USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Jitkou Dýškovou v právní věci žalobce E. D., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného opatrovníkem statutárním městem Pardubice, se sídlem v Pardubicích, Pernštýnské náměstí 1, IČO 00274046, proti žalovanému Domovu pod Kuňkou, se sídlem v Rábech 162, zastoupenému JUDr. Blankou Šimkovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1484, o určení neplatnosti výpovědi smlouvy, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 15 C 245/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. července 2021, č. j. 27 Co 114/2021-93, t a k t o:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388 Kč k rukám JUDr. Blanky Šimkové, advokátky se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1484, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
jako uživatelem (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 28. 7. 2021, č. j. 27 Co 114/2021-93, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Dovolání žalobce Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 - § 238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.) a není v něm řádně vymezen dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení nelze pro tyto vady pokračovat.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Žalobce ve svém dovolání uvádí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v otázce povinnosti přizpůsobení se žalovaného individuálně určené potřebě žalobce. Odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 552/2014 (týkající se prevenční povinnosti provozovatele domova se zvláštním režimem), se však žalobce snaží zvrátit skutková zjištění, že přestal patřit do okruhu osob, kterým je poskytovaná služba zajištěna, což má za následek možnost vypovězení smlouvy o poskytování sociální služby. Žalobce tedy vyslovuje nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, případně předkládá svoji vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejich názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit. Dovolatel tak proti závěru odvolacího soudu ve skutečnosti brojí prostřednictvím skutkových námitek a uplatnil tak dovolací důvod, který k dispozici nemá (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Námitka žalobce, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s § 127 odst. 1 o. s. ř., jestliže si nevyžádal odborné vyjádření nebo znalecký posudek, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Žalobce se ve skutečnosti prostřednictvím této námitky pouze pokouší zpochybnit správnost a úplnost skutkových zjištění, jež se týkaly toho, zda byly naplněny předpoklady pro ukončení smluvního vztahu výpovědí z důvodu v ní uvedených. Dovolací přezkum je však, jak bylo uvedeno výše, ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, skutkové námitky nemohou přípustnost dovolání založit. Povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti žalobce nedostál ani v případě tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v souvislosti se zásadou pacta sunt servanda, neboť ani nenaznačil, s jakou judikaturou má být rozhodnutí odvolacího soudu konfrontováno. Ani poukaz na vady řízení není způsobilým dovolacím důvodem, neboť k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (je-li jimi řízení skutečně postiženo), dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu. Napadá-li dovolatel tedy rovněž i výroky o nákladech řízení, činí tak zřejmě jen formálně, neboť ve vztahu k těmto výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění a navíc by dovolání ani nebylo přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalobce na odklad právní moci napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci dovoláním napadeného rozsudku [§ 243 písm. b) o. s. ř.], neboť jde o návrh akcesorický (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017). Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 29. 3. 2022
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu