26 Cdo 160/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně městské části Praha 5, se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 4, zastoupené Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Římská 14, proti žalovanému MUDr. I. E., zastoupenému JUDr. Ivou Hesovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Hlubočepská 66/45, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Sdružení občanů Prahy 5 – Hlubočep pro zachování a rozvoj zdravotního střediska, se sídlem v Praze 5, Hlubočepská 281/31a, zastoupeného JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 5, o vyklizení nebytového prostoru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 449/2002, o dovoláních žalovaného a vedlejšího účastníka na straně žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2007, č. j. 53 Co 31/2007-187, takto:
I. Dovolání se odmítají. II. Žádný z účastníků a ani vedlejší účastník na straně žalovaného nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle čl. II bodu 12. věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože žalovaný a vedlejší účastník dovoláními napadli potvrzující rozsudek Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 19. dubna 2007, č. j. 53 Co 31/2007-187, tj. rozhodnutí vydané před 1. červencem 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o nich rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání byla podána včas, za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval dovoláním podaným vedlejším účastníkem na straně žalovaného.
Přitom – shodně jako v usnesení ze dne 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněném pod č. 3 v sešitě č. 1 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – uzavřel, že vedlejší účastník není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 osobou oprávněnou k podání dovolání. S přihlédnutím k řečenému dovolání vedlejšího účastníka na straně žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b/ o. s. ř. odmítl.
Následně se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání žalovaného.
Dovolání žalovaného proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (neboť soud prvního stupně svým druhým rozsudkem nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším /odvolacím soudem zrušeném/ rozsudku – v obou případech šlo o vyhovující rozsudky soudu prvního stupně) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; není jím naopak důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu. Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.) žalovaný – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnil (vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a to námitkami, že „oba soudy nebraly v úvahu listinné důkazy …, ze kterých je zřejmé, že žalobce na základě nájemní smlouvy k nebytovým prostorám umožnil žalovanému vznik jeho lékařské praxe…“, a že „odvolací soud nevzal v úvahu listinný důkaz, kterým žalobce napadl pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 13 C 39/99 …“. V této souvislosti Nejvyšší soud dodává, že posléze uvedený „listinný důkaz“ nevzal odvolací soud v úvahu i proto, že jej žalovaný – v rozporu s ustanovením § 241a odst. 4 o. s. ř. – označil až v dovolání.
Dovolací soud zastává – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – názor, že v projednávané věci žalovaný uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (jehož prostřednictvím namítl, že soudem prvního stupně nebyl proveden důkaz „výslechem svědka H.“ a že napadený rozsudek /správně rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s napadeným rozsudkem/ je nevykonatelný, neboť vyklizovaný nebytový prostor je v jeho výroku /správně ve výroku rozsudku soudu prvního stupně potvrzeného napadeným rozsudkem/ vymezen „zcela nedostatečně, zaměnitelně po odstranění vývěsek“). Přehlédl však, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává následující. Podle § 120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), a neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.); tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak.
V posuzovaném případě žalovaný navrhl výslech svědka J. H . Soud prvního stupně využil možnosti upravené v ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. a navrženého svědka nevyslechl; tento postup ve svém rozsudku rovněž v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. odůvodnil. Řízení proto není zatíženo vytýkanou vadou, natož pak vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Jde-li o otázku vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s napadeným rozsudkem, dovolací soud pro stručnost odkazuje na správné a vyčerpávající odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Napadené rozhodnutí spočívá mimo jiné na právním názoru, že v posuzované věci nelze uplatněný nárok pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Zpochybnil-li žalovaný – poukazem na okolnosti uvedené v dovolání – správnost tohoto právního názoru, lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Jde-li o dovolací námitky, že „se objevil důkaz …“, který žalobce „nepředložil zcela záměrně, aby si zajistil úspěch ve věci“, a že „nedošlo v celém řízení k vyvrácení jeho stanoviska, že žalobce není ke sporu aktivně legitimován“, dovolací soud zdůrazňuje, že podle ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 1160/2000) uplatnění dovolacího důvodu předpokládá, že dovolatel především uvede příslušná dovolací tvrzení a zároveň je slovně nebo odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu podřadí některému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a o. s. ř., aby z obsahového hlediska nebylo pochyb o tom, o jaký dovolací důvod jde. V daném případě jsou zmíněné dovolací námitky formulovány natolik obecně a současně neurčitě, že z nich nelze ani dovozovat, který konkrétní dovolací důvod jimi žalovaný uplatnil. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se mohl uvedenými námitkami blíže zabývat.
Návrhu na provedení důkazů označených v dovolání žalovaného pak Nejvyšší soud nevyhověl z následujících důvodů. V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241a odst. 4 o. s. ř.). Dokazování může dovolací soud provádět jen k prokázání důvodů dovolání (viz § 243a odst. 2 věta první o. s. ř.). Z povahy jednotlivých dovolacích důvodů vyplývá, že to platí prakticky jen u důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. komentář. II. díl. 7. vydání. Praha
: C. H. Beck, 2006, 1054 s., str. 1288). Jelikož u dovolání, jehož přípustnost se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., citovaný dovolací důvod zásadně není způsobilým přípustnost dovolání ani založit (viz výklad shora), je bezpředmětné provádět dokazování, jímž by měla být prokázána existence vad řízení ve smyslu § 241a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání žalovaného ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. rovněž odmítl (zde pro nepřípustnost).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti oběma dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. března 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r. předseda senátu