26 Cdo 3076/2022-234
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců: a) V. S., narozeného XY, bytem XY, b) H. S., narozené XY, bytem XY, zastoupených Ing. Mgr. Ladislavem Šmardou, advokátem se sídlem v Olomouci, Černochova 265/8, proti žalované ROMZA – Nedvězí, spol. s r. o., se sídlem v Olomouci – Nedvězí, U Romzy 118/21, IČO 47973595, zastoupené JUDr. Dušanem Navrátilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, o vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 299/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 2. 2022, č. j. 69 Co 274/2021-198, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388 Kč k rukám JUDr. Dušana Navrátila, advokáta se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobci napadli dovoláním rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci (odvolací soud) ze dne 24. 2. 2022, č. j. 69 Co 274/2021-198, jímž potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci (soud prvního stupně) ze dne 28. 8. 2020, č. j. 16 C 299/2019-108, kterým zamítl žalobu na vyklizení a vydání pozemků p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY, v obci XY, katastrální území XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY na listu
vlastnictví č. XY, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení (jejich výši); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť závěr odvolacího soudu, že žalovaná užívá předmětné pozemky na základě platně uzavřené pachtovní smlouvy ze dne 29. 12. 2016, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobce (propachtovatel) uzavřel s žalovanou (pachtýřkou) dne 29. 12. 2016 pachtovní smlouvu, kterou jí přenechal do pachtu pozemky p. č. XY (1/2 23 447 m2), p. č. XY (1/2 9 748 m2), p. č. XY (1/2 3 762 m2) v k. ú. XY, o celkové výměře 3,6957 ha, za pachtovné v dohodnuté výši 4 000 Kč/ha ročně, tj. ročně celkem 14.783 Kč (dále též jen „Smlouva“), mimo jiné se dohodli, že pacht je uzavřen na dobu neurčitou s výpovědní dobou deseti let, která začíná běžet po doručení písemné výpovědi pachtýři, a to s účinností vždy k 1.
10. kalendářního roku, a že pachtýř je oprávněn přenechat dočasně předmět pachtu do podpachtu jiné osobě, avšak pouze za účelem hospodárnějšího využívání uvedeného půdního bloku k zemědělské výrobě (bod IV). V takovém případě pachtýř odpovídá propachtovateli za to, že předmět pachtu bude užíván s péčí řádného hospodáře při dodržení správných technologických postupů. Stejnou smlouvu, stejného znění i stejného dne pak uzavřela žalobkyně b). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (viz např. dovolateli citované rozsudky ze dne 12.
1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3535/2010, či ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1513/2018) opakovaně dospěl k závěru, že předmětem smlouvy o nájmu či pachtu nemůže být ideální podíl spoluvlastníka, reálně blíže neurčený, současně také ale zdůraznil (viz např. rozsudek ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019), že smluvní projevy spoluvlastníků mohou být vyjádřeny na více listinách. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že z obsahu Smlouvy i z následného jednání účastníků (poukázal zejména na výpověď žalobců z pachtu ze dne 24.
9. 2018) je zřejmé, že vůlí žalobců bylo propachtovat pozemky jako celek, nikoliv jako reálně vymezenou část pozemku bez bližšího určení, vycházel z výše uvedených závěrů judikatury a rovněž respektoval pravidla pro výklad právních jednání. Mezi účastníky nebyly ani spory či pochybnosti (i přes nepřesné označení katastrálního území jako „XY“, a nikoliv správně jako „XY“), co je předmětem pachtu. Nejednalo se tedy o případ, kdy by se výkladem právního jednání podle § 555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.
z.“), nepodařilo objasnit, k jakým právním následkům projevená vůle účastníků směřovala, ani o případ, kdy by předmětem pachtu byla neexistující, resp. zcela nejednoznačně určená věc (jak namítali žalobci, jež se dovolávali aplikace § 553 o. z. a § 580 o. z.). Současná právní úprava (účinná od 1. 1. 2014) klade důraz na skutečnou vůli jednajících osob.
Základním hlediskem pro výklad právního jednání je úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přednost má přitom výklad upřednostňující platnost smlouvy, neboť opačný závěr by byl v rozporu s principy právního státu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010, či nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). K závěru o zdánlivosti právního jednání pro neurčitost či nesrozumitelnost soud přistoupí jen tehdy, nepodaří-li se mu výkladem celého právního jednání nebo jeho části podle § 555 a násl. o. z. ozřejmit, k jakým právním následkům projevená vůle účastníků směřovala (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 99/2020).
Obstát nemohou ani další dovolateli tvrzené důvody neplatnosti Smlouvy. Žalobci, kteří jako vlastníci při uzavírání Smlouvy nakládali se svým majetkem, nevystupovali v pozici spotřebitelů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1536/2014), nelze tedy ani aplikovat ustanovení § 1812 a 1813 o. z., na něž poukazují. Je přitom nerozhodné, zda byla Smlouva uzavřena adhezním způsobem, neboť (jak správně uzavřel i odvolací soud) neobsahovala žádné doložky ve smyslu § 1799 a násl. o.
z., jež by případně mohly být neplatné. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka výkladu § 433 o. z.. Jednak proto, že výkladem tohoto ustanovení se již Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sen. zn. 23 ICdo 56/2019, uveřejněný pod číslem 80/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2351/2021, ze dne 30. 12. 2022, sen. zn. 29 ICdo 54/2021), a závěry odvolacího soudu nejsou s touto judikaturou v rozporu.
Navíc dovolatelé závěr odvolacího soudu, že Smlouva není neplatná pro porušení zákazu v § 433 o. z. (neboť žalovaná jako podnikatelka ve vztahu k žalobcům nezneužila svého hospodářského postavení a postavení odborníka), zpochybňují zejména prostřednictvím skutkových námitek (ohledně neúměrné délky výpovědní doby a výše pachtovného) a vycházejí z jiného skutkového stavu, než jaký zjistil odvolací soud. Totéž platí i o jejich námitce, že žalovaná vybočila z mezí, za nichž mohla na základě předchozího souhlasu, který jí udělili ve Smlouvě, poskytnout předmětné pozemky do podpachtu.
Skutková zjištění odvolacího soudu nevykazují jakýkoliv významný nesoulad s provedenými důkazy, odpovídají obsahu spisu, odvolací soud (soud prvního stupně) provedl všechny
důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry řádně odůvodnil. Nezpůsobilý dovolací důvod uplatňují dovolatelé i námitkami, že nebyli poučeni podle § 118a o. s. ř., že došlo po podání žaloby ke změně rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve vztahu k uzavření pachtovní smlouvy jednotlivými spoluvlastníky na vícero listinách a nemohlo tedy dojít ke koncentraci řízení, a že odvolací soud neprovedl důkazy (předložené po koncentraci řízení), které měly zpochybnit věrohodnost výpovědi žalované, čímž bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a zásada rovnosti účastníků. Ve skutečnosti totiž nevymezují žádnou otázku procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí z hlediska právního posouzení věci záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, jen mu vytýkají, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těmto vadám může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§ 237 - 238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. Ostatně řízení ani namítanými vadami netrpí. Ke změně rozhodovací praxe nedošlo, i v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 508/2019 dovolací soud vycházel ze závěrů dovolateli citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3535/2010, že předmětem smlouvy o nájmu či pachtu nemůže být ideální (reálně blíže neurčený) podíl spoluvlastníka, avšak uzavřel, že v projednávané věci taková vůle účastníků nebyla. Ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů ve smyslu výjimky z koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř. může dojít pouze tehdy, když účastník pomocí tvrzení a důkazů prokáže takové skutečnosti, které mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi vliv na hodnocení soudem provedeného důkazního prostředku z hlediska jeho věrohodnosti (jde např. o prokázání toho, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky, že listina je falzifikátem, že znalec byl při podání posudku „ovlivněn“ úplatkem, apod.), nikoliv však v případě (jak tomu bylo v projednávané věci), kdy účastník řízení navrhne důkazy, jejichž pomocí lze skutkový stav zjistit jinak, než vyplývá z provedených důkazů, které byly navrženy do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo; navržením takových důkazů účastník nezpochybňuje věrohodnost provedených důkazních prostředků, ale v rozporu se zásadou koncentrace řízení se domáhá, aby jejich pomocí byl skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak se podává z řádně a včas navržených důkazů (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2310/2007, ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011). Nejvyšší soud proto dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 19. 4. 2023
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu