26 Cdo 279/2025-359
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobkyně Heimstaden Czech s.r.o., se sídlem v Ostravě, Gregorova 2582/3, IČO 05253268, zastoupené Mgr. Lucií Kempnou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, proti žalovanému J. M., zastoupenému JUDr. Jakubem Palou, advokátem se sídlem v Karviné, Masarykovo náměstí 18/9, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 25 C 97/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2024, č. j. 57 Co 12/2024-250, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 327,50 Kč k rukám Mgr. Lucie Kempné, advokátky se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 4. 2024, č. j. 57 Co 12/2024-250, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
3. Dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.”), neboť dovolatelem zpochybněnou otázku výkonu práva v rozporu s dobrými mravy odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
4. Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“), s účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v § 2 odst. 3 a v § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“); judikaturu přijatou k výkladu rozporu výkonu práva s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze však přiměřeně aplikovat i na výklad podle nynější právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24.
1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017, či ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1826/2019 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3805/19)]. Za „dobré mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. je pak třeba podle ustálené judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4035/2010, či ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015) pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.
V řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, či ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3790/2020) Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každé konkrétní věci na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Soudní praxe [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3464/13)] se však ustálila rovněž v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená.
5. Při posuzování otázky rozporu výkonu práva žalobkyně, domáhající se vyklizení bytu, s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.), resp. zjevného zneužití práva (§ 8 o. z.), pak odvolací soud zohlednil všechny rozhodné okolnosti na straně žalobkyně i dovolatele, jeho úvaha v tomto směru odpovídá zjištěným okolnostem a není zjevně nepřiměřená. Proti zmíněné úvaze argumentuje dovolatel svým nízkým důchodem a skutečností, že za výslednou situaci může spor mezi ním a jeho sousedem, který se rozhodl řešit placením nižšího nájemného, což vedlo ke vzniku dluhu na nájemném.
6. Uvedené okolnosti však nemohou samy o sobě odůvodnit zamítnutí žaloby na vyklizení bytu (užívaného bez právního důvodu) podle § 2 odst. 3, resp. § 8 o. z. Sociální problémy dovolatele nelze řešit na úkor žalobkyně (užíváním jejího nájemního bytu i po uplynutí sjednané doby nájmu) za situace, kdy si dovolatel musel být od počátku vědom, že nájemní smlouvou ze dne 22. 7. 2021 (ve znění dodatku ze dne 17. 6. 2022) byl založen nájemní poměr na dobu určitou, který zásadně skončí uplynutím sjednané doby nájmu. Za situace, kdy strany ve smlouvě výslovně vyloučily aplikaci § 2285 o. z., tj. možnost konkludentního prodloužení doby nájmu, nelze pronajímatelce úspěšně vytýkat, že na pokračování vztahu nemá zájem. V okolnostech zdůrazňovaných dovolatelem tak nelze spatřovat rozpor výkonu práva, realizovaného žalobou na vyklizení bytu, s dobrými mravy.
7. Za tohoto stavu Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
8. Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu. Napadá-li dovolatel tedy rovněž výrok o nákladech odvolacího řízení, činí tak zřejmě jen formálně, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc by ani nebylo přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
9. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval
o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení [§ 243 písm. a), b) o. s. ř.] – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017. 10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 12. 3. 2025
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu