26 Cdo 1702/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce R. S., zastoupeného advokátkou,
proti žalovanému J. J., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu
bytu, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 10/2005, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. prosince
2005, č. j. 26 Co 565/2005-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Trutnově (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
15. srpna 2005, č. j. 5 C 10/2005-100, ve spojení s usnesením ze dne 17. srpna
2005, č. j. 5 C 10/2005-104, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobce z
nájmu žalovaného k „bytu o velikosti 3+1 s příslušenstvím, II. kategorie, v
druhém nadzemním podlaží domu č. p. 35 v H. M., (dále jen „předmětný byt“,
resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že nájemní poměr skončí
uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem
kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovanému uložil
povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci po skončení nájmu
do patnácti dnů po poskytnutí přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků
a státu.
Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že
žalovaný (nájemce předmětného bytu) si sám určil nájemné a v této výši žalobci
(pronajímateli) nájemné platil, a to poté, kdy mu byl zbourán komín a jeho byt
nebylo možno řádně vytápět, že za této situace dluží žalobci na nájemném a
zálohách na plnění spojená s užíváním bytu za období od srpna 1997 do září 1998
částku 4.915,- Kč s poplatkem z prodlení a za období od července 2002 do března
2003 částku 5.076,- Kč s poplatkem z prodlení a že současně nedovolil pověřeným
řemeslníkům vstup do bytu a znemožnil tak provedení změny vytápění v bytě. Poté
zjistil, že žalovaný poškodil a znečistil společné prostory v domě (mimo jiné
nožem rozřízl koženkové čalounění dveří, rukama znečištěnými od sazí umazal
stěny po celém domě, na zahradě domu poškodil houpačku žalobce), že opakovaně
slovně napadal a vyhrožoval žalobci a členům jeho rodiny a rovněž tak osobám
ubytovaným v předmětném domě i v domě sousedním, který vlastní rovněž žalobce,
že vyhazoval z okna svého bytu různé odpadky, že tímto svým jednáním se
dopustil trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci
podle § 197a odst. 1 trestního zákona a trestného činu výtržnictví podle § 202
odst. 1 trestního zákona (viz rozhodnutí Okresního soudu v Trutnově ve věci sp.
zn. 16 T 9/2005), a že žalobce zaslal žalovanému výstrahy ve dnech 26. dubna
2004, 29. dubna 2004 a 20. května 2004, v nichž mu vytýkal jeho hrubé
porušování dobrých mravů v domě. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně
usoudil na naplněnost uplatněných výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm.
c/ a d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání
výpovědi z nájmu bytu /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“);
proto žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhověl. O bytové náhradě pro
žalovaného rozhodl podle § 712 odst. 5 věty první obč. zák., neboť dovodil, že
předpoklady pro přisouzení bytové náhrady podle § 712 odst. 5 věty druhé obč.
zák. nejsou naplněny za situace, kdy se nejedná o rodinu s nezletilými dětmi.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 15. prosince 2005, č. j. 26 Co 565/2005-141, citovaný rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Jde-li o výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (v podobě
nezaplacení nájemného), ztotožnil se odvolací soud se skutkovým stavem
zjištěným soudem prvního stupně a za správné pokládal rovněž právní závěry,
které soud prvního stupně v tomto směru učinil. Ve vztahu k výpovědnímu důvodu
podle § 711 odst. 1 písm. c/ obč. zák. (v podobě porušování dobrých mravů v
domě) odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že za hrubé
porušení dobrých mravů v domě „lze považovat takové jednání, které zasahuje do
soužití obyvatel v domě“, nikoliv jednání žalovaného, kterým „urážel žalobce a
jeho rodinu, slovně napadal pana R. a D., neboť se nejedná o obyvatele domu a
nejde o narušení soužití obyvatel domu, ale o narušení vztahů obecnějšího
charakteru“. V této souvislosti rovněž dovodil, že výpovědní důvod podle § 711
odst. 1 písm. c/ obč. zák. není naplněn ani napadením rekreantů v domě č. p. 35
v H. M. žalovaným v únoru 2004, neboť písemná výstraha byla žalobcem žalovanému
doručena až v dubnu 2004 a nebylo prokázáno, že by žalovaný ve vytýkaném
jednání pokračoval i po doručení písemné výstrahy. Poté uzavřel, že výpovědní
důvod podle § 711 odst. 1 písm. c/ obč. zák. nebyl za této situace naplněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné
dovolací námitky výslovně podřadil dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm.
a/ a b/ o.s.ř. V dovolání především podrobně rozvedl průběh řízení a uvedl, že
již v minulosti společně se svojí matkou vytýkali žalobci závady v bytě a
žádali jejich odstranění, případně požadovali poskytnutí slevy z nájemného. V
této souvislosti zmínil řízení vedená u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn.
8 C 86/99 a sp. zn. 6 C 93/2002, a namítl, že jak soud prvního stupně, tak i
soud odvolací „ke zjištěním učiněným v těchto soudních řízeních … nepřihlédl“.
Dále uvedl, že vyvoláním soudních sporů o zaplacení dlužného nájemného vedených
u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C 86/99, 5 C 91/99, 5 C 232/2003 a
dosažením jeho odsouzení ve věci sp. zn. 16 T 9/2005 Okresního soudu v Trutnově
získal žalobce dostatek důvodů ke zrušení nájmu žalovaného a k zajišťování jiné
formy bytové náhrady než je přístřeší. Namítl rovněž, že „opakovaně poukazoval
na popis stavu bytu v protokolu o místním šetření ze dne 9. 12. 1998, na který
navázal propočtem slevy z nájmu bytu“, a pokračoval, že by bylo nelogické, aby
„bránil v úpravách svého bytu … a přitom sám vyvolával místní šetření“. Soudům
rovněž vytkl, že pokud by „v předmětné věci důsledně prováděly zásadu volného
hodnocení důkazů, musely by dospět k jednoznačnému závěru, že výkon práv
žalobce jako pronajímatele bytu je v daném případě jednoznačně v rozporu s
dobrými mravy“. Poté zdůraznil, že žalobce „vyvolal řadu soudních sporů o
dlužné nájemné, aniž by ale vytvořil žalovanému podmínky pro nerušený výkon
jeho práv nájemce“. Má rovněž za to, že „nejméně od roku 1998 předmětný byt
neměl charakter bytu II. kategorie“, jelikož „nelze zcela vytápět dvě
místnosti, neboť komín je nefunkční – zazděn“. Je rovněž přesvědčen, že
prostor, který v současné době skutečně tvoří byt, by měl být v žalobě i v
následném soudním rozhodnutí „uveden přesně a v souladu s platnou právní
úpravou“. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že jde-li o bytovou náhradu, jsou zde –
s ohledem „na cílené chování žalobce … odporující dobrým mravům“ – důvody
zvláštního zřetele hodné, pro něž lze vyklizení bytu vázat na zajištění
náhradního bytu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení
dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho
prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost dovolání
opřel dovolatel) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř. (v podobě námitek týkajících se provádění a hodnocení důkazů a
námitky nesprávného označení předmětného bytu) a dále – s přihlédnutím k obsahu
dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – také dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy,
resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková
zjištění čerpaly). Dovolatel však přehlédl, že k jiným vadám, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle § 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř. (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti)
jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o
sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají. Současně opomenul, že skutkový základ
sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li
dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při
obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2
o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve
zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující
proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně
relevantní.
Namítl-li tedy dovolatel existenci vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a
zpochybnil-li současně rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž
soudy obou stupňů vycházely při posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle
§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
V napadeném potvrzujícím rozhodnutí odvolací soud neučinil žádné právní závěry
podle § 3 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud proto nemohl správnost neexistujících
právních závěrů přezkoumávat. Navíc je ovšem zapotřebí zdůraznit, že Nejvyšší
soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001,
sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo
1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února
2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo
192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku,
zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro
posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku
zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno nejen na právním závěru, že
vzhledem ke zjištěným skutečnostem je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst.
1 písm. d/ obč. zák., nýbrž – mimo jiné – rovněž na závěru, že jako bytová
náhrada přísluší žalovanému přístřeší (§ 712 odst. 5 věta první obč. zák.) a že
v důsledku absence předpokladu rodiny s nezletilými dětmi nemá právo na jinou
(vyšší) formu bytové náhrady (ve smyslu § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák.).
Následně zmíněný právní závěr, jehož správnost byla dovoláním napadena, by
proto mohl činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolací soud
však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít
nemůže.
Rozhodnutí soudů obou stupňů o bytové náhradě pro žalovaného (přístřeší je
bytová náhrada svého druhu – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněné pod č. 169 v sešitě
č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura) je totiž výrazem standardní
judikatury. Pro přiznání vyšší formy bytové náhrady než je přístřeší nepostačí
naplnění předpokladu důvodů zvláštního zřetele hodných (ve smyslu § 712 odst. 5
věty druhé obč. zák.), jak – vzhledem k obsahu dovolání – mylně předpokládá
žalovaný. Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 25. listopadu
1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96, uveřejněném v příloze sešitu č. 16 z roku 1998
časopisu Soudní judikatura, totiž dovodil, že „skončil-li nájemní poměr
výpovědí pronajímatele – mimo jiné z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč.
zák. – je přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či
náhradního bytu především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi.
Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová
náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka – důvody
zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně“. Ke
stejnému závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudcích ze 4. dubna 2001,
sp. zn. 26 Cdo 2263/99, z 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000, z 26.
září 2001, sp. zn. 26 Cdo 1386/2000, z 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo
1888/2000, z 9. září 2004, sp. zn. 26 Cdo 1570/2004, a z 27. července 2005, sp.
zn. 26 Cdo 530/2005, a sdílí jej i v projednávané věci.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak
žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak
měl proti žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu