26 Cdo 2433/2025-2399
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobce P. R., zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova 356, proti žalovaným 1) V. B., 2) V. B., 3) L. H., 4) J. H., a 5) M. R., o zaplacení částky 581 759,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 177/98, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 5. 2023, č. j. 22 Co 99/2023-2240, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (odvolací soud) usnesením ze dne 17. 5. 2023, č. j. 22 Co 99/2023-2240, potvrdil usnesení Okresního soudu v Pardubicích (soudu prvního stupně) ze dne 19. 1. 2023, č. j. 5 C 177/98-2200, jímž zastavil dovolací řízení (řízení o dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 9. 2021, č. j. 27 Co 95/2021-2046) pro
nezaplacení soudního poplatku za dovolání, a rozhodl o náhradě nákladů „odvolacího“ (správně dovolacího) řízení; současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
2. Dovolání žalobce (dovolatele) proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – dílem pro vady, jež nebyly včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dílem pro nepřípustnost.
3. Způsobilým vymezením přípustnosti dovolání není pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak v úvodu dovolání avizoval dovolatel), musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
4. Dovolatel v dovolání mimo jiné namítá, že odvolací soud vůbec nerozhodl o jeho odvolacích námitkách proti usnesení soudu prvního stupně a proti nezákonnosti a podjatosti soudkyně soudu prvního stupně JUDr. Lucie Lubasové a že soud prvního stupně mu v rozporu s ustanovením § 50b odst. 4 písm. a) o. s. ř. nedoručil usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku za dovolání. V tomto směru však neformuluje žádné právní otázky, na nichž spočívá (závisí) napadené rozhodnutí, ani nespecifikuje žádnou ustálenou rozhodovací praxi (nejen) Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, a tento údaj nelze zjistit ani z celkového obsahu dovolání.
5. Dovolatel v obsáhlém, leč místy jen těžko srozumitelném, dovolání dále také namítá porušení různých svých práv (např. právo na spravedlivý proces, právo na přístup k soudu, právo na „spravedlivost“ apod.), cituje celou řadu rozhodnutí Ústavního či Nejvyššího soudu, avšak bez vazby na konkrétní otázku procesního práva, kterou měl odvolací soud v napadeném usnesení vyřešit rozdílně od takové judikatury (hmotněprávní otázky odvolací soud v napadeném usnesení neřešil a ostatně vzhledem k jeho ryze procesní povaze ani řešit nemohl).
6. Pro úplnost lze dodat, že podle judikatury Ústavního soudu může být přípustné dovolání pro řešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, popř. Ústavního soudu. Dovolatel je však i v takovém případě povinen řádně vymezit právní otázku a vyjádřit její vztah k judikatuře Nejvyššího soudu, popř. Ústavního soudu. Sama o sobě námitka porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 2310/19, či ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16).
7. V uvedených částech je tak dovolání vadné.
8. Namítá-li dovolatel, že při řešení otázky náležitostí odůvodnění rozhodnutí se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2102/2014, přehlíží, že v citovaném rozsudku dovolací soud řešil otázku řádného odůvodnění meritorního rozhodnutí ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. V projednávané věci je ale napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé a pro které § 157 odst. 2 o. s. ř. neplatí (srov. § 169 odst. 4 o. s. ř., a contrario), a tudíž na ně nelze vztáhnout ani závěry citovaného rozsudku.
9. Pro úplnost lze dodat, že napadené rozhodnutí splňuje náležitosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, jež vyplývají z přiměřené aplikace § 169 odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s § 211 o. s. ř.), je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné, což platí tím spíše, že dovolatel v dovolání ani neuvedl, jaké konkrétní nedostatky jeho odůvodnění jej mají činit nepřezkoumatelným.
10. Vytýká-li dovolatel soudům nižších stupňů, že jej nepoučily o právu vyjádřit se k osobám soudců, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout, uplatňuje vady řízení, které nejsou způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 237-238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.
11. Nadto vytýkaný nedostatek poučení o právu vyjádřit se k osobám soudců, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout, pak v tomto konkrétním případě nepředstavuje vadu, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolateli nemohlo být v důsledku tvrzeného nesprávného postupu soudu odepřeno právo vznést námitku podjatosti soudkyně soudu prvního stupně JUDr. Lucie Lubasové, která vydala usnesení potvrzené napadeným rozhodnutím, jestliže tuto námitku vznesl a bylo o ní v předchozí fázi řízení rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 9. 2020, č. j. 1 Nc 3752/2020-1917, jímž byla posouzena jako nedůvodná. Ve vztahu k soudcům senátu odvolacího soudu, který vydal napadené usnesení (JUDr. Bořivoj Hájek, Mgr. Radek Kopsa a JUDr. Šárka Hůrková, Ph. D.), dovolatel neuvedl žádné konkrétní, právně relevantní skutečnosti, pro které by byl důvod pochybovat o jejich nepodjatosti; není tak žádného důvodu se domnívat, že by v dané věci absentovalo skutečné a účinné právo dovolatele na spravedlivý proces (k tomu srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 239/05, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1429/2022, vydané v jiné věci žalobce, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. II. ÚS 3412/22).
12. Namítá-li návazně dovolatel, že o věci rozhodovali před soudy nižších stupňů vyloučení (podjatí) soudci a že soudy byly nesprávně obsazeny, uplatňuje z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vady podle § 229 odst. 1 písm. e) a f) o. s. ř., které podle § 241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. nejsou způsobilým dovolacím důvodem a k nimž může dovolací soud přihlédnout opět jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). V případě nepřípustného dovolání (o něž jde i v tomto případě) jsou takovéto vady právně významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné pod č. 82/2006 v časopisu Soudní judikatura, ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1456/2016, a ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1846/2022 (ústavní stížnosti podané proti posledním dvěma rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3643/16, a ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. II. ÚS 511/23)].
13. Obdobně to platí i pro dovolací námitku, že odvolací soud nenařídil k projednání odvolání jednání, stejně jako soud prvního stupně nenařídil jednání k projednání věci samé. Rovněž uvedená dovolací námitka ve skutečnosti vystihuje zmatečnostní vadu, tentokrát podle 229 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatel jí namítá odnětí možnosti jednat před soudem, jímž je takový postup soudu, kterým znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, jež mu zákon přiznává (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 25 Cdo 308/2000, či ze dne 29. 8. 2025, sen. zn. 29 NSCR 76/2023). I pro takovou vadu přitom platí, že podle § 241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. není způsobilým dovolacím důvodem a k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost; ani předestřená dovolací námitka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemohla. Jen pro úplnost zde dovolací soud přesto podotýká, že odvolací soud napadeným usnesením ani soud prvního stupně usnesením, jež bylo rozhodnutím odvolacího soudu potvrzeno, nerozhodovaly o věci samé ve smyslu § 115 odst. 1 o. s. ř., jak se snad mylně domníval dovolatel.
14. K obsahu podání nazvaného „Upřesnění po více než dvou letech doplněného dovolání žalobce ze dne 24. 7. 2023“ datovaného dnem 1. 10. 2025, které bylo podáno po uplynutí lhůty k podání dovolání, dovolací soud nepřihlížel.
15. Dovolatel sice napadl dovoláním usnesení odvolacího soudu „v celém rozsahu“, avšak jeho nákladové výroky napadá zjevně jen proto, že jde o výroky akcesorické. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, a navíc by ani nebylo přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. 16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 10. 2025
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu