26 Cdo 433/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.,
ve věci žalobce V. B., správce konkurzní podstaty úpadce Zemědělského družstva
V. – v likvidaci, zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) O. V. a 2) D. V.,
zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 33.750,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 8 C 180/99, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. října 2004, č. j. 15 Co
359/2004-188, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 10. 2004, č. j.
15 Co 359/2004-188, pokud jím byl ve výroku I rozsudek Okresního soudu Plzeň-
jih ze dne 12. 5. 2004, č.j. 8 C 180/99-160, „změněn“ tak, že žalovaným bylo
uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 24.116,-Kč, pokud jím
bylo ve výroku II rozhodnuto, že „žaloba se zamítá v rozsahu do částky 1.834,-
Kč s poplatky z prodlení“, pokud jím byl ve výroku III potvrzen rozsudek
Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 12. 5. 2004, č.j. 8 C 180/99-160, ve výroku o
nákladech řízení pod bodem IV a pokud jím bylo ve výroku IV rozhodnuto o
náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 10. 2004, č. j. 15 Co
359/2004-188, pokud jím byl ve výroku I rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze
dne 12. 5. 2004, č.j. 8 C 180/99-160, „změněn“ tak, že žalovaným bylo uloženo
zaplatit poplatek z prodlení v rozsahu tam specifikovaném, a v nákladových
výrocích III a IV se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v
Plzni k dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň – jih (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 5.
2004, č.j. 8 C 180/99-160, zamítl žalobu na vyklizení obou žalovaných z bytu,
který se nachází ve druhém podlaží v domě s bytovými jednotkami č.p. 143 na
pozemku jiného vlastníka stavební p.č. 171 zapsaném na LV 117 pro obec V., k.ú.
V., u Katastrálního úřadu pro P. kraj, Katastrální pracoviště P. (dále jen
„předmětný byt“), nebo na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému
bytu. Dále žalovaným uložil společně a nerozdílně žalobci zaplatit částku
25.950,- Kč s příslušenstvím a v částce 7.800,- Kč s příslušenstvím žalobu
zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení. Na základě provedeného dokazování
soud prvního stupně zjistil, že předmětný byt byl žalovaným přidělen
rozhodnutím představenstva JZD V., jež se žalovanými uzavřelo dne 1. 4. 1979
dohodu o odevzdání a převzetí bytu, a dovodil, že tak vzniklo žalovaným právo
osobního užívání předmětného bytu podle § 154 odst. 1 a § 155 odst. 1
občanského zákoníku v tehdy účinném znění, které se dnem 1. 1. 1992 na základě
zákona č. 509/1991 Sb. změnilo na nájem bytu. Vlastníkem domu, ve kterém se
nachází předmětný byt, je i nadále žalobce (správně úpadce), jak vyplynulo z
výpisu z katastru nemovitostí i z rozhodnutí Katastrálního úřadu P. ze dne 8.
1. 1999, č.j. 110 V., VI.-1579/98, o zamítnutí návrhu na vklad vlastnického
práva do katastru nemovitostí, potvrzeného pravomocným rozsudkem Krajského
soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 30 Ca 111/99. Na majetek úpadce byl
usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 1997 prohlášen konkurs a dům, v
němž se nalézá předmětný byt, spadá do konkurzní podstaty úpadce (jak vyplývá z
pravomocného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2002, č.j. 28 Cm
1355/97-185). Z tohoto důvodu vlastnické právo nikdy nepřešlo na společnost V.
s.r.o., proto je nájemní smlouva uzavřená mezi touto společností a žalovanými
neplatná, a žalovaní tak platí nájemné třetí osobě, která nemá postavení
pronajímatele, neboť nájemní vztah k žalobci (správně úpadci) nikdy neskončil
způsobem uvedeným v § 710 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Protože žalovaní platili nájemné ve výši 346,- Kč měsíčně až do září 1992
žalobci (správně úpadci), a poté nesprávně V. s.r.o., byl z formálního hlediska
naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., avšak podle
soudu prvního stupně by bylo v rozporu s dobrými mravy k výpovědi přivolit s
ohledem na složitost právních vztahů mezi účastníky a V. s.r.o., včetně
skutečnosti, že žalovaní při plnění povinností nájemce vycházeli z neplatně
uzavřené nájemní smlouvy mezi nimi a V. s.r.o. Soud prvního stupně vyšel dále
ze zjištění, že žalovaní neplatili žalobci měsíční nájemné ve výši 346,- Kč po
dobu 75 měsíců, proto jim uložil dlužnou částku žalobci zaplatit spolu s
poplatkem z prodlení. Ve zbývající části, pokud žalobce požadoval úrok z
prodlení za bezdůvodné obohacení, byla žaloba zamítnuta, neboť bezdůvodné
obohacení vzniklo společnosti V. s.r.o., a to plněním žalovaných na základě
neplatné nájemní smlouvy.
K odvolání žalobce (směřujícímu do výroku o nákladech řízení) i
žalovaných (napadajícímu vyhovující výrok o povinnosti zaplatit částku 25.
950,-Kč s příslušenstvím) Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne
27. 10. 2004, č.j. 15 Co 359/2004-188, „změnil“ rozsudek soudu prvního stupně v
odvoláním napadené části tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně
zaplatit žalobci částku 24.116,- Kč s poplatkem z prodlení tam specifikovaným
(výrok I), jinak žalobu ohledně částky 1.834,- Kč s poplatky z prodlení zamítl
(výrok II); současně potvrdil odvoláním napadený výrok o nákladech řízení
(výrok III) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV). Odvolací soud
se ztotožnil se skutkovým a právním posouzením věci soudem prvního stupně s
tím, že se musel zabývat žalovanými uplatněnou námitkou promlčení ve vztahu k
nájemnému za měsíce leden až červen 2000 včetně příslušenství a celkovou
částkou dluhu na nájemném. Soud prvního stupně totiž nevzal v úvahu, že
žalovaní dluží nájemné od 10. 4. 1997 (prohlášení konkurzu na úpadce) a dlužné
nájemné za první měsíc prodlení jim nesprávně vypočetl v plné měsíční výši
346,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce dne 4. 7. 2003 rozšířil žalobu o dlužné
nájemné od prosince 1999 do května 2003, byla námitka promlčení za dobu delší
tří let zpětně od uvedené změny žalobního petitu shledána opodstatněnou, a
nebylo proto možné přiznat nájemné s poplatkem z prodlení za měsíce leden 2000
až květen 2000. Z uvedených důvodů bylo žalobě vyhověno v rozsahu částky
24.116,- Kč s poplatkem z prodlení. Ve zbývající částce 1.836,- Kč s poplatky z
prodlení byla žaloba zamítnuta. Přiznání dlužného nájemného s příslušenstvím
nelze dle názoru odvolacího soudu považovat „ani s ohledem na argumenty
žalovaných“ za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť vlastník
nemovitosti má ze zákona právo na nájemné i zákonnou sankci za jeho neplacení
uvedenou v § 697 obč. zák., a proto se žalobce oprávněně domáhal svého nároku.
S tímto nárokem však nelze spojovat postoj a chování společnosti V. s.r.o. vůči
žalovaným.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní „v plném rozsahu“
dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), neboť rozhodnutím odvolacího
soudu bylo v zásadě potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatelé
namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
neboť žalovaní byli v dobré víře, že nájemné platí oprávněné osobě a v podobné
situaci se nachází mnoho dalších nájemníků. Otázkou zásadního významu podle
jejich názoru je, zda za popsané situace je v souladu s dobrými mravy, aby
oprávněná osoba (žalobce) mohla následně vedle nájemného požadovat i poplatky z
prodlení. Dovolatelé poukazují na složitost právní situace a skutečnost, že po
celou dobu vycházeli z uzavřené nájemní smlouvy. Ani během sporu o vyloučení
nemovitostí ze soupisu konkurzní podstaty nebylo postaveno na jisto, kdo je
skutečným pronajímatelem, a komu tedy mají nájemné platit. Žalovaní jsou v
současnosti v situaci, kdy se jejich právo domáhat se vydání bezdůvodného
obohacení po společnosti V. s.r.o. promlčelo a nemohou se již objektivně
bránit, a proto je přiznání poplatku z prodlení žalobci ve výši téměř 100.000,-
Kč podle jejich přesvědčení v rozporu s dobrými mravy, neboť dlužné nájemné
činí 24.116,- Kč. Na druhou stranu však soudy obou stupňů právě s odkazem na
dobré mravy odmítly vyhovět žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu s
odůvodněním, že zákon poskytuje zvýšenou ochranu nájemcům a právní vztahy v
daném případě vykazovaly značnou složitost. Dovolatelé dále doložili seznamem
spisových značek řízení, v nichž soudy obou stupňů rozhodly odlišně, když měly
za obdobných výchozích podmínek za to, že výkon práva žalobce na uložení
povinnosti žalovaným zaplatit poplatek z prodlení dle § 697 obč. zák. by byl v
rozporu s § 3 obč. zák., a proto tento nárok žalobci nepřiznaly. Z těchto
důvodů dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud nejdříve odložil vykonatelnost
napadeného rozhodnutí a poté jej i zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. února 2005,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti,
dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 240
odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání, neboť pouze z podnětu
dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že jej není oprávněn podat
kterýkoli účastník, nýbrž jen ten, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena
újma odstranitelná zrušením takového rozhodnutí (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v
časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, pod č. 28, nebo rozsudek ze dne 1. 2.
2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, svazek 2, pod C 154). Žalovaní proto nejsou oprávněni podat dovolání
proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žaloba co do částky
1.824,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, neboť v této části nejsou rozhodnutím
na svých právech nikterak dotčeni.
Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Je-li
formálně napadeno rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak proti
některému výroku ve skutečnosti žádné konkrétní dovolací důvody uplatněny
nejsou, nastává ve vztahu k tomuto výroku situace, jako by bylo proti němu
podáno pouze blanketní (neodůvodněné) dovolání, které nebylo o dovolací důvody
doplněno ani dodatečně ve lhůtě k podání dovolání. Takové dovolání je třeba ve
smyslu § 243c odst. 1 o.s.ř. (za přiměřeného použití ustanovení § 43 odst 2
věty první o.s.ř.) odmítnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6.
2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2004, pod pořadovým číslem 21).
Jelikož námitky dovolatelů směřují výlučně proti výroku o povinnosti zaplatit
poplatek z prodlení a dovolatelé ve vztahu k výroku rozsudku odvolacího soudu,
kterým jim bylo uloženo zaplatit dlužné nájemné v částce 24.116,-Kč žádné
dovolací důvody neformulují, není dovolání proti posléze uvedenému výroku ve
věci samé přípustné.
Rozhodnutí o nákladech řízení, (a to i v případě, že je součástí výrokové části
rozsudku) má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o.s.ř. ve
spojení s § 211 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. a/ b/ a c/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné už
proto, že napadený nákladový výrok není rozhodnutím ve věci samé. Pojem „věc
sama” je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o
předmět, ohledně něhož se řízení vede – tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má
být v řízení věcně rozhodnuto. V posuzovaném případě bylo věcí samou zaplacení
dlužného nájemného. Přípustnost dovolání však nelze opřít ani o další
ustanovení občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání proti
usnesení odvolacího soudu (srov. § 238 odst. 1, § 238a odst. 1, § 239 o.s.ř.).
Z řečeného vyplývá, že dovolání proti výroku odvolacího soudu o nákladech
řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu
účinném od 1. ledna 2001 přípustné. Ke stejnému právnímu závěru dospěl dovolací
soud již v usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném
pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a v řadě
dalších rozhodnutí.
Z uvedených důvodů dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první, § 218 písm.
b) a c), § 243c odst. 1 a § 43 odst 2 věty první o.s.ř. odmítl dovolání
žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl ve výroku I rozsudek
soudu prvního stupně „změněn“ (ve skutečnosti však potvrzen) tak, že žalovaným
bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 24.116,-Kč, pokud
jím bylo ve výroku II rozhodnuto, že „žaloba se zamítá v rozsahu do částky
1.834,- Kč s poplatky z prodlení“, pokud jím byl ve výroku III potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení pod bodem IV a
pokud jím bylo ve výroku IV rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3
o.s.ř.].
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je
založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu
prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná.
Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na
obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně
konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti účastníků. Pro posouzení toho,
zda jde o měnící rozsudek, není rozhodující jak jej odvolací soud označil (tedy
jak formuloval jeho výrok či zda v odůvodnění odkázal na ustanovení § 219 či §
220 o.s.ř.), nýbrž jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil
obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti
účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem
52, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21
Cdo 2217/2003, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, pod č.
110).
Z tohoto pohledu nejde v daném případě ve výroku I rozsudku
odvolacího soudu o měnící rozsudek, nýbrž o rozsudek potvrzující, neboť
vymezení práv a povinností účastníků soudy obou stupňů je shodné (uplatněný
nárok byl oběma soudy v rozsahu částky 24.116,-Kč s příslušenstvím shledán
důvodným).
Žalovaní tedy napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu též ve výroku,
kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku
ve věci samé [dovolání tudíž není přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno
poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém rozhodnutí soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí v důsledku
vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat
o právní otázku zásadního významu (srov. § 237 odst. 3 o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou
právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Nejvyšší soud tedy zvažoval, zda dovolateli zpochybňované právní posouzení
otázky rozporu požadavku na přiznání poplatku z prodlení s dobrými mravy dle §
3 odst. 1 obč. zák. činí z napadeného rozsudku rozhodnutí zásadního právního
významu.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že
napadený rozsudek je ve výroku, jímž byl – z obsahového hlediska – potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně žalovaného poplatku
z prodlení z přisouzené částky, založen na právním závěru, že – z důvodů tam
uvedených – nelze pokládat tento žalobní požadavek za výkon práva v rozporu s
dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Dovolatelé správnost uvedeného
právního závěru v dovolání zpochybnili. Nejvyšší soud České republiky
opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000,
uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, pod C 308, dále
usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. 1. 2005, sp.
zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 8. 9.
2005, sp. zn. 26 Cdo 1508/2005) zaujal právní názor, který sdílí i v
projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných
skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s
dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným
dosahem pro soudní praxi. Předpokladem pro tento závěr však je, že soud se při
posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. vypořádal se všemi zjištěnými právně
relevantními okolnostmi, tj. přihlédl jak k právně významným okolnostem na
straně žalobce, tak i k okolnostem na straně žalovaných a všechny tyto zjištěné
okolnosti také náležitě zhodnotil. Dovolací soud dospěl k závěru, že v
projednávané věci takto odvolací soud nepostupoval, a proto napadenému
potvrzujícímu rozhodnutí přisoudil zásadní právní význam pro řešení otázky, zda
požadavek na zaplacení žalovaných poplatků z prodlení z přisouzené částky lze
pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Je-li podle závěru
dovolacího soudu napadené rozhodnutí v tomto směru zásadně právně významné,
stává se tím dovolání proti zmíněné části potvrzujícího výroku týkajícího se
věci samé (žalovaných poplatků z prodlení z přisouzené částky) přípustným podle
§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Jelikož ve vztahu k části potvrzujícího výroku týkajícího se žalovaných
poplatků z prodlení z přisouzené částky existence vad řízení, k nimž dovolací
soud v případě přípustného dovolání přihlíží i bez návrhu (viz výše citované
ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř.), tvrzena nebyla a tyto vady nevyplývají ani z
obsahu spisu, přezkoumal dovolací soud uvedený výrok z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové
konkretizace, tj. posoudil správnost právního závěru, že přiznání poplatku z
prodlení z přisouzené částky žalobci není v daném případě v rozporu s dobrými
mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
Podle § 697 obč. zák. nezaplatí-li nájemce nájemné nebo úhradu za plnění
poskytovaná s užíváním bytu do pěti dnů po její splatnosti, je povinen zaplatit
pronajímateli poplatek z prodlení. Podle § 2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve
znění účinném v rozhodné době, výše poplatku z prodlení činí za každý den
prodlení 2,5 promile dlužné částky, nejméně však 25 Kč za každý i započatý
měsíc prodlení. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do
práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Soudní praxe dovodila, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním
normám s relativně neurčitou hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí
být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě
dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva
je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, svazku 26, pod C 2084). Nejvyšší soud České republiky v
rozsudku ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 895/2001, uveřejněném v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 14, pod C 1046, rovněž dovodil, že
uplatnění práva věřitele na zaplacení úroků z prodlení vůči dědicům dlužníka
není samo o sobě zneužitím práva ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. V rozsudku ze
dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, sešit 1, pod č. 5 /a rovněž v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 4, pod C 375), Nejvyšší soud dovodil, že
požadavek věřitele na zaplacení úroku z prodlení zásadně nelze považovat za
výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to ani v situaci, kdy existence dluhu
je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Odepřít
ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací,
sankční a kompenzační charakter institutu prodlení, nevycházel by z jeho
smyslu, případně by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka nebo by vzhledem
k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by dlužníka
zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný
přínos. Z uvedeného vyplývá, že ustálená soudní praxe připustila, že ve vztahu
k požadavku na zaplacení úroků z prodlení není vyloučena úvaha o výkonu práva v
rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. V rozsudku ze dne 22.
9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2670/2004, pak Nejvyšší soud dovodil, že uvedené právní
závěry lze bez dalšího vztáhnout i na povinnost zaplatit poplatek z prodlení v
případě nezaplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním
bytu. V rozsudku ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 69/96, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura, ročník 1997, pod poř. č. 62, vyslovil Nejvyšší soud
názor, že použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze vyloučit na základě
úvahy, že takový výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s
dobrými mravy. K uvedeným právním názorům se dovolací soud přiklání také v
projednávané věci.
V projednávané věci se soud prvního stupně posouzením nároku na zaplacení
poplatku z prodlení z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nezabýval a
odvolací soud – v rozporu s uvedenou judikaturou – nepřihlédl ke všem v úvahu
připadajícím právně významným okolnostem a omezil se na konstatování, že
„přiznání dlužného nájemného s příslušenstvím není možné považovat … ani s
ohledem na argumenty žalovaných za výkon práva v rozporu s dobrými mravy“, že
„vlastník nemovitosti má ze zákona právo na nájemné a v případě jeho neplacení
i na zákonnou sankci uvedenou v § 697 obč. zák.“ a že s nárokem žalobce „nelze
spojovat postoj a chování společnosti V. s.r.o. vůči žalovaným“. Za uvedeného
stavu lze právní posouzení věci pokládat za neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tedy v tomto směru použit
opodstatněně.
K námitce dovolatelů, že v obdobných případech bylo soudem prvního stupně a
odvolacím soudem rozhodnuto rozdílně, lze uvést, že sice obdobný skutkový
základ nevylučuje – s ohledem na individuální odlišnosti jednotlivých případů i
různou míru procesní aktivity stran a tím vyvolanou odlišnost skutkového stavu
v poměrech projednací zásady – rozdílný výsledek řízení, na druhé straně však
nutno připustit, že pokud by rozdílný výsledek řízení v obdobných případech byl
vyvolán výhradně rozdílným právním posouzením věci, jež by nevyplývalo z
odlišného skutkového stavu, šlo by o situaci odporující principům právního
státu (zejména principu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování)
a porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze
dne 26. 11. 2002, sp. zn. II.ÚS 296/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního
soudu, sv. 28, č. 145, nebo ze dne 5. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 470/97, Sbírka
nálezů a usnesení, sv. 16, č. 163).
Z uvedených důvodů dovolací soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř.
zrušil napadený rozsudek v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozhodnutí a věc
mu podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil v tomto rozsahu k dalšímu
řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
první za středníkem o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2006
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu