26 Cdo 3333/2021-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce M. F., bytem XY, zastoupeného Mgr. Zoltánem Dunou, advokátem se sídlem v Praze 2, Libušina 49/3, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek XY, se sídlem XY, IČO: XY, zastoupenému Mgr. Hanou Kuncovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Marie Cibulkové 394/19, o zaplacení částky 1.088,- Kč, smluvních pokut v částkách 53.500,- Kč a 51.350,- Kč a o zaslání správného vyúčtování, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 117/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2021, č. j. 28 Co 338/2020-154, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.639,- Kč k rukám Mgr. Hany Kuncové, advokátky se sídlem v Praze 4, Marie Cibulkové 394/19, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. května 2020, č. j. 43 C 117/2019-117, zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částky 1.088,- Kč (výrok I.), 53.500,- Kč (výrok II.) a 51.350,- Kč (výrok III.). Současně zamítl i žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost provést řádné vyúčtování a žalobci zaslat opravné vyúčtování na základě snížení nákladů od dodavatelů služeb za rok 2015 (výrok IV.). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé pak rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok V.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. února 2021, č. j. 28 Co 338/2020-154, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.). Včasné dovolání žalobce – dovolatele (osoby k tomu oprávněné, řádně zastoupené advokátem), k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, Nejvyšší soud České republiky projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Shledal, že zčásti není přípustné a zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Odvolací soud potvrzujícím výrokem I. svého rozsudku rozhodl o několika samostatných nárocích se samostatným skutkovým základem, tj. především o nárocích na zaplacení částek 1.088,- Kč jako rozdílu mezi žalovaným přijatými a vyúčtovanými zálohami na služby spojené s užíváním bytu v roce 2015, 53.500,- Kč z titulu pokuty za nedoručení řádného vyúčtování služeb za rok 2015, 51.350,- Kč z titulu smluvní pokuty za nevyřízení reklamace, a konečně o nároku na uložení povinnosti žalovanému provést řádné vyúčtování a zaslat žalobci opravné vyúčtování na základě snížení nákladů od dodavatelů služeb za rok 2015.
Dovolací soud posuzoval u každého z těchto nároků přípustnost dovolání samostatně, a to bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné pod č. 9/2000 časopisu Soudní judikatura, a ze 17. října 2018, sp. zn. 26 Cdo 3371/2018, jejichž závěry jsou použitelné i po změně ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. provedené s účinností od 30. září 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., či z 21.
ledna 2020, sp. zn. 26 Cdo 3988/2019). Protože nárok na zaplacení částky 1.088,- Kč z vyúčtování za rok 2015 nepřevyšuje 50.000,- Kč, nelze v této části přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 237 o.s.ř., neboť ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. to výslovně vylučuje.
Dovolání, jímž dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích II., III. a IV., pak neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§ 241b odst. 3 o.s.ř.). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř.
obligatorní náležitostí dovolání. Může- li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle § 237 o.s.ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž z dovolání (z jeho celkového obsahu) musí být patrno, která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26.
listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013, z 3. května 2017, sp. zn. 26 Cdo 276/2017, či ze 17. prosince 2019, sp. zn. 26 Cdo 3435/2019). K otázce přípustnosti dovolání se dovolatel vůbec nevyjádřil (uvedl pouze, že s rozsudkem odvolacího soudu „nesouhlasí a má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy v souladu s ust. § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.“). Přitom ani z celkového obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání nelze dovodit, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o některý ze čtyř v úvahu přicházejících případů přípustnosti dovolání podle § 237 o.s.ř.
Tato situace pak dovolacímu soudu znemožňuje, aby se přezkumem napadeného rozhodnutí, resp. konkrétní právní otázkou, na jejímž řešení rozhodnutí spočívá, mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 18. července 2017, sp. zn. 26 Cdo 2408/2017, z 6. srpna 2019, sp. zn. 26 Cdo 1898/2019, či z 1. července 2021, sp. zn. 26 Cdo 1120/2021). Takto nastolenému požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání dovolatel objektivně ani vyhovět nemohl, neboť v dovolání namítl pouze vady řízení (výtkami, že „průběhem celého soudního řízení panovala značná míra zmatenosti“, že soudy obou stupňů porušily projednací zásadu, jelikož nerozhodovaly výlučně na podkladě předložených důkazů, a že rozsudek odvolacího soudu je z tam vyložených důvodů nepřezkoumatelný) a současně také nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění, resp. nesouhlasil především se způsobem hodnocení důkazů (zejména výpovědí svědkyň a dále též důkazů a tvrzení předestřených žalovaným, které se podle jeho mínění později ukázaly nepravdivými).
Avšak ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.s.ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. března 2017, sp. zn.
31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu z 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). V tomto ohledu tedy neuplatnil jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (viz § 241a odst. 1 o.s.ř. a contrario). Nadto skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., pak dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
Nad rámec uvedeného dovolací soud přesto pokládá za potřebné dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné, jak namítl dovolatel. Z žádného ustanovení občanského soudního řádu nevyplývá, že by odvolací soud byl povinen znovu opakovat skutkové a právní závěry soudu prvního stupně; stačí, jestliže – jako v projednávané věci – na ně jako na správné odkáže (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 150/2004).
Nepřípadný je i dovolatelův odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 22. června 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16; i kdyby se totiž nepřipínal k namítanému nesprávnému způsobu hodnocení důkazů, nelze přehlédnout, že se zabývá posuzováním věrohodnosti proti sobě stojících výpovědí v situaci „tvrzení proti tvrzení“ za současného respektování presumpce neviny v trestním řízení. To však zcela zřejmě není případ souzené věci. Dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelovo sdělení, že dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu i v nákladových výrocích.
Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle § 238 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné. Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 8. 2. 2022
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu