věci žalobkyně městské části Praha 9, se sídlem Praha 9, Sokolovská 324/14,
zastoupené Mgr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem Praha 1, Týnská
633/12, proti žalované A.C.E. Media Ventures, Inc., se sídlem 15 East North
Street, Dower, Delaware 19903, USA, zastoupené Mgr. Lukášem Matuškou, advokátem
se sídlem Třebíč, Gen. Sochora 952/21, o zaplacení částky 337.456,48 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 68/2016,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února
2018, č. j. 17 Co 286/2017-187, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 9.960,- Kč k rukám Mgr. Lukáše Matušky, advokáta se sídlem v Třebíči,
Gen. Sochora 952/21, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 337.456,48 Kč s
příslušenstvím z titulu dlužné úplaty za umístění stavby pro reklamu na
„pozemku parc. v katastrálním území H. zapsaném na LV u Katastrálního úřadu pro
Hlavní město P., Katastrální pracoviště P.“ (dále jen „předmětný pozemek“,
resp. „pozemek“), a to za období od dubna 2013 do března 2014.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
1. února 2018, č. j. 17 Co 286/2017-187, potvrdil rozsudek ze dne 27. dubna
2017, č. j. 34 C 68/2016-143, jímž Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního
stupně) žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně rozhodl
o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Shodně se soudem prvního stupně učinil z provedených důkazů zejména následující
skutková zjištění. Žalobkyně (jíž byla svěřena správa „pozemku parc. v k. ú. H.
o celkové výměře 981 m2“) nájemní smlouvou ze dne 1. října 1995 pronajala tento
pozemek na dobu neurčitou L. Z. za účelem údržby plochy s travnatým porostem a
k zelinářským účelům na ploše maximálně 80 m2 „přilehlé k parc.“. Podle dodatku
č. 1 ze dne 1. listopadu 1999 se stal předmětem nájmu – vzhledem k tam
označenému geometrickému plánu – „pozemek parc. o výměře 885 m2“ (dále opět jen
„předmětný pozemek“). Dne 29. března 2011 L. Z. udělil souhlas s umístěním
billboardu žalované na předmětném pozemku. Následně na základě „smlouvy o
umístění stavby ze dne 20. prosince 2011“ (dále jen „Smlouva“) udělila
žalobkyně souhlas žalované, aby na části téhož pozemku (vyznačené v kopii
katastrální mapy, jež tvoří součást smlouvy) zřídila – umístila a provozovala
stavbu pro reklamu (billboard), a to na dobu 10 let za úplatu 144.000,- Kč
ročně bez DPH. Žalovaná prohlásila, že je seznámena s tím, že pozemek je
dlouhodobě pronajat jako zahrada, a žalobkyně prohlásila, že existující nájemní
smlouva neznemožňuje realizaci smlouvy o umístění stavby. Dne 22. února 2012
vydal odbor výstavby městské části Praha 9 souhlas se změnou stavby pro reklamu
spočívající v prodloužení lhůty k dokončení výstavby do 31. prosince 2012 a v
prodloužení lhůty trvání dočasné stavby pro reklamu do 21. prosince 2015. Na
předmětném pozemku se nachází zeleň, žádné zařízení pro reklamu na něm nebylo
umístěno. Na takto zjištěném skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem
prvního stupně především dovodil, že Smlouva je nepojmenovanou smlouvou ve
smyslu § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince
2013 (dále jen „obč. zák.“), kterou je zapotřebí posuzovat – vzhledem k
charakteru smluvních ujednání – podle ustanovení občanského zákoníku, která
upravují občanskoprávní vztahy, jež jsou jí obsahem nejbližší, tj. podle
ustanovení o smlouvě nájemní. Dospěl – shodně se soudem prvního stupně – k
závěru, že jde o absolutně neplatný úkon pro nemožnost plnění podle § 37 obč.
zák., a to vzhledem k tomu, že v době uzavření Smlouvy nešlo o pozemek právně
volný, byl-li již dříve pronajat L. Z. Na uvedeném závěru nic nezmění ani
vědomost žalované o dřívějším pronájmu pozemku, ani souhlas nájemce či souhlas
stavebního úřadu se změnou užívání stavby reklamního zařízení. Uzavřel, že na
základě neplatné smlouvy se žalobkyně úplaty za užívání pozemku domáhat nemůže,
přičemž žalovaná se na její úkor ani bezdůvodně neobohatila, neboť na pozemku
žádné reklamní zařízení nepostavila; i kdyby se tak stalo, pak by se mohla
bezdůvodně obohatit jen na úkor nájemce. Z vyložených důvodů zamítavý rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není z posléze
uvedených příčin přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že Smlouva je
nepojmenovanou smlouvou podle § 51 obč. zák. a že z hlediska obsahu jí lze
analogicky připodobnit ke smlouvě nájemní. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací z těchto závěrů vychází.
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je dlouhodobě zastáván názor (srov. např.
rozhodnutí z 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněné v příloze
sešitu č. 10/1998 časopisu Soudní judikatura, ze 7. června 2007, sp. zn. 26 Cdo
2231/2006, z 21. září 2011, sp. zn. 26 Cdo 1767/2009, z 12. června 2012, sp.
zn. 26 Cdo 3720/2011, z 21. srpna 2013, sp. zn. 26 Cdo 1460/2013 a z nedávné
doby např. z 12. prosince 2017, sp. zn. 26 Cdo 641/2017), že předpokladem
platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně
volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu
bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná. Svědčí-li určité
osobě nájemní právo k určitému bytu, nemůže (znovu) platně uzavřít smlouvu o
nájmu téhož bytu ani tato osoba. Totéž platí, jde-li o nájem nebytového
prostoru (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 16. listopadu 2005, sp. zn.
26 Cdo 2033/2004, a z 8. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 4217/2010) a neexistuje
žádný rozumný důvod, pro který by uvedené závěry nebylo možno vztáhnout rovněž
na nájem pozemků.
Závěr, že Smlouva je absolutně neplatná pro počáteční nemožnost, byla-li
uzavřena ohledně pozemku (či jen jeho části), který v té době nebyl právně
volný, je proto výrazem dlouhodobě ustálené (standardní) soudní praxe, od níž
není důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Vzhledem k poměrům v dané věci lze pokládat za nepřípadný dovolatelčin odkaz na
právní názor, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který
nezakládá neplatnost smlouvy (nevede k závěru o její neplatnosti), před takovým
výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný
pod č. 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Je tomu tak především
proto, že v posuzovaném případě obě varianty výkladu v úvahu nepřipadají, neboť
– s přihlédnutím k individuálním okolnostem tohoto případu v jejich vzájemných
souvislostech – je nepochybný a logicky zcela opodstatněný pro tuto věc
primární názor, že jeden předmět nájmu nemůže být současně pronajat dvěma
odlišným subjektům, jinak řečeno nemůže mít současně dva nájemce, od nichž by
navíc pronajímatel pobíral (dvakrát) nájemné. Na tom vskutku nic nemění ani
zjištěné okolnosti týkající se vědomosti žalované o dřívějším pronájmu pozemku
či souhlas nájemce nebo souhlas stavebního úřadu se změnou užívání stavby
reklamního zařízení. V kontextu s uvedeným se pak jeví jako pro danou věc
bezpředmětný odkaz dovolatelky na závěry vyjádřené v nálezech Ústavního soudu z
23. dubna 2013, sp. zn. IV. ÚS 1783/11, a z 25. července 2017, sp. zn. I. ÚS
34/17.
S přihlédnutím k uvedenému lze konstatovat, že dovolatelce se prostřednictvím
uplatněných dovolacích námitek nepodařilo zpochybnit správnost právního závěru,
že Smlouva je absolutně neplatná pro nemožnost plnění podle § 37 obč. zák.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s.
ř. odmítl
– se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro
nepřípustnost.
Zbývá dodat, že dovolací soud nepřehlédl dovolací sdělení, že dovolání směřuje
proti „všem jeho výrokům I. až II.“ rozhodnutí odvolacího soudu, tj. jakoby i
proti jeho nákladovému výroku. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání
(§ 41 odst. 2 o. s. ř.)
– názor, že ve vztahu k uvedenému výroku schází v dovolání vymezení dovolacího
důvodu (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), jakož i vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), přičemž o
tyto náležitosti nebylo v této části doplněno ve lhůtě podle § 241b odst. 3 o.
s. ř. Podle názoru dovolacího soudu tak dovolání proti nákladovému výroku
rozsudku odvolacího soudu ve skutečnosti nesměřuje a dovolatelka pouze formálně
ohlásila, že dovolání i proti tomuto výroku podává.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 25. 9. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu