26 Cdo 33/2024-131
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Jany Misiačkové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobkyně ZASIRIUSEMDOPRAVA s. r. o., se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Varšavská 715/36, IČO 06308198, zastoupené Mgr. Michaelem Dubem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Baště sv. Jiří 258/7, proti žalované Pivo Falkon s. r. o., se sídlem v Praze 10 – Vinohradech, Korunní 2569/108, IČO 04199260, zastoupené Mgr. Tomášem Krenem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Neklance 3358/29, o zaplacení 254 100 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 14 C 77/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2023, č. j. 17 Co 120/2022-92, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2023, č. j. 17 Co 120/2022-92, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 254 100 Kč se smluvním úrokem dále v žalobě specifikovaným na základě smlouvy o podnájmu prostor sloužících k podnikání (rovněž v žalobě blíže specifikovaných) ze dne 14. 10. 2017 (dále jen Smlouva) za období od ledna do července 2021, podnájemné bylo sjednáno s účinností od 1. 5. 2018 ve výši 36 300 Kč měsíčně.
2. Žalovaná se bránila tvrzením, že dne 5. 10. 2020 doručila žalobkyni výpověď z podnájmu s dvouměsíční výpovědní lhůtou a podnájem tak zanikl ke dni 31. 12. 2020, jako důvod výpovědi uvedla „pandemickou situaci a související opatření znemožňující podnikání jak žalované, tak žalobkyni“.
3. Okresní soud v Lounech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 7. 2022, č. j. 14 C 77/2022-63, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 254 100 Kč s úrokem ve výroku specifikovaným (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Na základě zjištěného skutkového stavu (podnájem nebytových prostor byl sjednán smlouvou uzavřenou dne 14. 10. 2017 za účelem provozování hostinské činnosti na dobu od 20. 10. 2017 do 30. 9. 2022 za „nájemné“ ve výši 36 300 Kč měsíčně s účinností od 1. 5. 2018, podnájem lze skončit písemnou dohodou, nájemce i podnájemce může smlouvu vypovědět ve dvouměsíční výpovědní době, způsobem a z důvodů stanovených občanským zákoníkem, žalovaná doručila žalobkyni dne 5. 10. 2022 výpověď z podnájmu, kterou žalobkyně neakceptovala), uzavřel, že v podnájemní smlouvě „nebyl sjednán odlišný postup při ukončení podnájemního vztahu“, proto je nutné „postupovat podle 2310 odst. 1 občanského zákoníku“.
4. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. 5. 2023, č. j. 17 Co 120/2022-92, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud uvedl, že za situace, kdy si smluvní strany v podnájemní smlouvě pro podnájemkyni omezení výpovědních důvodů nesjednaly, mohla podnájemkyně (žalovaná) ukončit podnájem i během sjednané doby podnájmu, aniž by výpověď odůvodnila. Nárok nájemce na úhradu podnájemného za období 1. 1. 2021 do 31. 7. 2021 proto není důvodný.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, za neřešenou měla otázku výkladu ujednání ve Smlouvě týkajícího se důvodů pro skončení podnájemního vztahu výpovědí. Občanský zákoník důvody výpovědi podnájemní smlouvy výslovně neupravuje, je však třeba aplikovat právní úpravu, která je tomuto vztahu nejbližší. Jestliže si účastníci sjednali možnost výpovědi „z důvodů uvedených v občanském zákoníku“, nelze uzavřít, že si žádné důvody nesjednali. Rovněž vytknul odvolacímu soudu, že ho řádně nepoučil podle § 118a o. s. ř., v důsledku čehož se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, neboť došel k jiné k právní kvalifikaci skutku, aniž by to účastníku naznačil a poučil ho „ohledně neunesení důkazního břemene“.
6. Žalovaná navrhla dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítnout, dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění učiněná odvolacím soudem, úpravu výpovědi nájemního vztahu je možné pro účely podnájemní smlouvy použít, jen sjednají-li si tak strany konkrétním způsobem.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání, není-li stanoveno jinak, přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věty první o. s. ř.).
9. Dovolání není přípustné pro otázku „poučovací povinnosti ve smyslu § 118a o. s. ř.“, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na tom, že se určitá skutečnost neprokázala, ale na závěru, že skutkový stav byl zjištěn jinak, než tvrdila žalobkyně. Má-li soud určitou skutečnost za prokázanou jinak, než tvrdil některý z účastníků řízení, pak nemá důvod přistoupit k poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř., jelikož jeho rozhodnutí není v takovém případě rozhodnutím založeným na neunesení důkazního břemene o oné skutečnosti (srov. např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011).
10. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. však zakládá další dovolatelem předestřená otázka výkladu právního jednání obsaženého v čl. XI.3. Smlouvy, na níž závisí dovoláním napadené rozhodnutí a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
11. Podle § 555 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), se právní jednání posuzuje podle svého obsahu.
12. Podle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odst. 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odst. 2).
13. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vysvětlil, že právní úprava účinná od 1. 1. 2014 při výkladu právních jednání opouští důraz na formální hledisko projevu vůle, typický pro zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících (srov. rozsudek ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019). Základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání, akcentovaná v § 556 odst. 1 větě první o. z., pak vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem, např. objektivním významem užitých slov. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. (rozsudek ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V již citovaném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 pak Nejvyšší soud zdůraznil, že základním hlediskem pro výklad právního jednání podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 je u vícestranných jednání společný úmysl jednajících stran. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku svého velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudcích ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2126/2018, a ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 107/2020. Výkladu tak podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné) (srov. též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, či ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 505/2018).
14. V soudní praxi není pochyb o tom, že účastníkům podnájemního vztahu nic nebrání v tom, aby si v podnájemní smlouvě sjednali omezení možnosti předčasného skončení podnájmu, a to např. sjednáním konkrétních důvodů, pro něž lze podnájemní vztah na dobu určitou vypovědět. (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4319/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2094/2014).
15. V posuzovaném případě se účastníci mimo jiné dohodli (čl. XI.3. Smlouvy), že každá ze smluvních stran může Smlouvu „vypovědět v dvouměsíční výpovědní době, způsobem a z důvodů stanovených občanským zákoníkem“. Odvolací soud se odchýlil od shora uvedené judikatury, posoudil-li předmětné ujednání Smlouvy bez dalšího tak, že žalovaná byla oprávněna podnájem předmětných nebytových prostor předčasně ukončit bez uvedení důvodů, aniž by obsah tohoto ujednání vyložil, mimo jiné i za účelem zjištění, jakých právních účinků účastníci sledovali sjednáním výpovědních důvodů „stanovených občanským zákoníkem“.
16. Protože právní posouzení odvolacího soudu není úplné, a tudíž správné, a podmínky pro jeho změnu rozsudku dány nejsou, Nejvyšší soud jej, aniž nařizoval jednání
(§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislým výrokem o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.).
17. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst.1 a § 243g odst.1 část věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 6. 2024
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu