuje či nikoliv.
Neučinil-li tak, je jeho právní posouzení v tomto směru neúplné a tudíž
nesprávné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl proto uplatněn
opodstatněně.
Z řečeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Jelikož
dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, bez jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s
ustanovením § 243f odst. 4 věty před středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro
které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu
prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle § 243e odst. 2
věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst.
1 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení se bude soud prvního stupně především zabývat tím, zda vzhledem
k vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) nejde ve
skutečnosti o žalobu na plnění (s žalobním petitem navozujícím – s přihlédnutím
k užité formulaci – dojem, že jde o žalobu na určení), aby žalovaný strpěl
trvalé umístění ocelového vrutu s okem ve znění, jak dovolatel požadoval v
podání ze dne 20. ledna 2020; nešlo by tak o žalobu na určení, u níž by
dovolatel byl povinen tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na určení ve
smyslu § 80 o. s. ř. V kladném případě pak povede dovolatele k úpravě žalobního
petitu tak, aby odpovídal vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě.
Bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno, stal se návrh na odklad jeho
vykonatelnosti bezpředmětným, a proto o něm dovolací soud již nerozhodoval. V
projednávané věci ostatně ani nepřicházel v úvahu, neboť napadeným rozhodnutím
nebyla dovolateli uložena žádná povinnost k plnění a jde tak o rozhodnutí,
které nepodléhá soudnímu výkonu (exekuci).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 9. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu