26 Cdo 28/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobce M. C., zastoupeného JUDr. Milenou Nachtigalovou, advokátkou se
sídlem Praha 1, Senovážná 6, proti žalovanému CEBYT, a. s., se sídlem Praha 1,
Nové Město, Ostrovní 8/222, zastoupenému JUDr. Františkem Zadinou, advokátem se
sídlem Praha 3, Slezská 856/74, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu a o
vzájemném návrhu na vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod
sp. zn. 13 C 215/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 17. září 2008, č. j. 11 Co 217/2008-36, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze
dne 15. 10. 2007, č. j. 13 C 215/2007-13, výrokem I. zamítl žalobu na určení
neplatnosti výpovědi z nájmu bytu č. 7, ve 2. nadzemním podlaží domu č. p. 130
v ulici H. 18 v P. 10 (dále též „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“)
ze dne 21. 3. 2007, výrokem III. uložil žalobci a všem, kdo s ním bydlí byt
vyklidit do 15 dnů po poskytnutí přístřeší a výroky II. a IV. rozhodl o
nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalovaný je zapsán v katastru
nemovitostí jako vlastník předmětného domu, že žalobci byl předmětný byt
přidělen jeho tehdejším zaměstnavatelem jako byt podnikový rozhodnutím ze dne
10. 8. 1988, že od 1. 12. 2006 začala byt užívat spolu s ním jeho družka A. N.,
že dopisem ze dne 20. 12. 2006 žalovaný zaslal žalobci nový evidenční list
platný od 1. 1. 2007 s tím, aby jedno podepsané vyhotovení vrátil zpět, což
žalobce učinil dopisem doručeným žalovanému dne 17. 1. 2007, přičemž v něm
přeškrtl údaj o počtu osob „1“ a nahradil jej údajem „2“, že žalovaný dopisem z
téhož dne vyzval žalobce k doplnění údajů, týkajících se osob, které s ním
trvale v bytě bydlí (jméno, datum narození, den, od kterého v bytě bydlí), že
dopisem ze dne 29. 1. 2007 oznámila A. N. žalovanému (jemuž byl dopis doručen
30. 1. 2007) požadované údaje, včetně toho, že v bytě bydlí od 1. 12. 2006, a
že žalovaný dal žalobci výpověď z nájmu bytu dopisem ze dne 21. 3. 2007 z
důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. (dále též „Výpověď“), která mu
byla doručena dne 26. 3. 2007. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce
porušil povinnost vyplývající z ustanovení § 689 odst. 2 obč. zák., když ve
lhůtě jednoho měsíce neoznámil žalovanému písemně změnu v počtu osob, jež s ním
bydlí. Oznámení učiněné jeho družkou došlo žalovanému až 30. 1. 2007, tedy po
uplynutí zákonné lhůty, a opravený evidenční list nelze považovat za úkon ve
smyslu citovaného ustanovení. Na základě toho žalobu na neplatnost Výpovědi
zamítl, vyhověl však vzájemnému návrhu žalovaného na vyklizení bytu s
odůvodněním, že v mezidobí uplynula výpovědní lhůta a žalobci zaniklo právo
nájmu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací)
rozsudkem ze dne 17. 9. 2008, č. j. 11 Co 217/2008-36, změnil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I. tak, že výpověď z nájmu bytu č. 7, ve 2. nadzemním
podlaží domu č. p. 130 v ulici H. 18 v P. 10 (dále „předmětný byt“, resp. „byt“
a „předmětný dům“) ze dne 21. 3. 2007, je neplatná, ve výroku III. jej změnil
tak, že zamítl vzájemný návrh na vyklizení bytu, a výrokem III. rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že
považuje za správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaný nesplnil povinnost
vyplývající z § 689 odst. 2 obč. zák., čímž naplnil výpovědní důvod podle § 711
odst. 2 písm. b) obč. zák. Nicméně – uvedl dále odvolací soud – považuje za
správný názor, publikovaný v Komentáři k občanskému zákoníku, 10. vydání str.
1211, podle kterého „oprávnění k výpovědi nájmu bytu trvá pouze po dobu, kdy
údaje dle § 689 o.z. nebyly pronajímateli sděleny“. Pokud tedy žalobce tyto
údaje oznámil žalovanému dne 30. 1. 2007, pak výpovědní důvod ke dni udělení
výpovědi (k 21. 3. 2007) již netrval a pronajímatel nebyl oprávněn dát mu
výpověď. Výpověď je proto neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem (§ 39
obč. zák.). Uvedl dále, že i kdyby dospěl k opačnému závěru – tedy, že
výpověď lze dát nájemci i poté, co tyto údaje pronajímateli sdělil, je nutno
Výpověď považovat za právní úkon příčící se ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.,
tedy za neplatný právní úkon podle § 39 obč. zák. Konstatoval, že účelem zákona
č. 107/2006 Sb., který vtělil do občanského zákoníku ustanovení § 689 odst. 2
obč. zák., bylo sice posílit ochranu pronajímatele, nicméně není na místě
přílišný formalismus, a to i s přihlédnutím k tomu, že žalobce je dlouholetým
nájemcem bytu a zanedbáním své povinnosti nemohl (vzhledem k délce trvání
protiprávního stavu) žalovaného nijak výrazně poškodit. Zamítnutí vzájemného
návrhu žalovaného na vyklizení bytu odůvodnil odvolací soud tím, že soud
prvního stupně opomenul zohlednit ustanovení § 711 odst. 5 obč. zák., podle
kterého nájemce není povinen byt vyklidit, pokud podá ve stanovené lhůtě žalobu
na neplatnost výpovědi a řízení není ukončeno pravomocným rozhodnutím soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil v něm
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za nesprávný považuje
právní názor, že oprávnění uplatnit výpovědní důvod opírající se o porušení
povinnosti stanovené v § 689 odst. 2 obč. zák. trvá pouze po dobu, kdy nájemce
údaje zde uvedené pronajímateli neoznámil, jakož i názor, že v dané věci je
nutno aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák. Namítá, že považuje-li zákonodárce
nesplnění povinnosti uvedené v § 689 odst. 2 obč. zák. za hrubé porušení
povinnosti nájemce, zakládající výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. b)
obč. zák., nemůže být v rozporu s dobrými mravy, dovolá-li se pronajímatel
odpovědnosti nájemce za takovéto jednání. Dovolatel má za to, že dikci zákona
nelze „zjemňovat nebo obcházet odvoláním se na dobré mravy“, nehledě na to, že
žalobce neměl žádný osobní důvod, pro který by nemohl svoji povinnost splnit.
Uvádí dále, že názor, podle něhož lze daný výpovědní důvod uplatnit pouze v
době, kdy nájemce svoji nesplnil, vede ve svých důsledcích k vyloučení
aplikace § 689 odst. 2 obč. zák., neboť pro pronajímatele je velmi obtížné
zjistit, kdo v bytě vedle nájemce bydlí. Navrhl, aby napadený rozsudek byl
zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.
červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 17. září 2008, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou -
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.); obligatorně posuzované vady nebyly
v dovolání namítány a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Z ustanovení § 710 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že nájem bytu může zaniknout
(mimo jiné) výpovědí pronajímatele. Jde-li o výpovědní důvody taxativně
vyjmenované v § 711 odst. 2 písm. a) až e) obč. zák., může dát pronajímatel
výpověď i bez přivolení soudu.
Podle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu,
jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu. Za
hrubé porušení povinnosti nájemce ve smyslu uvedeného ustanovení se podle § 689
odst. 3 obč. zák. považuje též nesplnění oznamovací povinnosti nájemce
stanovené v § 689 odst. 2 obč. zák., tj. povinnosti písemně oznámit
pronajímateli veškeré změny v počtu osob, jež v bytě bydlí.
Dovoláním nebyl zpochybněn právní závěr, že v dané věci žalobce svým jednáním
porušil ustanovení § 689 odst. 2 obč. zák., a že byl naplněn uplatněný
výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák.; dovolací soud proto z
uvedeného závěru vychází.
Napadené rozhodnutí spočívá na právním názoru, že Výpověď je neplatná podle §
39 obč. zák., a to buď pro rozpor s právním předpisem, neboť výpovědní důvod ke
dni dání (doručení) Výpovědi netrval, anebo z důvodu jejího rozporu s dobrými
mravy, přičemž dovolatel oba důvody neplatnosti zpochybnil.
Výpovědní důvod upravený nyní v § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák., je zjevně
sankční povahy, jehož cílem je postihnout hrubé porušení povinnosti nájemcem
bytu, stejně jako tomu bylo u obdobně formulovaného výpovědního důvodu podle §
711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 107/2006 Sb. (dále též „obč. zák. před novelou“). Dovolací soud je
proto toho názoru, že se zřetelem k povaze daného výpovědního důvodu, nelze
jeho uplatnění podmiňovat tím, že protiprávní jednání nájemce trvá i ke dni
doručení výpovědi; rozhodné je to, že k uvedenému dni nájemce hrubě porušil své
povinnosti vyplývající z nájmu bytu. Okolnost, že výpovědní důvod podle § 711
odst. 1 písm. d) obč. zák. netrval i v den dání (doručení) výpovědi může být
rozhodná toliko pro posouzení věci z hlediska dobrých mravů (srov. k tomu
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 26 Cdo
1844/2000 ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.
před novelou; k tomuto právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze
dne 15. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněném pod č. 144 v časopise
Soudní judikatura 12/2000, a dále např. v rozsudcích ze dne 23. 8. 2003, sp.
zn. 26 Cdo 148/2003, a ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Cdo 2091/2006).
Z uvedeného vyplývá, že odvolacímu soudu nelze přisvědčit, pokud dovodil, že
Výpověď je neplatná pro rozpor se zákonem, netrval-li výpovědní důvod ke dni
dání (doručení) výpovědi.
Napadené rozhodnutí spočívá rovněž na právním názoru, že ani za předpokladu, že
by bylo možno dát výpověď z daného výpovědního důvodu i po té, co nájemce
sdělil pronajímateli údaje vyžadované ustanovením § 689 odst. 2 obč. zák., je
Výpověď neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy.
Výpověď pronajímatele z nájmu bytu je jednostranným, adresovaným právním
úkonem, který musí – vedle náležitostí stanovených v § 711 odst. 3 obč. zák. –
vyhovovat též obecným náležitostem právních úkonů vyplývajícím z ustanovení §
34 a násl. obč. zák., tj. mimo jiné nesmí odporovat zákonu, ani zákon obcházet
a nesmí být ani v rozporu s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.).
Soudní praxe vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn
společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují
jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny
rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9 .1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný
pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č.
16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, jenž je konformní
se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II.
ÚS 249/97, uveřejněným pod č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu,
ročník 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně
zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i
právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními
zásadami demokratické společnosti).
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek uveřejněný pod č.
36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, dále např.
rozsudky z 9. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1679/99, z 16. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo
1619/2003, z 23. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2695/2003, a z 20. 4. 2006, sp.zn.
26 Cdo 1395/2005) ve vztahu k aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., jež
stanoví, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů
nesmí být v rozporu s dobrými mravy, se podává, že úvaha soudu tu musí být
podložena konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k okolnostem na straně
nájemce, ale i pronajímatele. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3
odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými
okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Dovolací soud je toho
názoru, že judikatorní závěry, jež byly v tomto ohledu přijaty, se uplatní i po
účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. v rámci posouzení, zda výpověď pronajímatele z
nájmu bytu daná podle § 711 obč. zák. je v souladu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. rozsudek ze dne 23. 11. 2009, sp.
zn. 26 Cdo 1592/2008, dále např. usnesení ze dne 24. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo
4908/2007, rozsudek ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2561/2008, ze dne 27. 4.
2010, sp. zn. 26 Cdo 4093/2008) zaujal názor, který sdílí i v projednávané
věci, že soud posuzuje podle právní úpravy účinné od 31. 3. 2006 otázku
rozporu výpovědi s dobrými mravy v rámci úvahy o neplatnosti tohoto právního
úkonu z hlediska ustanovení § 39 obč. zák.
V projednávané věci odvolací soud správně při posouzení Výpovědi z hlediska
jejího souladu s dobrými mravy přihlédl jak k okolnostem na straně
pronajímatele, tak i na straně nájemce, přičemž dovodil, že porušení povinnosti
nájemcem (žalobcem), který jinak dlouhodobě řádně plní své povinnosti,
vyplývající z nájmu bytu, nemohlo (a to i vzhledem k době, po kterou trvalo)
pronajímatele výrazně poškodit. Nelze také nevidět, že vzhledem k poměrům
účastníků by realizace Výpovědi vedla k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že
by nájemce (žalobce) zatížila likvidačním způsobem, zatímco pro pronajímatele
(žalovaného) by neznamenala podstatný přínos (srov. k tomu např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 433/2005). V neposlední
řadě lze při posouzení věci z hlediska dobrých mravů zohlednit i okolnost, že
ke dni dání výpovědi již nájemce svoji povinnost vyplývající z § 689 odst. 2
obč. zák. splnil.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud nepochybil, pokud dovodil, že Výpověď
je neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. Jeho rozhodnutí
založené na uvedeném závěru je proto správné, byť dovolací soud nesouhlasí s
jeho názorem, že daný výpovědní důvod nelze uplatnit, netrvá-li jednání
nájemce ke dni dání (doručení) výpovědi.
Za tohoto stavu Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a
odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před
středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost,
že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž
náhradu by jinak měl právo vůči neúspěšnému dovolateli.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. května 2010
Doc. JUDr. Věra
Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu