26 Cdo 1883/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka
Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v
exekuční věci oprávněného R. A., zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, proti povinné Ing. K. J., vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 34 EXE 1490/2011, o dovolání
oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2015, č. j.
68 Co 509/2014-172, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2015, č. j. 68 Co
509/2014-172, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. září 2014, č.
j. 34 EXE 1490/2011-155, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 17. 9.
2014, č. j. 34 EXE 1490/2011-155, zamítl návrh na nařízení exekuce vůči povinné
Ing. K. J. (odst. II. výroku), zastavil řízení proti zemřelému povinnému P. V.
(odst. I. výroku) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení (odst. III. výroku). Konstatoval, že exekučním titulem je v
uvedené věci exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti, sepsaný dne 16.
12. 2010 pod sp. zn. 147 EZ 05/10 exekutorským koncipientem Mgr. Ing. I. B. na
základě zmocnění uděleného soudním exekutorem JUDr. Ondřejem Hanákem, Ph.D.,
Exekutorský úřad Praha 5, jehož formální a materiální náležitosti přezkoumal se
závěrem, že v uvedeném exekučním titulu není určitým způsobem vymezen předmět
plnění. Bylo-li v podkladovém zápise sjednáno, že smluvní úrok z jistiny
půjčky, tj. částky 800 000 Kč, je 1% měsíčně a že povinní jsou povinni takový
úrok hradit ode dne poskytnutí „půjčky“ do jejího splacení, přičemž úrok je
splatný ke dni splacení půjčky do 16. 3. 2011 jednorázově, pak z ujednání není
zřejmé, od kterého dne se úrok počítá. Podle soudu prvního stupně se „z celého
obsahu podkladového titulu lze pouze domnívat, že by mohlo jít o datum sepsání
titulu“, kdy došlo k předání části půjčky (100 000 Kč) v hotovosti a současně k
převodu zbývající částky 700 000 Kč na účet povinné. Jestliže byl v zápise
sjednán pro případ prodlení povinných s vrácením půjčky smluvní úrok ve výši 1%
měsíčně z poskytnuté půjčky, u něhož byla splatnost určena vždy k poslednímu
dni za každý uplynulý měsíc, za který jsou dlužníci v prodlení s úhradou
„dlužné částky“, a dále sjednána úhrada úroků z prodlení při neuhrazení půjčky
řádně a v dohodnutém termínu ve výši 1% z neuhrazené částky denně, nelze bez
pochybností dovodit, z jaké konkrétní částky měly být úroky určeny, tj. zda jen
z jistiny 800 000 Kč nebo i z částky 160 000 Kč, představující poplatek za
poskytnutí půjčky. Pojmy „půjčka“ a „dlužná částka“ jsou v podkladovém zápise
užity natolik nepřesně, že zápis je materiálně nevykonatelný.
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání oprávněného proti
výrokům o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce a o náhradě nákladů řízení
usnesením ze dne 6. 1. 2015, č. j. 68 Co 509/2014-172, rozhodnutí soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Citoval § 79
zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční
řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále také „ex.
řád“) a zdůraznil, že jednou z náležitostí exekutorského zápisu je nejen určení
doby plnění, ale i dostatečně určité vymezení předmětu plnění. Ve zkoumaném
zápisu předmět plnění není srozumitelným a určitým způsobem vymezen tak, aby
bylo možno bez jakýchkoli pochyb dovodit, v jakém rozsahu mají povinní plnit
své závazky vůči oprávněnému. Přesně pak není označena ani doba plnění. Ve
zbylé argumentaci se odvolací soud zcela ztotožnil se soudem prvního stupně.
Usnesení odvolacího soudu napadl dovoláním oprávněný, k jehož přípustnosti
uvedl, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se smluvní volnosti a
výkladu právních úkonů. Ustanovení § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „obč. zák.“), ani jiná
právní norma nestanovila, na jakou dobu lze při peněžité půjčce dohodnout
smluvní úroky. Konstantní judikatura Nejvyššího soudu (např. rozsudek
Nejvyššího soudu pod sp. zn. 33 Odo 657/2005) jednoznačně připustila, že si
smluvní strany mohou při peněžité půjčce dohodnout i úroky za dobu, po kterou
bude jistina dlužníkem skutečně užívána, a to do jejího faktického vrácení
věřiteli, a tedy i za dobu, v níž se dlužník ocitne v prodlení se splněním
svého závazku. Odvolací soud se rovněž při řešení právní otázky vztahující se k
určitosti a srozumitelnosti exekutorského zápisu nezabýval interpretačními
pravidly při posuzování jednotlivých ujednání zápisu, čímž nerespektoval
ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (s odkazem dovolatele např. na rozsudek Nejvyššího soudu pod
sp. zn. 30 Cdo 710/2013). V zápisu nebylo ujednáno, že kterákoli položka má být
uhrazena „ode dne poskytnutí půjčky do jejího zaplacení, který je splatný ke
dni splacení půjčky do 16. 3. 2011 jednorázově“. Dle dovolatele zápis přesně
vymezil dobu plnění a u sjednaných úroků byla vyjádřena jejich výše a období
(sazba z jistiny činila 1% měsíčně u smluvního úroku a 1% denně u úroku z
prodlení), stanovil počátek běhu úroků (u smluvního úroku ode dne poskytnutí
půjčky, u úroku z prodlení za každý den prodlení) a dobu jeho skončení (u
smluvního úroku do splacení půjčky, v případě úroku z prodlení logickým
výkladem do uhrazení jistiny). Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud
napadené usnesení zrušil a věc vrátil „k novému projednání a rozhodnutí, in
eventum napadené rozhodnutí změnil a vyhověl návrhu oprávněné na nařízení
exekuce“.
Povinná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část
první, čl. II., bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb. a část
první, čl. II., bod 2. přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.) - dále
„o. s. ř.“ -, bez ústního jednání (viz § 243a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem exekučního
řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo
skončeno odvolací řízení, a je přípustné (§ 237 o. s. ř.), neboť při řešení
otázky formálních náležitostí exekutorského zápisu se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se určitosti písemného
projevu vůle. Dovolání je rovněž opodstatněné.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že určitost
písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl
vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky
daného smluvního vztahu. Závěr o neurčitosti právního úkonu (nyní „právní
jednání“) předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému
poznání, co účastník chtěl projevit. Vůle, vtělená do smlouvy, je svým projevem
určitá a srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-
li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu
adekvátně vnímat. Judikatura konstantně vychází z názoru, že závěru o
neurčitosti právního úkonu (právního jednání) musí předcházet jeho výklad za
použití interpretačních pravidel podle § 35 odst. 2 obč. zák., případně (v
obchodních věcech) za použití § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník,
ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3042/2008, uveřejněné na webových stránkách
Nejvyššího soudu /www.nsoud.cz/, srov. dále nález Ústavního soudu ze dne 23. 3.
2005, sp. zn. I. ÚS 572/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu ve svazku 36 pod č. 62).
Z důvodů, o něž se při výkladu náležitostí posuzovaného exekutorského zápisu
opíraly soudy obou stupňů, je zřejmé, že soudy neurčitost dohody účastníků, o
níž byl zápis exekutorem sepsán, založily převážně (a jednostranně) na
gramatickém výkladu, aniž by důsledně vzaly v úvahu další interpretační
pravidla podle § 35 odst. 2 obč. zák. (hledisko vzájemné návaznosti použitých
pojmů ve smyslu logické interpretace a hledisko řazení pojmů ve struktuře celé
dohody ve smyslu systematického výkladu). Soudy primárně nezkoumaly, jakým
způsobem rozporovaná ujednání (počátek výpočtu smluvního úroku, jistina pro
výpočet smluvních a sankčních úroků) chápali účastníci v době před a při
uzavření dohody, takže rozsah dokazování a užitý výklad - se zřetelem k
odlišným stanoviskům procesních stran - ani v tomto ohledu neobstojí.
Dovolací soud kriticky nahlíží rovněž na dílčí závěry obou soudů: počátek pro
výpočet smluvních úroků („ode dne poskytnutí půjčky“) není podle jejich názoru
„zřejmý“, přesto soudy výklad dané skutečnosti samy nabízejí („lze se domnívat,
že mohlo jít o datum sepsání titulu“, došlo-li k témuž okamžiku dílem k předání
a dílem k převodu půjčky) a vnášejí tím do své interpretace rozumné
pochybnosti. V případě pojmů podkladového zápisu „půjčka“ a „dlužná částka“ se
soudy omezily na obecný závěr o nepřesném užití uvedených jistin pro výpočet
úroků, aniž lze přezkoumat, v čem tato nepřesnost optikou všech interpretačních
pravidel spočívá (dovolatel se ostatně vzájemných návazností jednotlivých
ujednání dohody výslovně dovolává a v detailech je pojmenovává). Je nutno mít
vždy na paměti, že i v těch případech, kdy součástí právního úkonu (právního
jednání) je ujednání o vykonatelnosti, má přednost výklad, který nezakládá
neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, a to i
tehdy, jsou-li možné oba výklady (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3.
8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3381/10).
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné
a tudíž i nesprávné; Nejvyšší soud proto napadené usnesení podle § 243e odst. 1
o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu
zrušeno, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, Nejvyšší soud současně
zrušil i toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V následném řízení jsou soudy obou stupňů vázány právním názorem dovolacího
soudu (§ 243b ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). Z něj plyne potřeba
provedení dokazování alespoň (krom nezbytných listin – vlastního exekutorského
zápisu) v rozsahu výslechů účastníků zkoumané dohody, na jejímž základě byl
posuzovaný exekutorský zápis sepsán, a to ohledně chápání jednotlivých pojmů,
nezbytných pro určení výše smluvních a sankčních úroků, které mají být
předmětem exekučního vymáhání. Na základě takto zjištěného skutkového stavu
věci soudy budou hodnotit exekutorským zápisem formalizovaný projev vůle
účastníků dohody podle interpretačních pravidel předpokládaných v ustanovení §
35 odst. 2 obč. zák. Vodítkem dalšího právního hodnocení věci by měla být také
judikatura Nejvyššího soudu přijatá k notářským zápisům jakožto exekučním
titulům a použitelná i v případě exekutorských zápisů se svolením k
vykonatelnosti. Odkázat lze např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5.
2007, sp. zn. 20 Cdo 3288/2006 (dostupné na webových stránkách – viz shora), v
němž se dovolací soud vyjadřuje mimo jiné k vymezení doby plnění smluvní pokuty
v notářském zápisu.
O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich bude
rozhodováno ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu