USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně I. M., zastoupené JUDr. Jakubem Fendrychem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 2575/31, proti žalované městské části Praha 6, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 601/23, IČO 00063703, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 14/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2023, č. j. 58 Co 152/2023-194, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 (soudu prvního stupně) dne 5. 12. 2019 se žalobkyně domáhala, aby soud nahradil projev vůle žalované uzavřít s ní kupní smlouvu v tam uvedeném znění, jejímž předmětem byl převod „jednotky č. 858/64, způsob využití – byt, vymezené dle zákona o vlastnictví bytů v budově č. p. XY, která se nachází na pozemku parc. č. XY, se spoluvlastnickým podílem 433/42816 na společných částech budovy č. p. XY a se spoluvlastnickým podílem 433/42816 na pozemku parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 514 m2, to vše v obci XY, katastrální území XY, část obce XY“ (dále jen „kupní smlouva“ a „byt“).
2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 8. 2022, č. j. 7 C
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 1. 6. 2023, č. j. 58 Co 152/2023-194, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).
4. Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
5. Námitkami, že postup odvolacího soudu byl překvapivý a nepředvídatelný a že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, dovolatelka uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Nevymezuje žádnou otázku procesního práva, na níž by z hlediska právního posouzení věci napadené rozhodnutí záviselo, ale ve skutečnosti odvolacímu soudu jen vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 237 - 238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
6. Nadto řízení vytýkanými vadami netrpí, neboť napadené rozhodnutí splňuje náležitosti odůvodnění rozsudku stanovené v § 157 o. s. ř. (ve spojení s § 211 o. s. ř.) a dovolatelkou tvrzené nedostatky nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nelze je považovat za překvapivé, neboť odvolací soud neposuzoval žádnou skutečnost, která by již nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009), a není ani založeno na závěru, že dovolatelka (nepoučená podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř.) neunesla některé procesní břemeno, které ji v řízení tížilo (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
7. Namítá-li dále dovolatelka, že o věci rozhodoval vyloučený (podjatý) soudce a soud byl nesprávně obsazen, uplatňuje z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vady podle § 229 odst. 1 písm. e) a f) o. s. ř., které podle § 241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. nejsou způsobilým dovolacím důvodem a k nimž může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). V případě nepřípustného dovolání (o něž jde i v tomto případě) jsou však takovéto vady právně významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné pod č. 82/2006 v časopisu Soudní judikatura, ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1456/2016, a ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1846/2022 (ústavní stížnosti podané proti posledním dvěma rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3643/16, a ze dne 31.
5. 2023, sp. zn. II. ÚS 511/23)], kterou ostatně dovolatelka také podala (viz její podání ze dne 27. 7. 2023 na č. l. 199 až 201 spisu).
8. Právní posouzení věci odvolacím soudem (zejména jeho závěr o počátku běhu promlčecí lhůty k uplatnění žalovaného nároku) dovolatelka zpochybňuje rovněž prostřednictvím skutkových námitek. Kritizuje skutkový závěr, podle kterého se o tom, že žalovaná s ní nehodlá kupní smlouvu uzavřít, (prokazatelně) dozvěděla nejpozději v červnu 2016 (neboť „již v této době měla vědomost o tom, že žalovaná považuje záležitost s prodejem bytu … za uzavřenou, že s prodejem nepočítá“, resp. „byla si … zcela jasně vědoma … odmítavého postoje žalované“, jak konstatoval odvolací soud v bodech 21 a 24 odůvodnění napadeného rozsudku); nesouhlasí s jeho skutkovými zjištěními a hodnocením provedeného dokazování a uplatňuje tak opět jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, ostatně nevykazují jakýkoli významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu. 9. Jestliže dovolatelka návazně odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu se zásadami pro interpretaci právních jednání, formulovanými např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2470/2019, nesprávně dovodil, že ve svém dopisu ze dne 22. 6. 2016 „dala jasně najevo, že ví o názoru žalované, že koupi bytu promarnila, a že si je vědoma jejího odmítavého postoje k této záležitosti“, předkládá k dovolacímu přezkumu posouzení otázky (výkladu projevu vůle), na níž napadené rozhodnutí nespočívá (nezávisí). Odvolací soud totiž v napadeném rozsudku neřešil, jaký úmysl (vůli) projevila dovolatelka zmíněným dopisem vůči žalované coby jeho adresátce. Pouze z jeho obsahu činil zjištění ohledně vědomosti dovolatelky o okolnostech, jež byly – podle jeho názoru – podstatné pro uplatnění žalobního požadavku na nahrazení příslušného projevu vůle (a sice, že žalobkyně měla vědomost o tom, že žalovaná považuje záležitost s prodejem bytu žalobkyni za uzavřenou a s prodejem nepočítá). Tuto její vědomost totiž považoval za rozhodnou pro posouzení důvodnosti námitky promlčení, kterou vznesla proti uplatněnému nároku žalovaná. 10. Nespočívá-li přitom napadené rozhodnutí na posouzení takto nastolené otázky, nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13). 11. Ve vztahu k námitce, že „odvolací soud nedbal ochrany žalobkyně jako slabší strany“, dovolatelka nevymezila – způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 o. s. ř. – způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Zmíněná námitka je totiž natolik obecná a neurčitá, že z ní není ani zřejmé, zda dovolatelka tím měla v úmyslu vytknout odvolacímu soudu nesprávné hmotněprávní posouzení věci či nesprávné řešení určité otázky procesního práva, resp. zda v této části vůbec uplatnila způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (a nikoli např. další tzv. jinou vadu řízení). V této části je tak dovolání vadné. 12. Pouze pro úplnost lze poznamenat, že sama skutečnost, že dovolatelka je oproti městské části hlavního města Prahy slabší stranou, nemůže odůvodnit, aby žalované bylo odepřeno právo vznést námitku promlčení (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1563/2021, a v něm citovanou judikaturu). 13. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci či vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§ 243 písm. a), b) o. s. ř.] – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017. 14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 9. 10. 2024 Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu