26 Cdo 1962/2024-157
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce města Benešov, se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 100, IČO 00231401, proti žalované J. G., zastoupené JUDr. Boženou Hokeovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1046/8, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 22/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2023, č. j. 26 Co 131/2023-117, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2. K odvolání žalované Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. 12. 2023, č. j. 26 Co 131/2023-117, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) pro nepřípustnost.
4. Dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání – k dovolacímu přezkumu překládá otázku (kterou má za otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou), zda je povinností soudu v řízení o vyklizení bytu se „znovu se zabývat skutečností, zda byly a jsou skutečně dány důvody pro výpověď z nájmu bytu“, tedy zkoumat oprávněnost výpovědi bytu.
5. Dovolatelka konkrétně nesouhlasí s tím, že byl naplněn výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). V soudní praxi přitom není pochyb o tom, že v řízení o vyklizení bytu již nelze naplněnost výpovědního důvodu uplatněného ve výpovědi z nájmu bytu posuzovat, neboť tomu brání ustanovení § 2290 o. z., a to ani jako otázku předběžnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3328/2017, uveřejněný pod číslem 112/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ve vztahu k projednávané věci byla otázka oprávněnosti výpovědi z nájmu pravomocně vyřešena v rámci řízení vedeného soudem prvního stupně pod sp. zn. 4 C 210/2020.
6. Pro úplnost pak zbývá dodat, že dovolatelčiny námitky uplatněné v tomto směru jsou totožné jako v řízení vedeném soudem prvního stupně pod sp. zn. 4 C 210/2020, a na závěr o skončení nájemního vztahu nemohou mít vliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3582/2023 vydané v této věci).
7. Tvrzení o zdravotní a sociální situaci, resp. s tím spojenou výtku výkonu práva v rozporu s dobrými mravy dovolatelka poprvé zmínila až v dovolání, čímž zároveň uplatnila tzv. skutkové novoty; v dovolacím řízení však platí zákaz skutkových novot (srov. § 241a odst. 6 o. s. ř. a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1051/2016, nebo ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1015/2017, či ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2423/2017, nebo ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2752/2019). Pro řešení takto nastolené otázky tudíž nemůže být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř.
8. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu
dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li (jako v tomto případě) splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku – § 243 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017). 9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 10. 2024
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu