26 Cdo 2916/2024

26 Cdo 2916/2024 6 5

26 Cdo 2916/2024-140

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D. a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Z. B. zastoupeného JUDr. Bc. Jiřím Štumarem, advokátem se sídlem v Plzni, Plovární 478/1, proti žalovanému Společenství vlastníků XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, o splnění povinnosti, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 11 C 292/2023, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2024, č. j. 18 Co 106/2024-47, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2024, č. j. 18 Co 106/2024-47, a usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 8. 2. 2024, č. j. 11 C 292/2023-24, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.

1. Žalobou podanou soudu dne 28. 11. 2023 se žalobce domáhal, aby mu žalovaný umožnil nahlédnout do dokumentace k soudním sporům vedeným u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 295/2019, 6 C 318/2021, 23 C 178/2021, 11 C 131/2022, 6 C 148/2022, 25 C 109/2022 a 11 C 78/2022, u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 14 Co 177/2020 a 10 Co 113/2021 a u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 26 Cdo 3141/2021.

2. Okresní soud Plzeň-jih (soud prvního stupně) usnesením ze dne 8. 2. 2024, č. j. 11 C 292/2023-24, řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) zastavil v části, ve které se žalobce po žalovaném domáhal umožnění nahlédnutí do dokumentace k soudním sporům vedeným u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 295/2019, 6 C 318/2021 a 23 C 178/2021, u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 14 Co 177/2020 a 10 Co 113/2021 a u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 26 Cdo 3141/2021, neboť (v tomto rozsahu) o věci již bylo zahájeno řízení u Okresního soudu Plzeň-jih dne 28. 10. 2023 pod sp. zn. 11 C 258/2023. Zahájení řízení brání podle § 83 odst. 1 o. s. ř., aby o téže věci probíhalo u soudu

3. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (soud odvolací) usnesením ze dne 10. 6. 2024, č. j. 18 Co 106/2024-47, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu účastníků (výrok II).

4. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož vedení řízení v této věci brání překážka věci zahájené a soudu nezbývá než řízení zastavit dle § 83 odst. 1, § 104 odst. 1 o. s. ř. V řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 11 C 258/2023, zahájeném žalobou ze dne 28. 10. 2023, totiž žalobce navrhuje, aby soud uložil žalovanému povinnost umožnit mu nahlédnout do dokumentace „k soudním sporům vedeným v letech 2016–2021, jejichž účastníkem je žalovaný“, přičemž v předmětném řízení se žalobce domáhá uložení žalovanému povinnosti umožnit mu nahlédnout do dokumentace k soudním sporům mimo jiné vedeným pod spisovými značkami označenými ve výroku I usnesení soudu prvního stupně, jež jsou „podskupinou sporů“ vymezených žalobou v dříve zahájeném řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 11 C 258/2023. Při řádné aktivitě žalobce „mohou nebo mohly být všechny skutečnosti projednány v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 258/2023“. Dodal, že postup žalobce spíše svědčí o jeho snaze zahltit soud duplicitními žalobami, což „obecné soudy nemohou posvětit“.

5. Proti usnesení odvolacího soudu, a to v celém rozsahu, podal žalobce (dále též jen „dovolatel“) dovolání. Dovozuje přípustnost svého dovolání podle § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky „hmotného“ práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena ve všech souvislostech, a to zda rozhodnou pro závěr o litispendenci (a zastavení řízení z důvodu této procesní překážky) je či není okolnost, že žalobce se splnění výše uvedených povinností po žalovaném domáhá „na základě několika různých právních titulů (žádostí) vznesených v různých časových obdobích …, pokud tyto žádosti vycházejí z odlišných skutkových okolností…“. Dle žalobce se odvolací soud též odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2083/2020, či ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1692/2009, při řešení otázky, zda u obou žalob jsou dána shodná skutková tvrzení (tentýž skutkový stav). Řízení vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 11 C 258/2023 bylo zahájeno žalobou ze dne 28. 10. 2023, „opřenou o žádosti ze dne 31. 12. 2020 a ze dne 1. 9. 2021“. Předmětné řízení bylo zahájeno žalobou „opřenou o žádost ze dne 31. 8. 2022“. Tím je dána dle dovolatele odlišnost skutkových stavů a předmětů řízení. Příslušná žaloba byla podána „v intencích předcházejících žádostí“; žalobní žádání je třeba proto od nich „odvozovat“.

6. V jednotlivých žádostech dovolatel blíže (pozitivně či negativně) vymezil soudní spory, ohledně nichž se uložení povinností žalovanému domáhá; některé ze sporů, jež jsou obsahem žádosti ze dne 31. 8. 2022, pak nebyly k datu předcházejících žádostí ze dne 31. 12. 2020 a ze dne 1. 9. 2021 ještě ani zahájeny. Každou z uvedených žádostí přitom bylo „požadováno něco jiného“. Jednotlivé žádosti představují samostatné právní tituly žalobcem uplatňovaných nároků. Absentuje proto u obou výše uvedených soudních řízení „totožnost nároků a totožnost skutkového stavu“. Současně postupem soudu spočívajícím v zastavení řízení z důvodu překážky litispendence mohlo dojít k zásahu do ústavních práv dovolatele domáhat se stanoveným postupem svého práva před soudem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

7. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že řízení se v dané části nezastavuje, případně (nebude-li podmínek pro změnu usnesení odvolacího soudu), aby usnesení odvolacího soudu, jakož usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Žalovaný ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Zdůrazňuje, že postup soudu spočívající ve (správném) zastavení řízení pro překážku řízení v podobě tzv. litispendence nepředstavuje porušení žalobcových ústavně zaručených práv a svobod, konkrétně zabránění možnosti domáhat se stanoveným postupem svého práva před soudem. Žalobce se v obou řízeních „domáhá totožného nároku v totožném skutku, a to takovým způsobem, že … naplňuje znaky stejné věci, jež vytváří překážku litispendence dle § 83 odst. 1 o. s. ř.“. Jednotlivé žádosti žalobce nepředstavují samy o sobě samostatné skutkové základy; pozdější žádosti představují pouhé upomínky či urgence první žádosti ve vztahu k téže tvrzené povinnosti žalovaného dle § 1179 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“). Obdobný závěr byl již vůči žalobci učiněn (ohledně jiných jím zahájených řízení) v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1689/2024. Uvádí, že „zneužití práva není žalobci cizí“, vůči žalovanému zahájil řadu (blíže uvedených) soudních sporů. Navrhl, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto.

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále opět též jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).

10. Pro rozhodnutí věci bylo mimo jiné významné vyřešení procesní otázky, jakým způsobem (zda dostatečně úplným, určitým a srozumitelným) byl v obou žalobách vymezen jejich skutkový základ, z něhož vychází žalobní žádání, a zda v daném rozsahu jde (zčásti) o předměty řízení totožné, odůvodňující (částečné) zastavení později zahájeného řízení pro překážku věci dříve zahájené (tzv. litispendence) dle § 83 odst. 1, § 104 odst. 1 o. s. ř.

11. Protože právní posouzení uvedené otázky odvolacím soudem neodpovídá judikatuře dovolacího soudu - odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a vzhledem k tomu, že jejich posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), je dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu přípustné podle § 237 o. s. ř. a také opodstatněné. 12. V projednávané věci bylo soudy mimo jiné zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje a dovolacímu přezkumu nepodléhá), že v řízení vedeném soudem prvního stupně pod sp. zn. 11 C 258/2023, zahájeném (dříve podanou) žalobou ze dne 28. 10. 2023, žalobce navrhuje, aby soud uložil žalovanému povinnost umožnit mu nahlédnout do dokumentace „k soudním sporům vedeným v letech 2016–2021, jejichž účastníkem je žalovaný“. V předmětném řízení, zahájeném (pozdější) žalobou podanou soudu 28. 11. 2023, se žalobce domáhá uložení povinnosti umožnit mu nahlédnout do dokumentace k (v žalobě blíže označeným) soudním sporům, mimo jiné vedeným pod spisovými značkami označenými ve výroku I usnesení soudu prvního stupně. 13. Zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení (§ 83 odst. 1 o. s. ř.). 14. Překážka věci zahájené (litispendence) podle ustanovení § 83 o. s. ř. patří k podmínkám řízení, jejichž nedostatek znemožňuje, aby soud v řízení, které bylo zahájeno později, rozhodl ve věci samé (srov. § 103, § 104 odst. 1 o. s. ř.). Pro posouzení, zda je tu překážka věci zahájené, je rozhodující stav v době rozhodnutí soudu v později zahájeném řízení. 15. Jak bylo dovozeno např. v usnesení Nevyššího soudu ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2083/2020 (na které též odkazuje dovolatel), překážka věci zahájené uvedená v § 83 odst. 1 o. s. ř. brání tomu, aby byla projednána a rozhodnuta stejná věc, o níž již bylo dříve zahájeno jiné řízení. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž bylo již zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob; není přitom samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení, například vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení (ze stejného skutku), jimiž byl uplatněn. Řízení se týká týchž osob i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení. Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek (srov. dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 795/2019, či ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 662/2022). 16. Aby však bylo možno uzavřít, že se z pohledu později zahájeného řízení vskutku o takový nedostatek podmínky řízení (litispendenci) jedná, musí konkurující si žaloby – z hlediska jejich náležitostí stanovených § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř. – obsahovat mj. natolik dostatečně úplné, určité a srozumitelné vylíčení rozhodujících skutečností a z nich logicky vyplývajícího žalobního žádání žalobce vůči určitému žalovanému, že lze závěr o totožnosti předmětů řízení (spolehlivě) učinit. Jinými slovy, žádná z konkurujících si žalob nesmí být natolik vadná (neúplná, neurčitá či nesrozumitelná), aby uvedené posouzení znemožňovala. 17. V poměrech dané věci odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) učinil závěr o totožnosti předmětu řízení (ve výše uvedeném rozsahu) mj. na základě úvahy, že konkrétně (uvedením soudu a spisové značky) označená soudní řízení v předmětném řízení jsou „podskupinou sporů“ vymezených žalobou v dříve zahájeném řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 11 C 258/2023, kdy závěr o takovém „vymezení“ učinil jen na základě tam formulovaného žalobního žádání umožnit nahlédnout do dokumentace „k soudním sporům vedeným v letech 2016–2021, jejichž účastníkem je žalovaný“. Nedocenil však, že takto formulované žalobní žádání je samo o sobě neurčité dle § 43 odst. 1 o. s. ř., neboť z něj v rozporu s § 42 odst. 4, § 79 odst. 1 o. s. ř. není - samo o sobě, bez činění dalších „zjišťovacích kroků“, jako např. lustrace napadlých věcí u soudů - patrno, jakých konkrétních sporů se uložení takové povinnosti má týkat (a to včetně otázky, zda má jít o spory napadlé v uvedeném období u jediného soudu prvního stupně či více soudů a jakých). Jinými slovy, k určitosti žalobního žádání by bylo třeba uvedení těchto informací žalobcem. Pouhé časové vymezení datem zahájení řízení (nápadu žaloby k soudu) za situace, kdy takové hledisko naplňuje více řízení, zde nepostačuje. Z hlediska jejich případného zjištění soudem samým by přitom žalobce vždy musel následně potvrdit, že právě takové spory měl svým podáním (žalobou) na mysli a mají být předmětem jeho žaloby. 18. Takto však odvolací soud (ani soud prvního stupně) nepostupoval. Aniž mu bylo zřejmé, jaké všechny spory má žalobce v dříve zahájeném řízení vskutku na mysli; jinými slovy přes takové vady dříve podané žaloby bránící pokračování v řízení o ní, uzavřel o totožnosti (části) předmětu řízení ve vztahu k řízení předmětnému. 19. Uvedené vynikne tím více, že žalobce v dovolání poukazuje na skutečnost, že v dříve podané žalobě odkazovaných „žádostech“ blíže (pozitivně či negativně) vymezil soudní spory, ohledně nichž se uložení povinností žalovanému domáhá; i z tohoto pohledu se tedy nejednalo o veškeré „soudní spory vedené v letech 2016–2021, jejichž účastníkem je žalovaný“; žalobce (podle zjištění - východiska odvolacího soudu) ani pojem „veškeré, všechny“ ve svém žalobním žádání neužil. Odvolací soud (ani soud prvního stupně) tuto okolnost (a její význam pro závěr, zda ve spojení s ní dříve podaná žaloba uvedenými vadami netrpí, tedy je možné učinit případný závěr o litispendenci) pominuly. 20. Ze shora uvedeného se podává, že odvolací soud v souladu se shora uvedenými závěry nepostupoval. Jeho právní posouzení věci je proto nesprávné. To platí též pro usnesení soudu prvního stupně. 21. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1689/2024, není s těmito závěry v rozporu, neboť vychází z odlišných žalob (žalobami uplatněných nároků). 22. Napadený výrok I. usnesení odvolacího soudu tak není z pohledu uplatněných dovolacích námitek správný (neobstojí). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatel použil opodstatněně. 23. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], napadené usnesení odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), včetně závislého výroku II o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 243f odst. 4 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí též pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí, včetně jeho závislých výroků II a III, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). 24. K otázce náhrady nákladů řízení dovolací soud upozorňuje na skutečnost, že jestliže bylo řízení zastaveno toliko částečně – co do části svého předmětu, o náhradě nákladů řízení není v rámci takového rozhodnutí namístě rozhodovat, neboť řízení se tím (v celém svém rozsahu) nekončí. Jinými slovy, v usnesení o zastavení řízení jen pro část uplatněného nároku soud nerozhoduje o náhradě nákladů řízení (srov. § 151 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2003). 25. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). 26. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 12. 2024

JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu