26 Cdo 3054/2020-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v
právní věci žalobců a) L. K., narozeného XY, a b) M. K., narozené XY, obou
bytem XY, zastoupených JUDr. Martinem Týlem, advokátem se sídlem v
Pardubicích, Škroupova 561, proti žalované J. K., narozené XY, bytem XY,
zastoupené Mgr. Janem Altem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo
náměstí 512/16, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního
soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 35/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 9. června 2020, č. j. 23 Co 56/2020-141, t a k t
o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kutné Hoře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 12. 2019,
č. j. 5 C 35/2019-104, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali, že žalovaná je
povinna zdržet se zásahu do jejich vlastnického práva spočívajícím v provádění
stavebních úprav – zateplování zateplovacím polystyrenem nosných a obvodových
zdí domu – společných částí domu
– budovy XY, která je součástí pozemku XY – zastavěná plocha a nádvoří v obci,
kat. území XY, a dále odstranit již provedené zateplení zateplovacím
polystyrenem na zdi nacházející se vlevo do hlavních vchodových dveří z pohledu
zevnitř domu o rozměrech 0,51m krát 2,17 m (výrok I.), a rozhodl o nákladech
řízení účastníků (výrok II.). K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 9. 6. 2020, č. j. 23 Co 56/2020-141, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok
I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel z toho, že se v domě XY, nacházejí dvě bytové jednotky,
přičemž jednotku XY vlastní žalobci jako manželé ve společném jmění a jednotku
XY žalovaná. Žalobci se domáhali mimo jiné odstranění již provedeného zateplení
zateplovacím polystyrenem na zdi vlevo od hlavních vchodových dveří domu, tj. na společných částech domu za stavu, kdy sami započali se zateplováním stěn
přiléhajícím k jejich bytové jednotce dříve než žalovaná. Provedli tak totožný
zásah do společných prostor domu – zateplení stěn jako žalovaná, aniž by to
jeden či druhý oznámili druhé straně, nebo si vyžádali souhlas. Uzavřel, že
zateplení vchodové zdi nelze pokládat za nežádoucí změnu společné části ani
její poškození a že jednání žalované nijak neovlivnilo užívání bytové jednotky
žalobců. Výkon práva žalobců na ochranu vlastnictví nepřináší žalobcům žádný
odpovídající prospěch a vzhledem k okolnostem, že sami jednali stejným způsobem
jako žalovaná, lze označit výkon práva žalobců na ochranu vlastnického práva za
zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. Dovolání žalobců proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné
podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, dále jen „o. s. ř.“, neboť předložené právní otázky, zda došlo ke
změně či poškození společné části domu ve smyslu § 1175 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2020 (dále jen „o. z.“), a zda požadavek na odstranění zateplení zdi společné části domu je v této
věci jednáním, které nepožívá právní ochrany ve smyslu § 8 o. z., již byly v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny a od jejich řešení se dovolací soud
neodklání ani v posuzované věci. Především nelze přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., uplatnili dovolatelé
též nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím se pokusili zpochybnit správnost
(úplnost) zjištěného skutkového stavu vyplývajícího z dohody o zrušení
podílového spoluvlastnictví ze dne 11. 6. 2014, resp. způsob hodnocení důkazů,
týkající se posouzení pojmu schodiště.
Samotné hodnocení důkazů opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze
dovoláním úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek). Podle § 1175 odst. 1 o. z. má vlastník jednotky právo svobodně spravovat,
výlučně užívat a uvnitř stavebně upravovat svůj byt jakož i užívat společné
části, nesmí však ztížit jinému vlastníku jednotky výkon stejných práv ani
ohrozit, změnit nebo poškodit společné části. V souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu platí ve vztahu k § 1175 odst. 1
o. z., že vlastník jednotky nesmí užívat společné prostory takovým způsobem,
kterým by nad míru přiměřenou poměrům ztížil užívání těchto prostor ostatním
vlastníkům jednotek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2359/2018) a že má právo domáhat se v případě změny či poškození
společných částí domu odstranění neoprávněného zásahu do jeho vlastnického
práva k jednotce, kterého se dopustil jiný vlastník jednotky (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 381/2019). V projednávané věci odvolací soud zkoumal a dostatečně odůvodnil, proč
nepovažuje zateplení části vchodové zdi o rozměru 0,51 m x 2,17 m u vchodových
dveří do domu za nežádoucí změnu společné části. Dospěl rovněž k závěru, že
zateplení neovlivnilo uživatelnost společných částí domu ani bytu žalobců a
nebylo vizuálně zjištěno, že by došlo ke zhoršení vlhkosti obvodové stěny či k
jiným projevům nevhodnosti způsobu zateplení, tedy k poškození společné části
domu. V souladu s uvedenou judikaturou tak uzavřel, že provedené zateplení
nepředstavuje zásah do vlastnického práva žalobců k jejich bytové jednotce.
V poměrech projednávané věci dovolatelé dále napadají aplikaci ustanovení § 8
o. z., podle kterého představuje žalovaný nárok zjevné zneužití práva, jež
nepožívá právní ochrany.
Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu
poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému
výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího
právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za
zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo
vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný
zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem
oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro
nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany,
která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016).
Ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud může posouzení, zda je ve věci
možná aplikace § 8 o. z., zpochybnit jen v případě zjevné nepřiměřenosti
relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4741/2015, nebo ze dne 24. 7. 2019, sp. zn.
29 Cdo 2162/2018).
Dovolací soud nepovažoval za nepřiměřené úvahy odvolacího soudu ve vztahu k
posouzení, zda jednání žalovaných – totožný zásah do společných prostor a s tím
související žaloba na ochranu vlastnictví, představuje zjevné zneužití práva,
které nepožívá právní ochrany. Pro úplnost lze doplnit, že tento argument
použil odvolací soud „navíc“ poté, co primárně uzavřel, že podmínky pro ochranu
vlastnického práva žalobců ve smyslu § 1175 odst. 1 o. z. nejsou dány.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelů, že dovoláním napadají rozsudek
v celém jeho rozsahu. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41
odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku
dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá
dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně by nebylo ve smyslu § 238 odst. 1 písm.
h) o. s. ř. v této části ani přípustné.
Protože není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak, Nejvyšší
soud dovolání žalobců proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243c
odst. 1 věta první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 4. 2021
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu