26 Cdo 2851/2024-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., v exekuční věci oprávněné TRADE CENTRE PRAHA a.s., se sídlem v Praze 2, Blanická 1008/28, IČO 00409316, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti povinné MIDA Gelati spol. s. r. o., se sídlem v Praze 5 – Zbraslavi, Pod spravedlností 930, IČO 48586153, zastoupené Mgr. Petrem Vodehnalem, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 572/63, pro nepeněžité plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 36 EXE 5/2023, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2024, č. j. 14 Co 15/2024-98, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 6. 2. 2024, č. j. 14 Co 15/2024-98, potvrdil usnesení ze dne 20. 10. 2023, č. j. 36 EXE 5/2023-71, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) zamítl návrh povinné na zastavení exekuce vedené u něj pod sp. zn. 36 EXE 5/2023 a u soudního exekutora JUDr. Ondřeje Mareše, LL.M., Exekutorský úřad Litoměřice, pod sp. zn. 124 EXE 7318/22.
2. Dovolání povinné (dovolatelky) proti usnesení odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním zpochybněnou otázku aktivní věcné legitimace oprávněné v exekučním řízení posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
3. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (např. v usneseních ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1555/2007, ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1985/2001, či ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5656/2016) vysvětlil, že na procesní bázi jsou účastníci exekučního řízení vymezeni ustanovením § 255 odst. 1 o. s. ř. a totožným zněním § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů; oprávněným je ten, kdo podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, resp. kdo se v něm jako takový označil, povinným je ten, proti komu oprávněný návrh na nařízení exekuce rozhodnutí směřuje, tj. koho uvedl jako osobu, proti níž má být exekučním titulem uložená povinnost vymožena. Od takto pojaté procesní legitimace je nutno odlišovat věcnou (materiální) aktivní legitimaci oprávněného a věcnou (materiální) pasivní legitimaci povinného. Jejím zdrojem (pramenem) je v první řadě samotné rozhodnutí nebo jiný titul, jehož výkon se navrhuje. Aktivně legitimován je ten (procesně) oprávněný, jemuž svědčí právo z rozhodnutí nebo jiného titulu, a pasivně legitimován ten (procesně) povinný, kterému je tímto rozhodnutím nebo jiným titulem uložena povinnost. K přechodu práv a povinností je v exekučním řízení možné přihlédnout jen tehdy, jestliže nastal po vydání titulu (skutečnost, kdy se rozhodnutí stalo formálně vykonatelným, zde není významná). Došlo-li k sukcesi naopak před vydáním vykonávaného rozhodnutí, aniž z ní příslušný orgán v nalézacím řízení vyvodil odpovídající závěry, není možné pochybení v otázce procesního nástupnictví nebo věcné legitimace „napravovat“ až v exekučním řízení. Je-li (jako v této věci) osoba, jíž byla exekučním titulem přisouzena pohledávka, totožná s (procesně legitimovaným) oprávněným, nevznikají při posouzení její věcné legitimace pochybnosti; ta totiž vyplývá bezprostředně z exekučního titulu.
4. V projednávané (exekuční) věci, v níž se oprávněná shoduje s osobou, jíž bylo v nalézacím řízení (jako žalobkyni) exekučním titulem (rozsudkem pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 10. 2022, č. j. 10 C 301/2022-52; viz č. l. 6-7 spisu) přiznáno proti povinné (jako žalované) právo, které má být exekučně vymoženo, se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) od citované judikatury neodchýlil, nepovažoval-li za právně významnou pro svůj závěr o aktivní věcné legitimaci oprávněné okolnost zdůrazňovanou dovolatelkou, že „vyklizovaná nemovitost je ve vlastnictví hlavního města Prahy (…), se kterým má (…) jako nájemce uzavřenou Smlouvu o nájmu nebytových prostor č. A/39/1309/01, ve znění jejích dodatků, ze dne 22. 4. 1996“. Šlo totiž o okolnost, která zjevně nastala již před vydáním exekučního titulu a která tak uvedený závěr ovlivnit nemohla.
5. Dovolatelčin odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1464/2008, ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 4427/2016, ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 20 Cdo 4450/2018, a ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2748/2020, je nepřípadný, neboť v těchto rozhodnutích dovolací soud posuzoval situaci, kdy exekuce měla být vedena ve prospěch jiného subjektu, než který byl v exekučním titulu označen jako oprávněný, popř. než který exekuční titul vydal, resp. situaci, kdy exekučně vymáhaná pohledávka měla být v průběhu exekučního řízení postoupena. Nešlo tedy o situace srovnatelné s posuzovaným případem.
6. Vzhledem k charakteru uplatněných dovolacích námitek dovolací soud pro úplnost podotýká, že ve své judikatuře opakovaně rovněž vysvětlil, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, a ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněná pod č. 4/2000, 62/2004 a 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pouze ve výjimečných případech, kdy výkonem rozhodnutí dochází k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti, se lze i v exekučním řízení zabývat zásadními vadami exekučního titulu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16, a ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1556/2019).
7. V posuzované věci dovolatelka nenamítá žádné, natož zásadní, vady exekučního titulu, ale ve skutečnosti se dožaduje navrácení možnosti skutkově a právně argumentovat proti žalobě podané oprávněnou v předchozím (nalézacím) řízení, o kterou se však sama připravila tím, že se bez vážného důvodu včas nevyjádřila na výzvu soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom brání. V nalézacím řízení proto nastala ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání nároku uplatněného proti ní v žalobě, přičemž za této situace bylo v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z její nečinnosti vyvodil zákonu odpovídající závěry, tedy jestliže ve věci rozhodl v její neprospěch rozsudkem pro uznání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06). Současně nelze ani dovodit, že exekuční titul, který má být vykonán v této věci, svým obsahem koliduje se základními principy demokratického právního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, a ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3459/2019, nebo bod 16. nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17).
8. Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
9. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 5. 2025
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu