26 Cdo 3534/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobkyně M. W., zastoupené JUDr. Janem Špilháčkem, advokátem se sídlem
Olomouc, Beneše Třebízského 32, proti žalované S. U., zastoupené JUDr. Jiřinou
Fellnerovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Resslova 9, o přivolení k výpovědi z
nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 133/2007, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci
ze dne 27. března 2008, č. j. 12 Co 27/2008-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 9. 2007, č.
j. 25 C 133/2007-39, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 30. 11. 2007, č. j.
25 C 133/2007-49, přivolil k výpovědi z nájmu žalované k „bytu č. 1 o velikosti
3+1, který se nachází v přízemí domu pod adresou O., A. č .p. 194, č. or.
2“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájemní poměr skončí
uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, uložil žalované byt vyklidit do 15 dnů
po zajištění přiměřeného náhradního bytu a zavázal žalobkyni k zaplacení
nezbytných stěhovacích nákladů; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (soud odvolací)
rozsudkem ze dne 27. 3. 2008, č. j. 12 Co 27/2008-60, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal
zejména za prokázáno, že žalobkyně (vlastnice předmětného bytu) dala žalované
(nájemkyni bytu) písemnou výpověď z nájmu bytu (dále jen „Výpověď“), v níž
uplatnila výpovědní důvod podle § 711a odst. 1 písm. a) občanského zákoníku ve
znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“),
opírající se o tvrzení, že byt potřebuje pro svoji zletilou dceru, a že Výpověď
byla žalované doručena společně se žalobou o přivolení k výpovědi z nájmu bytu
dne 4. 7. 2007. Rovněž vzal za zjištěno, že zletilá dcera žalobkyně dosud bydlí
s rodiči, a nemá vlastní byt a že žalobkyně se na základě kupní smlouvy ze dne
18. 4. 2007 stala vlastnicí bytu číslo 920/5 v domě č.p. 920 v Olomouci, k. ú.
N. u., o velikosti 3+1 (dále jen „byt v domě č.p. 920“), který koupila proto,
aby zajistila bytovou náhradu pro žalovanou. Odvolací soud shodně se soudem
prvního stupně uzavřel, že Výpověď je platným právním úkonem a že uplatněný
výpovědní důvod byl naplněn; rovněž přisvědčil jeho závěru, že výkon práva
žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). K námitce
žalované, která – s poukazem na skutečnost, že žalobkyně vlastní další byt,
jenž by uspokojil bytovou potřebu její dcery – zpochybňovala závěr o
naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu, odvolací soud konstatoval, že právo
volby bytu, jehož nájem je vypovídán, je věcí pronajímatele a projevem jeho
vlastnického práva.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnila v něm dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vyjadřuje přesvědčení, že
výpovědní důvod podle § 711a odst. 1. písm. a) obč. zák. není naplněn, neboť
žalobkyně „disponuje volným třípokojovým bytem“ (byt v domě č. p. 920) a bytová
potřeba její dcery je proto zajištěna; v této souvislosti uvádí, že úmysly
žalobkyně, se kterými tento byt kupovala, jsou právně nerozhodné. Dovolatelka
má za to, že i kdyby byl uplatněný výpovědní důvod naplněn, byl by výkon
vlastnického práva žalobkyně – jako vlastnice volného bytu – v rozporu s
dobrými mravy. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.
červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. března 2008, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval
jeho přípustností.
Dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (směřuje proti
potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé), ani podle § 237 odst.
1 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným
rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci).
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po
stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení
otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je
zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve
smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení
– vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní
pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání
alespoň zpochybnil.
Dovolatelka neformuluje otázku zásadního právního významu, z obsahu dovolání (§
41 odst. 2 o. s. ř.) však vyplývá, že nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že
uplatněný výpovědní důvod podle § 711a odst.1 písm. a) obč. zák. byl naplněn, a
že výkon vlastnického práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst.
1 obč. zák.).
Podle § 711 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák. před novelou“), mohl
pronajímatel – s přivolením soudu – vypovědět nájem bytu, potřeboval-li byt pro
sebe, manžela, pro své děti, vnuky, zetě nebo snachu, své rodiče nebo
sourozence. Ze stejného důvodu může pronajímatel – opět s přivolením soudu –
vypovědět nájem bytu i po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. ( § 711a
odst. 1 písm. a/ obč. zák.). Dovolací soud je proto toho názoru, že pro účely
posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711a odst. 1 písm. a) obč.
zák. bude i nadále využitelná judikatura, na níž se soudní praxe ustálila při
výkladu ustanovení § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák. před novelou.
Ustálená soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12.
2001, sp. zn. 26 Cdo 2357/99, ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2223/2002)
přitom dovodila, že bytová potřeba pronajímatele je dána bez dalšího vždy, nemá-
li vlastní byt. Tak je tomu i při posouzení bytové potřeby dalších osob
uvedených v ustanovení § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák. před novelou (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2297/2004).
Jestliže tedy v projednávané věci (podle ničím nezpochybněného skutkového
zjištění) nemá dcera žalobkyně, v jejíž prospěch byl nájem předmětného bytu
vypovězen, vlastní byt, lze usoudit na existenci její bytové potřeby. Okolnost
spočívající v tom, že žalobkyně „disponuje volným třípokojovým bytem”, je tedy
bez právního významu pro posouzení bytové potřeby její dcery a mohla by mít
význam pouze při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák.; míra naléhavosti
uspokojit potřebu bydlení dcery žalobkyně právě v bytě užívaném žalovanou je
totiž mimo jiné určována i tím, zda, popř. z jakých důvodů nemůže uspokojovat
tuto potřebu v jiném bytě ve vlastnictví žalobkyně (srov. k tomu též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1619/2003, pokud jde o
potřebu snachy pronajímatele).
Zpochybnila-li však dovolatelka – poukazem na okolnosti uvedené v dovolání –
správnost závěru, který odvolací soud přijal při posouzení věci podle § 3 odst.
1 obč. zák., je nutno konstatovat, že Nejvyšší soud opakovaně (srov. např.
usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, ze dne 18. 11. 2004, sp.
zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. 2.
2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v
projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných
skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s
dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným
dosahem pro soudní praxi.
Se zřetelem k uvedenému je třeba uzavřít, že dovolání není podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že
žalobkyni nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady,
na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. května 2010
Doc. JUDr. Věra
Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu