USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobce Z. B., zastoupeného JUDr. Bc. Jiřím Štumarem, advokátem se sídlem v Plzni, Plovární 478/1, proti žalovanému Společenství vlastníků XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, o splnění povinnosti, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 25 C 49/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 8. 2024, č. j. 56 Co 158/2024-158, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč k rukám JUDr. Tomáše Tomšíčka, advokáta se sídlem v Plzni, Vlastina 2602/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud Plzeň – jih (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 2. 2024, č. j. 25 C 49/2023-117, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 4. 2024, č. j. 25 C 49/2023-125, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost doložit žalobci náklady na jednotlivé služby, způsob jejich rozúčtování, způsob stanovení výše záloh na služby a provedení vyúčtování za
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 8. 2024, č. j. 56 Co 158/2024-158, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s opravným usnesením potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), odmítl, neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
4. Zpochybňuje-li dovolatel správnost právního posouzení učiněného odvolacím soudem prostřednictvím skutkových námitek (zejména, zda mu bylo doručeno vyrozumění o možnosti nahlédnout do podkladů), ve skutečnosti nesouhlasí s jeho skutkovými zjištěními a hodnocením provedeného dokazování a uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, nevykazují jakýkoliv významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu
spisu, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry pečlivě odůvodnily. Nejde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani nebyly opomenuty žádné – pro právní posouzení věci významné – důkazy, které účastníci v řízení označili, a nemohlo být proto ani porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces.
5. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 237 - 238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
6. Nadto vytýkanou vadou řízení netrpí, neboť rozsudky soudů nižších stupňů splňují náležitosti odůvodnění rozsudku stanovené v § 157 o. s. ř. (ve spojení s § 211 o. s. ř., jde-li o rozsudek odvolacího soudu) a dovolatelem tvrzené nedostatky jejich odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jeho práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro úplnost lze dodat, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (jako tomu je v projednávané věci), pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.
s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011).
7. Dovoláním zpochybněné otázky vztahující se ke splnění povinnosti vyplývající z § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění účinném do 31. 12. 2022 (dále jen „zákon o službách“), pak odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) posoudil v souladu ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
8. Podle § 8 odst. 1 zákona o službách na základě písemné žádosti příjemce služeb je poskytovatel služeb povinen nejpozději do 5 měsíců po skončení zúčtovacího období doložit příjemci služeb náklady na jednotlivé služby, způsob jejich rozúčtování, způsob stanovení výše záloh za služby a provedení vyúčtování podle tohoto zákona a umožnit příjemci služeb pořízení kopie podkladů.
9. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěrech, že právo nájemce bytu na předložení dokladů lze uplatnit u soudu v případě, že pronajímatel jeho žádosti nevyhoví, pro způsob předložení dokladů nelze stanovit podrobná a vyčerpávající pravidla, avšak vždy je třeba postupovat tak, aby byla umožněna účinná kontrola správnosti vyúčtování; právo seznámit se s doklady proto nelze chápat formálně jako právo na předložení dokladů za jakýchkoliv podmínek; pronajímatel bytu splní povinnost předložit nájemci doklady, z nichž vycházel při vyúčtování služeb, tehdy, jestliže je předloží za podmínek umožňujících jejich řádné prostudování, resp. pořízení opisů či kopií (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1261/2015, ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 6. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 2803/16). Uvedené právní názory dovolací soud sdílí i za účinnosti § 8 odst. 1 zákona o službách s upřesněním, že místem, kde poskytovatel služeb plní svou povinnost umožnit příjemci seznámit se s podklady pro vyúčtování je sídlo poskytovatele služeb, nedohodnou-li se strany jinak (k tomu srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4404/2017, ze dne 10.
2. 2021, sp. zn. 26 Cdo 2998/2020, a ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 26 Cdo 3141/2021).
10. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění (jejichž správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu), že žalovaný oznámením ze dne 19. 7. 2021 informoval žalobce o možnosti nahlédnout do podkladů pro vyúčtovaní za roky 2015–2020 v sídle žalovaného (XY) jako poskytovatele služeb v termínu 4. 8. 2021 a dále ho oznámením ze dne 26. 10. 2023 informoval o možnosti nahlédnout do uvedených podkladů dne 14. 11. 2023 při setkání s mediátorem a rovněž dne 15. 11. 2023 v sídle žalovaného s tím, že lze sjednat i jiný termín v období od 15.
11. 2023 do 15. 12. 2023, a o trvalé možnosti nahlížet do podkladů v novém sídle žalovaného (XY). Žalobce ani jednu z možností nevyužil. Závěr odvolacího soudu, že žalovaný splnil povinnost vyplývající z § 8 odst. 1 zákona o službách je v souladu s ustálenou judikaturou soudů. Má-li splnění povinnosti podle § 8 odst. 1 zákona o službách umožnit nájemci kontrolu správnosti vyúčtování nákladů na služby, nemůže být existence „správného vyúčtování“ logicky zákonnou podmínkou pro splnění povinnosti podle § 8 odst. 1 zákona o službách, jak je nakonec zřejmé i z odůvodnění již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.
4. 2022, č. j. 26 Cdo 3141/2021, ve sporu mezi týmiž účastníky.
11. Nepodařilo-li se dovolateli zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu, že žalovaný neporušil svou povinnost umožnit mu seznámit se s podklady pro vyúčtování služeb za rok 2019, pak nemůže být dovolání přípustné ani pro další dovolatelem předestřené otázky:
„zda je příjemce služeb povinen se dostavit k nahlížení do podkladů pro vyúčtování v poskytovatelem služeb jednostranně určeném termínu pro nahlížení do podkladů pro sestavení vyúčtování za situace, kdy příjemce služeb žádal poskytovatele služeb opakovaně a nabídnul mu celou řadu termínů pro splnění zákonných povinností; zda pro vyslovení závěru, že poskytovatel služeb splnil své zákonné povinnosti vyplývající z ustanovení § 8 odst. 1 Zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění účinném do 31.
12. 2022 (dále jen jako „zákon o poskytování služeb“) postačí poskytovateli služeb prokázat, že jednostranně určil příjemci služeb termín pro nahlížení do podkladů pro vyúčtování služeb; do kdy je poskytovatel služeb povinen vyhovět opakované písemné žádosti příjemce služeb ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona o poskytování služeb; zda je příjemce služeb povinen se dostavit k nahlížení do podkladů vyúčtování v poskytovatelem služeb jednostranně určeném termínu, který nesouvisí s písemnou žádostí dovolatele ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona o poskytování služeb; zda je příjemce služeb ve smyslu příslušných ustanovení zákona o poskytování služeb, povinen prokazovat bezvadné splnění povinnosti poskytovatele služeb dle § 8 odst. 1) zákona o poskytování služeb, zda v takové procesní situaci nenastává tzv. přechod důkazního břemene na žalovaného poskytovatele služeb s ohledem na tzv. informační deficit na straně dovolatele (žalobce) jakožto příjemce služeb; otázka spojitosti povinností dle ustanovení §7 a §8 zákona o poskytování služeb; otázka, zda způsobuje absence údaje o množství vody v m? ve vyúčtování služeb takový nedostatek, že příjemce služeb není schopen na základě své písemné žádosti podle ustanovení § 8 zákona o poskytování služeb zkontrolovat věcnou správnost a řádnost vyúčtování, a lze z tohoto důvodu považovat povinnost poskytovatele služeb dle ustanovení § 8 zákona o poskytování služeb za nesplněnou?“.
Na řešení těchto otázek totiž napadené rozhodnutí nespočívá.
12. Nespočívá-li napadené rozhodnutí na posouzení takto nastolené otázky, nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).
13. Dovolání proti výroku o nákladech řízení, který je ostatně
dovolatelem napadán jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 9. 4. 2025
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu