26 Cdo 2971/2023-633
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Jany Misiačkové v právní věci žalobce JUDr. Jana Malého, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, IČO 66257743, jako insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka M. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek domu XY, zastoupenému Mgr. Michalem Burešem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 282/57, o zaplacení částky 380.261 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 273/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2023, č. j. 6 Cmo 28/2022-590, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.293,60 Kč k rukám JUDr. Jiřího Hartmanna, advokáta se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Původní žalobce M. B. se domáhal zaplacení částky 380.261 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že spolu se svou manželkou vlastní ve společném jmění manželů tam specifikovaný nebytový prostor (dále jen „nebytový prostor“) v domě, jehož správu vykonává žalovaný (dále též jen „dům“ a „Společenství“). V průběhu rekonstrukce nebytového prostoru, odsouhlasené ostatními členy Společenství, zjistil, že je silně narušena statika pilířů domu, a proto byl nucen (nad rámec plánovaných stavebních úprav) provést jejich opravu. Ostatní členové Společenství se na nákladech vynaložených na odstranění takto zjištěného havarijního stavu domu nepodíleli, přestože jde o prostředky, které by měl správně hradit žalovaný.
2. Krajský soud v Plzni (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 11. 2021, č. j. 45 Cm 273/2013-547, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku částku 380.261 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení dalšího tam specifikovaného úroku
3. K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 30. 3. 2023, č. j. 6 Cmo 28/2022-590, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I, III, IV a V potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jejich právním posouzením a na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pro stručnost odkázal. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že vynaložením nákladů na opravu havarijního stavu domu vznikl žalobci nárok na zaplacení bezdůvodného obohacení ve smyslu § 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“, jehož výše vychází ze znaleckých posudků. K námitce promlčení uvedl, že pro stanovení počátku běhu tříleté objektivní promlčecí doby je rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení skutečně vzniklo, a počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby se váže k okamžiku, kdy se oprávněný o vzniku bezdůvodného obohacení dozví. Žalovaný nárok není promlčen, neboť žalobce průběžně platil zálohy na prováděné práce a žalobu podal dříve (10. 4. 2006), než uplynuly dva roky od zaplacení konečné faktury (5. 5. 2004).
5. Dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), z posléze uvedených důvodů přípustné.
6. Již na tomto místě dovolací soud předesílá, že při posuzování dovolacích námitek vztahujících se k hmotněprávnímu posouzení věci vycházel z dosavadních právních předpisů, tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále opět jen „obč. zák.“, resp. „občanský zákoník“ (§ 3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“).
7. K otázce počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení, jejíž posouzení dovolatel zpochybnil, lze uvést následující.
8. U práva na vydání bezdůvodného obohacení je stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Subjektivní promlčecí doba je dvouletá, objektivní promlčecí doba je buď tříletá u nezaviněného a nedbalostního bezdůvodného obohacení, nebo desetiletá, jedná-li se o úmyslné bezdůvodné obohacení. Pro vzájemný vztah subjektivní a objektivní promlčecí doby platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat (ke vztahu promlčecích dob upravených v § 107 odst. 1 a odst. 2 obč. zák. srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004, a ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 319/2012).
9. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák. se váže k okamžiku, kdy oprávněný nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se bezdůvodně obohatil. O vzniku bezdůvodného obohacení se oprávněný dozví tehdy, má-li k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, tj. zná-li skutkové okolnosti týkající se rozsahu bezdůvodného obohacení, a osoby, jež se obohatila. Nezáleží na tom, jak oprávněný známé skutečnosti posoudí z právního hlediska (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99, ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1816/2009, či ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1862/2020).
10. Bezdůvodné obohacení získané tím subjektem, za nějž bylo plněno, co měl po právu plnit sám (§ 454 obč. zák.), vzniká okamžikem, kdy závazek toho, za nějž bylo plněno, zaniká splněním, tedy zásadně okamžikem, kdy třetí osoba přijala na splnění dluhu obohaceného plnění od postiženého subjektu. Tehdy také začíná běžet objektivní promlčecí doba podle § 107 odst. 2 obč. zák. Subjektivní promlčecí doba počíná běžet dnem, kdy se postižený, jenž neplnil třetí osobě svůj dluh, dozvěděl, za koho plnil. S ohledem na jeden z předpokladů tohoto druhu odpovědnosti za bezdůvodné obohacení, spočívající v tom, že mezi tím, kdo plnil, a tím, komu bylo plněno, bylo zřejmé, že je plněno za jiného, bude zásadně počátek běhu subjektivní promlčecí doby spadat v jeden den s počátkem běhu objektivní promlčecí doby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3573/2020).
11. Konečně zálohou je v občanskoprávních vztazích míněna část platby poskytnutá předem, zpravidla před vznikem práva na zaplacení konečné platby smlouvou sjednané (ceny kupní, ceny díla, provize atd.), případně platba uhrazená ještě před uzavřením určité smlouvy (§ 498 obč. zák.) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4604/2007.
12. V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení není promlčeno, jelikož žalobce v průběhu provádění stavebních úprav a oprav platil jednotlivé platby prostřednictvím záloh s tím, že konečnou fakturu uhradil až dne 5. 5. 2004, a žalobu podal dne 10. 4. 2006, tj. dříve, než od zaplacení konečné faktury uplynuly dva roky. Od citovaných judikatorních závěrů se tudíž neodchýlil. Jestliže se totiž zálohou rozumí část platby poskytnutá předem, zpravidla před vznikem práva na zaplacení konečné platby smlouvou sjednané, mohl závazek dovolatele (jeho povinnost k zaplacení nákladů vynaložených na odstranění havarijního stavu domu) zaniknout (být splněn) až úhradou konečné faktury.
Ze zálohových faktur nadto ani nebylo zřejmé, jaké stavební práce jimi mají být kryty, a pouhá skutečnost, že částku nakonec vynaloženou na odstranění havarijního stavu domu převyšovaly, nemůže znamenat, že v této souvislosti učiněné stavební práce jimi byly v celém rozsahu skutečně zaplaceny. Až z konečné faktury (ve spojení se Závěrečným vyúčtováním nákladů ze dne 7. 4. 2004 – viz č. l. 112 spisu) pak žalobce zjistil, jaká částka připadla na odstranění havarijního stavu domu a až jejím zaplacením mohla začít běžet subjektivní (v tomto případě zajedno s objektivní) promlčecí doba stanovená k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení, neboť před jejím zaplacením bezdůvodné obohacení (v plném rozsahu) nevzniklo (vzniknout nemohlo).
13. Dále dovolatel předložil dovolacímu soudu k posouzení otázku, zda může nalézací soud vycházet ze závěrů soudního znalce, které jsou učiněny nad rámec jeho soudně znalecké odbornosti. V této souvislosti namítá, že odvolací soud (soud prvního stupně) vycházel při určení ceny stavebních prací ze znaleckého posudku Ing. Viktora Weilgunyho a Ing. Jaromíra Lorence, přestože jedině znalkyně Dita Šimková v době podání posudku disponovala odbornou způsobilostí ke stanovení ceny staveb, a z jejího posudku vyplývá jiná částka, než kterou soudy žalobci přiznaly.
Přehlíží přitom, že soudem prvního stupně ustanovený znalec Ing. Viktor Weilguny je znalcem též v oboru ekonomika (viz Seznam znalců, tlumočníků a překladatelů na adrese: https://seznat.justice.cz/), že touto odborností disponoval i v době podání posudku, což vyplývá z usnesení soudu prvního stupně ze dne 14. 12. 2018, č. j. 45 Cm 273/2013-367, a že právě jeho posudek se stal určujícím pro stanovení ceny stavebních prací. Jestliže pak soud prvního stupně v této souvislosti zmínil rovněž posudek Ing.
Jaromíra Lorence (resp. v něm obsažený názor odborníka na ekonomiku a stavebnictví), učinil tak výlučně podpůrně. Na vyřešení takto nastolené otázky tudíž napadené rozhodnutí nespočívá, a proto nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16.
1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13)].
14. Soudní praxe je již dlouhodobě ustálena v závěru, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, a ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011). Postup odvolacího soudu, jenž v odůvodnění napadeného rozsudku pro stručnost v celém rozsahu odkázal na skutková zjištění a právní závěry soudu prvního stupně, není tudíž s citovanou judikaturou v rozporu.
15. Další námitkou, že přijetím podmíněného souhlasu s provedením rekonstrukce nebytového prostoru a svým následným jednáním se žalobce konkludentně vzdal svého práva na náhradu nákladů vynaložených na odstranění havarijního stavu domu, dovolatel nezpochybňuje právní závěry odvolacího soudu (soudu prvního stupně), ale nesouhlasí s jeho skutkovými zjištěními. Neuplatňuje tedy jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Z pouhého přijetí podmíněného souhlasu s provedením stavebních úprav nebytového prostoru, či s postupem žalobce poté, co zjistil havarijní stav domu s hrozbou jeho zřícení, nelze vyvozovat, že by se vzdal práva na náhradu od počátku nepředpokládaných nákladů, jež vynaložil a k jejichž zaplacení by Společenství jinak bylo povinno (z titulu jeho postavení jako osoby odpovědné za správu domu a pozemku ve smyslu § 1190 o.
z.).
16. Dovolatel sice dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o nákladech řízení, avšak učinil tak jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání tak do tohoto výroku zjevně nesměřuje, neboť v této části neobsahuje ani žádné odůvodnění. Navíc by proti němu nebylo přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
17. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 12. 6. 2024
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu