26 Cdo 1646/2025-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně Heimstaden Czech s.r.o., se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, 28. října 3346/91, IČO 05253268, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě, Čs. Legií 1719/5, proti žalovanému A. V., zastoupenému Mgr. Radimem Struminským, advokátem se sídlem v Havířově, Elišky Krásnohorské 1305/18, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 116 C 41/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2024, č. j. 57 Co 252/2024-73, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 3 327,50 Kč k rukám Mgr. Petra Kausty, advokáta se sídlem v Ostravě, Čs. legií 1719/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se (coby vlastnice bytu) domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost vyklidit byt č. 2 o velikosti 0+1 situovaný v 1. nadzemním podlaží budovy č. p. XY, č. or. XY, v ulici XY, obec XY (dále jen „předmětný byt“).
2. Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 4. 2024, č. j. 116 C 41/2024-21, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost předmětný byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku
3. Na základě odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 11. 2024, č. j. 57 Co 252/2024-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Nejvyšší soud dovolání žalovaného (dále též jen „dovolatel“) proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
5. Dovolatelem pokládanou otázku, zda výkon práva žalobkyně, domáhající se vyklizení předmětného bytu, je či není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, resp. zneužitím práva ve smyslu § 2 odst. 3, § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit.
6. Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu nebo nemovitosti (její části) sloužící k bydlení pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy (příp. představuje zneužití práva; § 2 odst. 3, § 8 o. z.), má být (jak správně uvedl odvolací soud) až poslední možností – ultima ratio, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona – viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (judikatura přijatá k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je zásadně použitelná i při výkladu ustanovení § 2 odst. 3, § 8 o. z. – srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017, ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2136/2018, či jeho usnesení ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017).
7. Z obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že přihlédl ke všem žalovaným v tomto směru namítaným rozhodným okolnostem – opakovanému prodlužování nájemního poměru po dobu 9 let (nájemní smlouva ze dne 12. 6. 2014 uzavřená na dobu určitou do 14. 12. 2014 a dále celkem 17 dodatků prodlužujících nájemní poměr postupně až naposledy dodatkem ze dne 18. 10. 2022 do 14. 6. 2023), k jeho věku a zdravotnímu stavu, pobírání sociálních dávek – a uzavřel, že „žalovaným tvrzené okolnosti nenaplňují zcela mimořádný případ“, že „žalobkyně nezneužívá svého práva“ a že uplatnění její žaloby „nevede ke zřejmé křivdě“.
8. Úvaha odvolacího soudu, že výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy (ani zneužitím práva), není zjevně nepřiměřená. Přitom jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit - srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Proti zmíněné úvaze argumentuje dovolatel dlouhodobostí nájemního poměru (od roku 2014), svým věkem a zdravotním stavem. Namítá jako motiv žalobkyně, proč nepřistoupila k prodloužení nájmu, že „oprávněně poukazoval na různá neplnění právních povinností pronajímatele“.
9. Uvedené okolnosti však nemohou samy o sobě odůvodnit zamítnutí žaloby na vyklizení bytu (užívaného bez právního důvodu) podle § 2 odst. 3, resp. § 8 o. z. Sociální problémy dovolatele nelze řešit na úkor žalobkyně (užíváním jejího nájemního bytu i po uplynutí sjednané doby nájmu) za situace, kdy si dovolatel musel být od počátku vědom, že nájemní smlouvou (a též ve znění všech jejích dodatků) byl založen nájemní poměr (vždy pouze) na (kratší) dobu určitou, který zásadně skončí uplynutím sjednané doby nájmu. Tvrzení o motivaci žalobkyně k dalšímu neprodloužení doby nájmu přitom dovolatel v řízení před soudem prvního stupně neuplatnil (jeho uplatnění v odvolacím řízení bylo nepřípustné dle § 205a o. s. ř.; odvolací soud se jím proto správně nezabýval; nelze jej zohlednit ani v dovolacím řízení, srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.).
10. Rovněž dovolatelem namítanou otázku (ne)platnosti ujednání smluvních stran o vyloučení aplikace § 2285 o. z., tj. možnosti smluvním ujednáním vyloučit konkludentní prodloužení (obnovení) doby nájmu, posoudil odvolací soud (jenž se zde ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o platnosti takového ujednání) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2059/2018, uveřejněný pod č. 33/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3821/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2025, sp. zn. 26 Cdo 279/2025, jež dispozitivní povahu § 2285 o. z. připouští).
11. Za situace, kdy strany ve smlouvě (a všech jejích dodatcích opakovaně) výslovně vyloučily aplikaci § 2285 o. z., tj. možnost konkludentního prodloužení doby nájmu, nelze pronajímatelce úspěšně vytýkat, že na pokračování tohoto právního poměru nemá zájem. V okolnostech zdůrazňovaných dovolatelem shora uvedených nelze spatřovat rozpor výkonu práva, realizovaného žalobou na vyklizení bytu, s dobrými mravy.
12. Pro úplnost lze doplnit, že dovolatelův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3047/2020, je nepřípadný (Nejvyšší soud v něm vytkl odvolacímu soudu, že otázku zneužití práva vůbec neposoudil; o takový případ v dané věci nejde). Nepřípadný je také odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2103/20, neboť v uvedené věci bylo shledáno zneužití tíživé situace stěžovatele; k tomu v této věci nedošlo.
13. Namítá-li dovolatel neprovedení důkazu výslechem obchodního ředitele žalobkyně M. S., jakož i neúčast samotné žalobkyně při jednání soudu, vytýká tím odvolacímu soudu (případně i soudu prvního stupně), že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. Sluší se proto jen dodat, že nadto takovými vadami řízení ani netrpí (návrh na výše uvedený důkaz dovolatel do skončení řízení před soudem prvního stupně neučinil; jeho případnému provedení v odvolacím řízení brání § 205a o. s. ř.; nepřítomnost samotného účastníka u jednání soudu, u nějž je přítomen jeho zástupce s procesní plnou mocí – advokát, též sama o sobě vadu řízení nezakládá).
14. Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu jakoby v celém rozsahu. Dovolací soud však zastává [s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.)] názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo (objektivně) přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
15. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.); proto se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení neodůvodňuje.
16. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 2. 9. 2025
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu