26 Cdo 2043/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry
Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně R., spol. s r. o.,
zastoupené advokátkou, proti žalovanému A. H., zastoupenému advokátkou, o
vyklizení místností, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C
199/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
27. března 2003, č. j. 64 Co 21/2003-73, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2003, č. j. 64 Co
21/2003-73, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. listopadu 2002, č.
j. 7 C 199/2002-59, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 5 k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. března
2003, č. j. 64 Co 21/2003-73, potvrdil rozsudek ze dne 6. listopadu
2002, č. j. 7 C 199/2002-59, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního
stupně) uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizené odevzdat žalobkyni do
tří měsíců od právní moci rozsudku „místnosti původně označené jako byt č. 2 –
garzoniéra, sestávající se z pokoje s kuchyňským koutem, koupelny s WC,
předsíně a šatny, nacházející se v přízemí domu č. p. 277 v P., a dále … koji –
sklep, nacházející se v samostatné stavbě umístěné na pozemku p. č. 19/3 v k.
ú. Z.“ (dále jen „předmětné místnosti“, resp. „místnosti“ a „předmětný dům“,
resp. „dům“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud
rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že
předmětný dům obsahující šest experimentálních bytových jednotek byl podle
protokolu ze dne 5. června 1973 uveden do zkušebního provozu nejdéle na dobu
tří let, že podle zápisu o předání prototypů šesti bytových jednotek typu Janů
s příslušenstvím ve Z. ze dne 29. června 1973 měl o povolení k trvalému provozu
(užívání) domu požádat tehdejší národní podnik S. s. Z. po skončení a
vyhodnocení experimentálního užívání s předáním podkladů do 30. června 1975 a
že předmětný dům nebyl nikdy kolaudován pro trvalé bydlení. Poté rovněž
zjistily, že předmětné místnosti byly přiděleny MUDr. M. M. rozhodnutím o
přidělení podnikového bytu ze dne 10. srpna 1973, vydaným podnikovým ředitelem
národního podniku S. s. Z. s odkazem na ustanovení § 25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty (dále též jen „rozhodnutí ze dne 10. srpna
1973“), že MUDr. M. místnosti užívala nejprve se svou dcerou a později se
žalovaným až do 21. března 2002, že poté MUDr. M. místnosti opustila, aby se
vyhnula konfliktům se žalovaným, že žalovaného opakovaně žádala, aby místnosti
vyklidil a že žalovaný místnosti i nadále užívá. Na tomto skutkovém základě
soudy především dovodily, že MUDr. M., jíž byly místnosti přiděleny jako
podnikový byt rozhodnutím ze dne 10. srpna 1973, nemohlo vzniknout právo
osobního užívání bytu podle § 154 odst. 1 a § 155 odst. 1 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. – dále jen „obč. zák. před novelou“, (a následně ani právo nájmu bytu), a to
proto, že předmětné místnosti nebyly rozhodnutím stavebního úřadu určeny k
trvalému bydlení. Dále také dovodily, že neexistovalo-li právo, jehož přechod
žalovaný tvrdí (právo osobního užívání bytu a posléze právo nájmu bytu), je
vyloučena úvaha o jeho přechodu (ve smyslu § 706 odst. 1 věty druhé ve spojení
s ustanovením § 708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. – dále jen „obč. zák.“) na
kohokoliv. Poté uzavřely, že žalovaný užívá předmětné místnosti bez právního
důvodu, a proto žalobě na jejich vyklizení – s odkazem na ustanovení § 126
odst. 1 obč. zák. – vyhověly. Vyklizovací povinnost žalovaného nepodmínily
zajištěním bytové náhrady, neboť neshledaly žádné relevantní okolnosti ve
smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., které by takový postup odůvodňovaly. Přitom soud
prvního stupně uvedený závěr odůvodnil konstatováním, že to byl žalovaný, který
se k MUDr. M. choval v rozporu s dobrými mravy, a to hrubě, neurvale
a několikrát ji fyzicky napadl. Odvolací soud v této souvislosti výslovně
uvedl, že „zde není prostor k úvahám o použití ust. § 3 odst. 1 o. z. ve
prospěch žalovaného, i kdyby skutečně s MUDr. M. po uvedenou dobu žil ve
společné domácnosti a i kdyby jinak splňoval podmínky pro přechod nájmu podle §
706 odst. 1 věty druhé ve spojení s § 708 o. z.“. Podle odvolacího soudu je
tomu tak proto, že „žalovaný užíval sporné místnosti po dobu relativně velmi
krátkou ve srovnání s dobou, po kterou užívala tyto místnosti MUDr.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uvedl, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání
především namítl, že v nalézacím řízení nebyly „najisto“ prokazovány okolnosti
týkající se přechodu práva nájmu. Přitom závěr, že s MUDr. M. společnou
domácnost nevedl, nemá podle žalovaného oporu v provedeném dokazování. Žalovaný
má za to, že z provedených důkazů ani nevyplynulo, že se k MUDr. M. choval
hrubě a neurvale. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že nepřipustil důkazy toto
vyvracející. Poté uvedl, že se neztotožňuje se závěrem, že na něj nemohlo
přejít právo nájmu, protože s MUDr. M. nežil ve společné domácnosti po dobu
nejméně tří let, a pokračoval, že soud se měl blíže zabývat „skutkovými
okolnostmi prokazujícími přechod práva nájmu a teprve poté dospět k závěru, zda
je žaloba důvodná či nikoliv, a to bez ohledu na faktické zjištění, že
předmětné prostory nejsou bytem a nelze na ně tedy přímo užít ustanovení o
přechodu práva nájmu bytu“. Dále namítl, že – vzhledem k atypickým poměrům
ohledně předmětných místností – mělo být v jeho prospěch užito ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák., neboť, jak výslovně uvedl, „v tomto objektu bydlí původní
uživatelé bytů a situaci je tedy nutno posoudit analogicky ke všem shora
citovaným ustanovením, zejména ustanovením § 706 odst. 1 věta druhá ve spojení
s § 708 o. z.“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatele (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu
prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého
dovolání opřel dovolatel) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu
a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím
naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst.
3 o.s.ř.).
V projednávané věci použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti
způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění
čerpaly). Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím
řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §
237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve
smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm.
c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro
posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel zpochybnil rovněž správnost (úplnost) skutkových
zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto
námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadený rozsudek
odvolacího soudu je založen (rovněž) na právních závěrech, že nesvědčilo-li
MUDr. M. právo osobního užívání bytu a posléze ani právo nájmu bytu, je
vyloučena úvaha o jeho přechodu (ve smyslu § 706 odst. 1 věty druhé ve spojení
s ustanovením § 708 obč. zák.) na kohokoliv a že vyklizovací povinnost
žalovaného nelze – v důsledku absence relevantních okolnosti ve smyslu § 3
odst. 1 obč. zák. – podmínit zajištěním bytové náhrady.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí
odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky, zda je
v posuzovaném případě vyloučena úvaha o přechodu nájmu bytu na kohokoliv (tudíž
i na žalovaného) ve smyslu § 706 odst. 1 věty druhé ve spojení s ustanovením §
708 obč. zák., neboť – jak dovodil odvolací soud – MUDr. M. nevzniklo právo
osobního užívání bytu (a posléze ani právo nájmu bytu) proto, že předmětné
místnosti nebyly rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení. Je-li
podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné,
stává se tím dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence
uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
V právní praxi je konstantně zastáván názor, že při posouzení otázky, zda je
soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost) bytem, je nutno
vycházet ze stavebněprávních předpisů; rozhodující je přitom kolaudační stav,
nikoliv faktický způsob jejich užívání (srov. Občanský zákoník, komentář, 1.
vydání, SEVT Praha 1991, str. 510, Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M.,
Vodička, A. a kolektiv, Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, Praha 1994, 2.
vydání, str. 484, shodně též např. 3. vydání, 1996, str. 601 a 6. vydání, 2001,
str. 1068). Tomuto názoru koresponduje i vymezení pojmu „byt“ v
rozhodnutích Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. října
1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, dovodil právní závěr, že vymezení bytu jako
předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu § 118 odst. 2 obč. zák. zásadně
předpokládá pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že soubor místností
(popřípadě jednotlivá místnost) je způsobilý k trvalému užívání a je určen k
trvalému bydlení. K uvedenému závěru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v
rozsudku ze dne 29. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 2152/2000, v němž
dovodil, že pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve
smyslu § 118 odst. 2 obč. zák. je účelové určení místností, které byt tvoří, k
trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu.
Zbývá dodat, že ústavní stížnost, podanou proti citovanému rozhodnutí, Ústavní
soud České republiky odmítl usnesením ze dne 7. ledna 2002, sp. zn. IV. ÚS
611/01. K obsahově stejnému závěru Nejvyšší soud dospěl rovněž v rozsudku ze
dne 29. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněném pod č. 90 v sešitě č.
10 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovodil, že
bytem se pro účely právního vztahu nájmu bytu (§ 685 a násl. obč. zák.) rozumí
soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím
stavebního úřadu určeny k bydlení; rozhodující je tedy právní stav založený
pravomocným rozhodnutím o povolení užívání stavby (§ 76 odst. 1 zákona č.
50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů), případně o změně účelu jejího
užívání (§ 85 citovaného zákona), nikoli faktický stav v užívání nebo vůle
účastníků smlouvy. O tom, že právní praxe je v tomto ohledu ustálena, svědčí
také závěry, které Nejvyšší soud dovodil i v dalších svých rozhodnutích (srov.
např. rozsudky z 30. července 2001, sp. zn. 28 Cdo 1080/2001, z 6. února 2002,
sp. zn. 26 Cdo 1509/2000, sp. zn. 26 Cdo 1166/2000, sp. zn. 26 Cdo 381/2000, ze
14. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 882/2000, a usnesení z 9. dubna
2003, sp. zn. 26 Cdo 770/2002).
Vzhledem k řečenému se lze ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že pro
posouzení otázky, zda je soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná
místnost) bytem, je rozhodující kolaudační stav.
Soudní praxe se ustálila také v názoru, že vznik práva osobního užívání bytu je
nutno posoudit podle dosavadních předpisů (§ 868 obč. zák.), tj. podle
občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.
(dále opět jen „obč. zák. před novelou“). Nezbytným předpokladem uzavření
dohody o odevzdání a převzetí bytu, na jejímž základě vznikalo
právo osobního užívání bytu, zásadně bylo rozhodnutí o přidělení bytu vydané
místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o
hospodaření s byty (§ 154 odst. 1 a § 155 odst. 1 obč. zák. před novelou).
Dohoda o odevzdání a převzetí bytu mohla být tudíž platně uzavřena pouze za
předpokladu, že jí předcházelo rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu
(jiná skutečnost stanovená zákonem). Občanský zákoník nepředepisoval písemnou
formu dohody o odevzdání a převzetí bytu, stanovil pouze, že o dohodě se sepíše
zápis (§ 155 odst. 2 věta první obč. zák. před novelou); dohoda mohla být tedy
platně uzavřena i ústně, případně i mlčky – konkludentně, např. tak, že
organizace předala občanovi klíče od bytu a ten se do bytu nastěhoval. Přitom
rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu bylo rozhodnutím vydaným
ve správním řízení (v té době podle zákona č. 71/1967 Sb.). Rozhodnutí
ostatních orgánů příslušných k přidělení bytu podle předpisů o hospodaření s
byty mělo stejnou povahu (§ 1 odst. 2 a § 58 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb.) –
srov. Občanský zákoník, komentář, Praha, Panorama 1987, díl I., strana 549.
Ustálená soudní praxe doposud nezaznamenala odklon ani od názoru, že mimo rámec
správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního
aktu; může jej přezkoumat jen se zřetelem k tomu, zda jde o akt nicotný
(nulitní) – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.
listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod č. 9 v sešitě
č. 2 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Přitom nicotným aktem
je správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3
Cdon 1091/96, uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 2 z roku 2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že byly-li rozhodnutím ze dne 10.
srpna 1973 (jehož existence je nesporná a nebyla v řízení zpochybněna)
přiděleny předmětné prostory MUDr. M. jako „byt“, vzniklo na základě uvedeného
rozhodnutí (ve spojení s následně uzavřenou dohodou o odevzdání a převzetí
bytu, která mohla být uzavřena i konkludentně) právo osobního užívání bytu,
které se následně změnilo na nájemní právo k bytu. Lze jen dodat, že i kdyby
takto přidělený byt neměl povahu bytu ve smyslu § 62 tehdy platného zákona č.
41/1964 Sb., o hospodaření s byty, je nutno – ze zřetelem k výše uvedenému – z
takovéhoto rozhodnutí vycházet, byť by bylo věcně nesprávné (nešlo by však o
nicotný správní akt). Nelze tedy něž učinit závěr, že vzniklo-li MUDr. M. k
předmětným místnostem právo osobního užívání bytu, které se následně (podle §
871 odst. 1 obč. zák.) transformovalo na právo nájmu bytu, není vyloučena úvaha
o přechodu nájmu bytu na žalovaného ve smyslu § 706 odst. 1 věty
druhé ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl
uplatněn opodstatněně. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu. Protože důvody, pro které
bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního
stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu