26 Cdo 1607/2024-276
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Romana Šebka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a) W. F., a b) N. B., obou zastoupených Mgr. Adamem Stawaritschem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti žalované N. R., o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 36 C 224/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2024, č. j. 26 Co 125/2023-233, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobci se svou žalobou domáhali určení, že je neoprávněná výpověď ze dne 26. 4. 2022 (dále jen „předmětná výpověď“), kterou jim dala žalovaná z nájmu domu č. p. XY, rodinný dům, stojícího na pozemku stavební parcela č. XY a pozemku parcela č. XY, to vše v katastrálním území XY, obec XY, okres XY (dále též jen „předmětný dům“).
2. Okresní soud Praha-východ (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 6. 2023, č. j. 36 C 224/2022-181, žalobu zamítl (výrok I.)
3. Na základě odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 1. 2024, č. j. 26 Co 125/2023-233, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu účastníků (výrok II.).
4. Odvolací soud vyšel, shodně se soudem prvního stupně, ze zjištění, že smlouvou ze dne 4. 3. 2019 byl žalované a P. R. poskytnut bankou spotřebitelský úvěr na bydlení, určený výlučně na předmětný dům se souvisejícími pozemky, v celkové výši 6 265 000 Kč, s měsíční splátkou vždy k 20. dni příslušného měsíce ve výši 25 988 Kč. Dne 23. 4. 2019 žalovaná písemně prohlásila, že předmětný dům koupila pro žalobkyni b) a zavázala se po dobu života jejího a jejího syna zajistit jim nerušené užívání domu s tím, že nebude požadovat jejich vystěhování, pokud se na tom nedohodnou (dále jen „první prohlášení“). Téhož dne účastníci uzavřeli písemnou nájemní smlouvu, jejímž předmětem bylo užívání předmětného domu za měsíční nájemné ve výši 26 000 Kč, jež mělo být hrazeno od účinnosti smlouvy dne 1. 5. 2019, vždy k 20. dni příslušného měsíce; smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou (dále jen „první smlouva“). Dne 1. 5. 2019 uzavřeli účastníci další písemnou nájemní smlouvu týkající se užívání téhož domu, v níž měsíční nájemné mělo být sjednáno ve výši 20 000 Kč a mělo být placeno od 1. 1. 2025; do té doby se žalobci namísto hrazení nájemného zavázali na vlastní náklady dokončit stavební úpravy předmětného domu podle vzájemné dohody stran; smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou (dále jen „druhá smlouva“). Žalovaná následně dne 10. 12. 2019 ve formě notářského zápisu prohlásila, že jako výlučný vlastník předmětného domu jej přenechala žalobcům k užívání na základě nájemní smlouvy „ze dne 25. 1. 2019“. Současně se zavázala nerušit je v jeho užívání, ani dům po tuto dobu nezcizit, a po splacení úvěru zřídit v jejich prospěch věcné břemeno spočívající v jeho doživotním užívání, budou-li to žalobci požadovat, případně dům bezplatně převést do vlastnictví žalobců či jimi určených osob. Dne 26. 4. 2022 dala žalovaná žalobcům písemnou výpověď z nájmu předmětného domu s odkazem na první smlouvu, mimo jiné z důvodu neplacení nájemného po dobu 19 měsíců.
5. Při právním posouzení věci odvolací soud uzavřel, že první smlouva je platným právním jednáním a založila platný nájemní vztah mezi účastníky. Odpovídá projevené vážné vůli smluvních stran. Tento závěr opřel o skutečnost, že dne 22. 4. 2019 žalovaná zaslala žalobcům návrh nájemní smlouvy, dne 23. 4. 2019 žalobci zaslali žalované částku 14 000 Kč na její bankovní účet, na nějž následně od května roku 2019 až do října roku 2020 zasílali peněžní prostředky tak, že odpovídaly měsíčním platbám ve výši 26 000 Kč, a že právě dne 23. 4. 2019 učinila žalovaná první prohlášení. Je přitom zde nerozhodná pohnutka či motivace uzavření první smlouvy – dohoda, že nájemné odpovídá výši hypotečních splátek, které hradí žalovaná své bance v souvislosti s koupí předmětu nájmu; neplatnost smlouvy nezakládá ani případná dohoda o budoucím převodu vlastnického práva k domu žalobcům. Za situace, kdy na základě první smlouvy žalobci žalované platili měsíčně částku 26 000 Kč odpovídající v ní sjednanému nájemnému, považoval za zřejmé, že druhou smlouvou, mělo-li být na jejím základě nájemné v (jiné) výši 20 000 Kč měsíčně placeno až od 1. 1. 2025, účastníci neprojevili vážnou vůli. Druhá smlouva tak představuje zdánlivé právní jednání dle § 552 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), jež nevyvolalo žádné právní následky. Jelikož shledal první smlouvu platnou, zabýval se naplněností uplatněných výpovědních důvodů. Dlouhodobé neplacení nájemného (od listopadu 2020 nadále) přitom bylo v řízení prokázáno. Uzavřel tedy, že žalovaná dala žalobcům výpověď ve smyslu ustanovení § 2288 odst. 1 písm. a) o. z. oprávněně; je platná a účinná.
6. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též jen „dovolatelé“) včasné dovolání. Přípustnost dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) odůvodňují tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem, že první smlouva není zdánlivým právním jednáním a že je jím druhá smlouva. Současně považují
právní posouzení věci odvolacím soudem za neúplné, když ohledně druhé smlouvy nevedl úvahu, zda se obsahově nejednalo o privativní novaci první smlouvy. Dále poukazují na vadné zjištění skutkového stavu odvolacím soudem, jenž náležitě nezhodnotil všechny zjištěné skutkové okolnosti a závěry o vůli smluvních stran učinil jen „v kontextu peněžních prostředků uhrazených ve prospěch žalované“. Nezkoumal ani pohnutky a motivaci uzavření druhé smlouvy, její smysl. Dovozují „extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy“, čímž došlo k porušení práva žalobců na spravedlivý proces. V uvedeném směru považují rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný. Namítají nepoučení žalobců dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. „k otázce právního titulu k užívání domu“. Navrhli proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu (včetně rozsudku soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalovaná ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Poukazuje mimo jiné, že žalobci „žádají přezkoumání skutkového zjištění ohledně existence závazkového vztahu, avšak takové dovolání není přípustné“. Navrhla zamítnutí dovolání žalobců.
8. Dovolání žalobců (dovolatelů) proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“), ale neshledal jej přípustným, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
9. V rozsudku ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2338/2020, Nejvyšší soud vysvětlil, že teorie i praxe jsou za jedno v tom, že při tzv. jednání „na oko“ (simulovaném právním jednání) chybí vůle jednajících právní jednání učinit. Jde o právní jednání nicotné, neexistující a jako takové má být v „právním světě“ ignorováno (nepřihlíží se k němu). Jedním z případů zdánlivého právního jednání (jednání vzbuzujícího pouze „zdání“, že jde o právní jednání), k němuž se podle zákona nepřihlíží a na které se tedy hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo, je – jak vyplývá z § 552 o. z. – jednání, při kterém nebyla zjevně projevena vážná vůle. Jde například o projev vůle učiněný v žertu, při hře, při výuce nebo za jiných podobných okolností, z nichž bylo zřejmé, že jednající ve skutečnosti nechtěl způsobit takové právní následky, které jsou s konkrétním projevem vůle spojeny.
10. Zdánlivým právním jednáním je rovněž simulované právní jednání (jednání, které je činěno jen „naoko“), při němž jednající strany navenek pouze předstírají vůli právní jednání učinit a kdy jejich projev vůle pro chybějící vážnost projevené vůle nesměřuje k vyvolání právních následků, které jsou s předstíraným projevem vůle spojeny. Obsah skutečné vůle je z obsahu uskutečněného právního jednání zpravidla nezjistitelný, jelikož se strany právního jednání úmyslně snaží vzbudit dojem, že zde tato vůle je, ačkoliv ve skutečnosti není. Takové právní jednání je zpravidla činěno jenom proto, aby u třetích osob vzbudilo přesvědčení, že právě takové právní jednání bylo učiněno (srov. např. závěry v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4808/2017).
11. Zdánlivost (nicotnost) právního jednání nastává přímo ze zákona a soud (popřípadě jiný orgán veřejné moci) k ní při svém rozhodování nebo při postupu v řízení přihlíží – jak plyne z § 554 o. z. – i bez návrhu (z úřední povinnosti); vezme ji tedy v úvahu vždy, jakmile vyjde najevo, aniž by bylo zapotřebí, aby se jí někdo z účastníků dovolal nebo na ni jinak poukazoval.
12. Na existenci vážné vůle k právnímu jednání lze usoudit z objektivních skutečností, za nichž byl učiněn, zejména, byl-li učiněn způsobem a za okolností, které nevzbuzují pochybnosti, že subjekt projevující vůli zamýšlel přivodit právní účinky, které zákon s takovým projevem vůle spojuje. Vzniknou-li pochybnosti o vážnosti vůle, je třeba vycházet z konkrétních okolností případu a na jejich podkladu a z jejich vzájemných souvislostí pak učinit příslušný závěr. Tyto teze mají oporu např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99, ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003, ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2188/2006, ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1617/2007, či ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014 (ústavní stížnost podanou proti naposledy citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 3603/14).
13. Otázka, zda právní úkon (nyní jednání) byl učiněn vážně, je otázkou zjištění těch okolností, za kterých byl učiněn, z nichž je zřejmé, zda jednající (ne)zamýšlel vyvolání těch účinků, které zákon s úkonem spojuje. Jde tedy o skutkové zjištění, z něhož právní posouzení vychází [srov. dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 27 Cdo 947/2022 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 43/23), a ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 20 Cdo 2925/2023].
14. Při posuzování věci se odvolací soud citovanými východisky řídil. S přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem logicky a přesvědčivě vysvětlil, z jakých důvodů účastníci při uzavírání druhé smlouvy zjevně neprojevili vážnou vůli, a jde tudíž o právní jednání zdánlivé, a současně, na podkladě jakých skutečností první smlouva z hlediska zákonných požadavků na „existentnost“ a platnost právního jednání obstojí. Jeho úvahy se přitom dovolacímu soudu nejeví jako zjevně nepřiměřené. Jak totiž zdůraznil již odvolací soud, nelze především pominout, že od května roku 2019 až do října roku 2020 dovolatelé zasílali žalované na její účet peněžní prostředky tak, aby odpovídaly v první smlouvě sjednanému nájemnému ve výši 26 000 Kč měsíčně. Tato okolnost podporuje závěr, že v druhé smlouvě, jež počítala s placením nájemného až od 1. 1. 2025 a v jiné výši (20 000 Kč měsíčně), účastníci nemohli projevit svou vážnou vůli, chovali-li se i po jejím uzavření po dlouhou dobu (téměř 1,5 roku) tak, jak to odpovídalo první smlouvě. Její obsah navíc odpovídá též zjištěné pohnutce, že nájemné 26 000 Kč měsíčně bude žalované „refundovat“ jí hrazené splátky spotřebitelského úvěru ve vztahu k bance ve výši 25 988 Kč měsíčně. Lze proto uzavřít, že odvolací soud se při posuzování takto nastolené otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
15. Dále dovolatelé předložili dovolacímu soudu k posouzení otázku, zda v případě druhé smlouvy nejde o privativní novaci první smlouvy. Na jejím řešení však napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (nezávisí), neboť odvolací soud své rozhodnutí zde založil na (odlišném) závěru, že při uzavírání druhé smlouvy účastníci zjevně neprojevili vážnou vůli, a tento závěr – jak bylo vyloženo výše – rozhodovací praxi dovolacího soudu odpovídá. Nespočívá-li napadený rozsudek na posouzení takto nastolené otázky, nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13)].
16. K námitce dovolatelů, že jim odvolací soud s odkazem na změnu právního názoru neposkytl poučení podle § 118a o. s. ř., lze uvést následující. Poučení účastníků řízení postupem podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu (byť zjištěného odlišně od skutkové verze prezentované účastníkem), nebyl důvod pro postup soudu podle § 118a o. s. ř. Postup podle tohoto ustanovení přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06), ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003). Z obsahu spisu přitom vyplývá, že odvolací soud rozhodl na podkladě skutečností, jež byly v řízení zjištěny a účastníky tvrzeny (na podkladě zjištěného skutkového stavu); postup podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. tudíž nepřicházel v úvahu. Postup odvolacího soudu uvedené rozhodovací praxi dovolacího soudu ohledně dané procesní otázky odpovídá.
17. Také výtka dovolatelů, podle níž se odvolací soud dopustil svévolného hodnocení důkazů v té míře, že tím porušil jejich právo na spravedlivý proces, jak vyplývá kupř. z usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1196/13, je v souzené věci nepřípadná.
18. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 1 o. s. ř. úspěšně napadnout. Z toho, že dovolatelé v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládají vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, a ze dne 17.
12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, uveřejněné pod č. 181/2005 a č. 231/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, a ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav.
Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů – § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředků přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3328/2018 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 27.
3. 2019, sp. zn. III. ÚS 3938/18)]. Důkazům, které byly v řízení provedeny, odvolacím soudem přijatý závěr o skutkovém stavu odpovídá; není zde tedy „extrémní rozpor“ mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Dovolatelé svými námitkami pouze prosazují vlastní subjektivní úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti v řízení provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka je, s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod, způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. (srov. opět již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, či jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), tak v projednávané věci nejde.
19. Konečně namítají-li dovolatelé, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, uplatňují rovněž jiný dovolací důvod (vadu řízení), než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. (a tedy dovolací důvod nezpůsobilý). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237 – 238a o. s. ř.). Samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. Nad rámec uvedeného dovolací soud přesto pokládá za potřebné dodat, že z rozhodnutí odvolacího soudu jsou seznatelné úvahy a závěry, jež odvolací soud učinil; je srozumitelné. Nelze ho považovat za nepřezkoumatelné. Ostatně ani dovolateli tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejich práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
20. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání dovolatelů proti (výroku I.) rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně
nerozhodoval o návrhu dovolatelů na odklad právní moci napadeného rozhodnutí dle § 243 písm. b) o. s. ř. za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li (jako v tomto případě) splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci nebo vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí dle § 243 o. s. ř. O odkladu vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. lze uvažovat teprve tehdy, jsou-li splněny podmínky dovolacího řízení, dovolání je bezvadné a alespoň na základě předběžného posouzení se dovolání jeví jako pravděpodobně úspěšné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017). 22. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 25. 11. 2024
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu