26 Cdo 2164/2023-263
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně IKA kredit, s. r. o., se sídlem v Třebíči, Pražská 525/61, IČO 28323921, zastoupené Mgr. Kamilou Dusíkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Karlovo náměstí 53/42, proti žalované K. M., zastoupené Mgr. Veronikou Ščukovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 764/50, o zaplacení 58.080 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 21 C 134/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2023, č. j. 37 Co 221/2020-230, takto:
I. Dovolání proti výroku I a III rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2023, č. j. 37 Co 221/2020-230, se odmítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2023, č. j. 37 Co 221/2020-230, se ve výroku II zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Okresní soud v Třebíči (soud prvního stupně) rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 2. 6. 2020, č. j. 21 C 134/2016-167, uložil žalované zaplatit žalobkyni 58.080 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 18.150 Kč od 14. 9. 2013 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 18.150 Kč od 15. 10. 2013 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 18.150 Kč od 15. 11. 2013 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2.420 Kč od 19. 11. 2013 do zaplacení a náklady
2. Po provedeném dokazování zjistil, že žalovaná, jež měla zájem o pronájem auta, oslovila D. U., ta za její přítomnosti kontaktovala jednatelku žalobkyně (svou kamarádku), dohodla vše potřebné (velikost kufru vozidla podle požadavků žalované pro kočárek na 2 děti, délku pronájmu na dobu neurčitou, výši denního nájemného) a nadiktovala jí obsah předloženého občanského průkazu žalované, která se vším souhlasila. Podle propozic jednatelky žalobkyně jely převzít předmětný vůz a žalovaná s ním odjela.
Smlouvu o nájmu vyzvedla D. U. s tím, že ji žalovaná (která spěchala a musela odjet) podepíše dodatečně. To se však nestalo, D. U. smlouvu žalované k podpisu nepředložila, podepsala ji za žalovanou, a aniž by tuto skutečnost sdělila žalobkyni (její jednatelce), odevzdala ji žalobkyni. D. U. posléze žalované předávala faktury za pronájem vozu, kde bylo účtováno 500 Kč denně + daň z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“). Po urgencích zaplatila žalovaná nájem za první měsíc užívání (červenec 2013), faktury splatné dne 13.
9. 2013, 14. 10. 2013, 14. 11. 2013 a 18. 11. 2013 přes výzvy nezaplatila, a proto byla prostřednictvím D. U. vyzvána k vrácení vozu, což učinila. Žalovaná tedy užívala předmětné vozidlo v období od 3. 7. 2013 do 4. 11. 2013, žalobkyně ji písemně upomínala o úhradu dluhu (když nezaplatila vystavené faktury), žalovaná pak v rámci sms komunikace v r. 2016 opakovaně žádala jednatele žalobkyně o podklady k úhradě pohledávky, která jí vznikla před 3 lety, s tím, že má zájem ji uhradit a dát celou věc do pořádku.
Soud nezjistil žádný závazek D. U. vůči žalované z půjčky ve výši 890.000 Kč (tvrzený žalovanou), ani žádnou povinnost D. U. platit za žalovanou nájemné za vozidlo. O tvrzení žalované, že smlouvu o nájmu vozidla dne 3. 7. 2013 neuzavřela, se žalobkyně dozvěděla z odporu žalované proti platebnímu rozkazu, jenž byl vydán v této věci a byl jí (její právní zástupkyni) doručen dne 15. 11. 2016; o skutečnosti, že smlouvu místo žalované podepsala D. U., se dozvěděla z její svědecké výpovědi u jednání dne 7.
11. 2017. Žaloba byla podána u soudu dne 13. 9. 2016. Ze znaleckého posudku znalce Ing. Jana Šlosárka vyplynulo, že obvyklá cena nájemného za pronájem vozidla stejného typu činí 500 Kč až 900 Kč za den bez DPH, nižší sazba se používala při pronájmu vozidla na dobu delší než 30 dnů, což odpovídalo částce 500 Kč denně + DPH, kterou žalobkyně požadovala.
3. Při právním posouzení takto zjištěného skutkového stavu uzavřel, že žalovaná v uvedeném období užívala vozidlo bez právního důvodu a obohatila se na úkor žalobkyně ve smyslu § 451 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“, popř. „občanský zákoník“), neboť jí vyjma června 2013 (správně července 2013) za užívání vozidla neplatila částku odpovídající výši obvyklého nájemného za pronájem vozidla. Měl za to, že k promlčení nároku nedošlo, subjektivní promlčecí doba začala běžet až vydáním usnesení odvolacího soudu, teprve tehdy se žalobkyně dozvěděla, že došlo k bezdůvodnému obohacení (tedy až po podání žaloby). S ohledem na jednání žalované dospěl dále k závěru, že se obohatila úmyslně, neboť věděla, že užívá cizí vozidlo, a byla si celou dobu vědoma svého dluhu, proto objektivní promlčecí doba byla desetiletá a před podáním žaloby neuplynula.
4. Krajský soud v Brně (odvolací soud) – poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 24. 11. 2021, č. j. 37 Co 221/2020-190, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 10. 2022, č. j. 26 Cdo 731/2022-215 (dále též jen „Rozsudek“) – rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 18. 4. 2023, č. j. 37 Co 221/2020-230, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil ohledně částky 24.161,28 Kč („potvrzující výrok“), ohledně částky 33.918,72 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 18.150 Kč od 14. 9. 2013 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 15.768,72 Kč od 15. 10. 2013 do zaplacení, jej změnil tak, že žalobu zamítl („měnící výrok“); ve zbývající části úroků z prodlení a ve výrocích o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení („zrušující výrok“).
5. Poukázal na svůj závěr vyjádřený již ve svých předcházejících rozhodnutích, že k uzavření smlouvy mezi účastníky nedošlo, na rozdíl od soudu prvního stupně však uzavřel, že na straně žalované se nejednalo o úmyslné obohacení. Měl za to, že v době, kdy vozidlo užívala, nemohla vědět, že smlouva je neplatná („k neplatnosti smlouvy přitom došlo…v důsledku nedohody o podstatných náležitostech smlouvy“), a objektivní promlčecí doba proto byla tříletá. Za rozhodnou dobu považoval období od 3. 7. do 4. 11. 2013 (125 dní), a uzavřel, že byla-li žaloba podána 13. 9. 2016, je nárok žalobkyně promlčen za období od 3. 7. 2013 do 12. 9. 2013, nepromlčený je její nárok za období od 13. 9. do 4. 11. 2013 (52 dní). Dále dospěl k závěru, že mohla-li žalobkyně podle znaleckého posudku požadovat za pronájem vozidla minimálně částku 500 Kč za den, jedná se při 125 dnech o částku 62.500 Kč, uplatnila však jen částku 58.080 Kč, z níž je třeba vycházet – tu pak podělil počtem dní (125), získal tak částku za jeden den ve výši 464,64 Kč a uzavřel, že nepromlčená je částka 24.161,28 Kč (464,64 Kč x 52 dní). V této části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; ohledně zbývající částky 33.918,72 Kč ho změnil tak, že žalobu z důvodu promlčení zamítl. V další části týkající se úroků z prodlení rozsudek soudu prvního stupně zrušil pro nepřezkoumatelnost, a to včetně nákladových výroků, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
6. Rozsudek odvolacího soudu (a to výslovně v celém rozsahu) napadla žalobkyně dovoláním. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že na straně žalované nešlo o úmyslné obohacení, a že v době, kdy vozidlo užívala, nemohla vědět, že smlouva je neplatná. Vytýkala odvolacímu soudu, že závěry plynoucí z Rozsudku, týkající se subjektivní promlčecí doby (tedy, že pro počátek jejího běhu je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný dozví okolnosti rozhodné pro uplatnění práva u soudu), použil v její neprospěch, a zdůraznila, že to byla právě žalovaná, která od počátku věděla, že smlouvu nepodepsala. Za v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené považovala otázky úmyslného jednání v občanskoprávních vztazích související s hodnocením právního důvodu vzniku bezdůvodného obohacení. Dále odvolacímu soudu vytýkala, že se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (rozsudku ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2002) při řešení otázky posouzení úmyslu žalované, její vědomosti, příp. srozumění s tím, že získá bezdůvodné obohacení. Nesouhlasila ani s výpočtem bezdůvodného obohacení a jeho výše, která (v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1504/2005, a ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5753/2015) neodpovídá kritériu ceny obvyklé. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.
7. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozhodnutím, zdůraznila, že nebylo prokázáno, že by se na úkor žalobkyně obohatila úmyslně, a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
8. Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátkou (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí.
9. Dovolání není (subjektivně) přípustné proti potvrzujícímu výroku rozsudku, neboť dovolatelka byla v této části zcela úspěšná. K podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, uveřejněném pod číslem 45/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 236 odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti tomuto výroku odmítl podle § 243c odst. 1, § 243c odst. 3 věty první ve spojení s § 218 písm. b) a § 243f odst. 2 o. s. ř.
10. Dovolání není přípustné ani proti zrušujícímu výroku – viz § 238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. a Nejvyšší soud je proto v této části rovněž odmítl.
11. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky posouzení úmyslu obohaceného, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pro úplnost je třeba dodat, že vzhledem k tomu, že jde o nárok na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy uzavřené mezi podnikatelem a spotřebitelem, finanční limit 50.000 Kč stanovený v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. do poměrů účastníků dovolacího řízení nedopadá.
12. Uplatněný nárok posoudil dovolací soud (stejně jako soudy obou stupňů a stejně jako to učinil dovolací soud již v Rozsudku) podle právní úpravy občanského zákoníku účinné do 31. 12. 2013, neboť bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně měla žalovaná získat v žalovaném období od 1. 8. do 4. 11. 2013 (§ 3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
13. Podle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
14. Vzhledem k tomu, že občanský zákoník, ani jiný občanskoprávní předpis pojem a podstatu úmyslného jednání nevymezuje, vychází se v právní teorii i soudní praxi z právní úpravy zavinění obsažené v trestním zákoně (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2002, ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 938/2002, a ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 709/2009). O úmysl přímý jde tehdy, jestliže ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, věděl, že svým jednáním získá bezdůvodné obohacení a současně je také získat chtěl. O úmysl nepřímý jde, jestliže ten, kdo se na úkor jiného obohatil, věděl, že svým jednáním obohacení, které mu nenáleží, může získat, a s tímto následkem byl pro případ, že nastane, srozuměn. V obou případech je tedy rozhodujícím znakem úmyslu předchozí vědomost subjektu, který se neoprávněně obohatil, o tom, že svým jednáním získává (úmysl přímý) nebo získat může (úmysl nepřímý) hodnoty vyjádřitelné v penězích, které mu nenáležejí.
15. Odvolací soud (soud prvního stupně) zjistil (provedeným dokazováním), že žalovaná ve vztahu k žalobkyni učinila kroky směřující k pronájmu auta, vozidlo si odvezla, věděla, že není jeho vlastníkem, užívala ho, avšak smlouvu o nájmu dopravního prostředku nepodepsala, přesto první fakturu za užívání vozidla za měsíc červenec 2013 (první měsíc užívání) zaplatila. Z těchto zjištění je zřejmé, že si musela být vědoma toho, že užívá cizí vozidlo, za jeho užívání za žalované období nic neplatí; musela tak být minimálně srozuměna s tím, že na úkor žalobkyně získává majetkovou hodnotu, tedy že se užíváním vozidla obohacuje.
16. Pro závěr o (ne)existenci úmyslu na straně žalované není přitom významné, zda sama v žalovaném období smlouvu posoudila jako neplatnou, podstatné je, že jí byly známy skutkové okolnosti (absence jejího podpisu) vedoucí k neplatnosti smlouvy.
17. Šlo-li na straně žalované o úmyslné bezdůvodné obohacení, uplatní se desetiletá promlčecí doba (§ 107 odst. 2 obč. zák.), a proto nemůže obstát závěr odvolacího soudu o částečném promlčení žalovaného nároku v tříleté promlčecí době.
18. Bylo tak již nadbytečné zabývat se námitkami ohledně nesprávného výpočtu výše bezdůvodného obohacení. Jen pro úplnost je možné dodat, že odvolací soud vskutku nesprávně (v rozporu s obsahem spisu) vycházel z toho, že žalované období je od 1. 7. 2013, nikoliv od 1. 8. 2013. A rovněž jen pro upřesnění (s ohledem na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu) dovolací soud dodává, že se ani nemohl zabývat (stejně jako v Rozsudku) správností závěru odvolacího soudu, že smlouva o nájmu vozidla nebyla uzavřena ani ústně, neboť tento závěr nebyl dovoláním (stejně jako v předcházejícím dovolacím řízení) napaden.
19. Protože rozsudek odvolacího soudu není v části směřující proti měnícímu výroku z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, a protože nejsou podmínky pro jeho změnu, dovolací soud ho podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 11. 2024
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu