26 Cdo 3570/2024-134
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D. a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce K. F., zastoupeného Mgr. Lumírem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 196/38, proti žalovanému Lidovému bytovému družstvu Praha 10, se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Slovinská 597/10, IČO 48030627, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 72 Cm 68/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2024, č. j. 4 Cmo 103/2024-93, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se domáhal nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k bytové jednotce č. 907/4, nacházející se ve 2. nadzemním podlaží budovy ve XY, č. p. XY, XY, bytového domu stojícího na pozemcích parcela č. XY, parcela č. XY a parcela č. XY v katastrálním území XY, obec XY, se spoluvlastnickým podílem o velikosti 84/2083 na společných částech budovy i k pozemkům, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, pro katastrální území XY a obec XY na LV č. XY, č. XY a č. XY (dále též jen „předmětná bytová jednotka“, „pozemek“ a „dům“).
Uvedl, že je členem žalovaného a vlastníkem družstevního podílu, s nímž je spojeno právo nájmu k předmětné bytové jednotce. Jeho právní předchůdkyně V. V., jakožto bývala členka žalovaného a nájemkyně této bytové jednotky, žalovaného vyzvala k jejímu převodu do svého vlastnictví před rokem 1995, žalovaný s ní ovšem příslušnou smlouvu neuzavřel. Podle žalobcova názoru povinnost žalovaného k převodu předmětné bytové jednotky, nyní již do jeho vlastnictví, stále trvá, neboť byly naplněny předpoklady stanovené zákonem č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, ve znění pozdějších předpisů (zákon o vlastnictví bytů; dále též jen „zákon č. 72/1994 Sb.“).
O uzavření smlouvy žalovaného žádal třikrát, neúspěšně.
2. Městský soud v Praze (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 3. 2024, č. j. 72 Cm 68/2022-62, žalobě vyhověl a nahradil projev vůle žalovaného k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k předmětné bytové jednotce v tam
3. Na základě odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 10. 2024, č. j. 4 Cmo 103/2024-93, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k předmětné bytové jednotce zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II) a o náhradě státem placených nákladů řízení (výrok III).
4. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, podle nichž je žalobce členem žalovaného a vlastníkem družstevního podílu, s nímž je spojeno právo nájmu předmětné bytové jednotky, kterou vlastní žalovaný. Předmětná bytová jednotka je řádně vymezena podle zákona č. 72/1994 Sb. Před žalobcem byla členkou žalovaného a nájemkyní bytové jednotky V. V., která čestně prohlásila, že žalovaného požádala o její převedení do svého vlastnictví do 30. 6. 1995. Tuto žádost podala písemně, kopií již nedisponuje; s ostatními členy žalovaného bydlícími v domě se bavili o tom, že žádost je třeba podat v roce 1995. Neměla informaci, že by některý z členů obdržel od žalovaného jakoukoli reakci. Před podáním žaloby žalobce vyzval žalovaného k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k předmětné bytové jednotce.
5. Po právní stránce odvolací soud nejprve předeslal, že občanské právo hmotné je založeno na principu autonomie vůle. Nahrazovat vůli jedné strany rozhodnutím soudu tudíž přichází v úvahu v zásadě pouze tehdy, jestliže strana odmítá uzavřít smlouvu přesto, že se na tom dříve s druhou stranou dohodla, nebo když jí uzavření smlouvy ukládá zákon. U žaloby na nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu bytové jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb. nejde o situaci, při níž by z právního předpisu vyplýval určitý způsob vypořádání vztahu mezi stranami (§ 153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „o.
s. ř.“). Soud je v tomto řízení návrhy účastníků bezezbytku vázán, nemůže přiznat více, respektive něco jiného, než čeho se domáhají. Svým rozhodnutím má nahradit konkrétní projev vůle směřující k uzavření smlouvy určitého (a ne jiného) obsahu; v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3845/2014. Poté uvedl, že závěry vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4669/2010, a ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 112/2007, na něž odkázal žalobce, se v daném případě neuplatní, neboť v souzené věci nejde o nepřesnou formulaci žalobního petitu, ani o „vypuštění“ části textu navrhované omluvy, nýbrž o nahrazení vůle, kterou žalovaný je či není povinen projevit.
Nadto změnou navrhovaného znění smlouvy by soud nenahrazoval toliko vůli žalovaného, ale též žalobce. Dovodil, že byly-li první jednotky v domě převedeny členům družstva před 1. 1. 2014, uplatní se § 3063 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“ či „občanský zákoník“), který je podle tam citované judikatury Nejvyššího soudu zapotřebí vyložit tak, že ve smlouvě o převodu vlastnictví bytové jednotky uzavřené po 1. 1. 2014 se bytová jednotka vzniklá do 31.
12. 2013 vymezí podle dosavadních právních předpisů (tj. zákona č. 72/1994 Sb.), avšak jinak se bude uvedená smlouva řídit ustanoveními občanského zákoníku. Vysvětlil, že žalobcem předložený návrh smlouvy obsahuje obecné náležitosti stanovené občanským zákoníkem a také náležitosti podle § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 72/1994 Sb. tak, aby jimi byl vymezen předmět převodu, coby podstatné náležitosti smlouvy. Upozornil však, že současně se zde nachází celá řada ustanovení, jež podstatnými náležitostmi smlouvy nejsou, resp. povinností, které zákon žalovanému neukládá (např. povinnost deklarovat neexistenci vzájemných finančních nároků z titulu členství v družstvu či z titulu nájemného a služeb spojených s užíváním jednotky, vytvořit potvrzení o existenci a výši dluhů souvisejících se správou budovy, povinnost deklarovat svou připravenost podílet se na správě budovy, nebo povinnost podat návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí).
Přičinil, že z povahy věci je také vyloučeno nahrazovat projev vůle žalovaného s jednostrannými prohlášeními žalobce, jimiž se zavazuje k určitému způsobu nakládání s bytem po převodu vlastnického práva k němu.
Uzavřel, že pokud by v řízení o nahrazení projevu vůle obsahové nedostatky návrhu smlouvy napravil, zcela by popřel zásady rozhodování v obdobných věcech vyjádřené v již citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3845/2014. Proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Nad rámec řečeného dodal, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož nárok žalobce promlčen není.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, podal žalobce (dále též jen „dovolatel“) dovolání. Dovozuje jeho přípustnost podle § 237 o. s. ř., neboť dle jeho názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3845/2014, jenž nesprávně vyložil, a v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4669/2010, a ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 112/2007. Namítá, že v případě žalob o nahrazení projevu vůle součástí žalobního žádání (petitu) musí být „text převodní smlouvy“, v daném případě „o bezúplatném převodu … jednotky“. Problém nastává v případě, kdy zde není předchozí, budoucími smluvními stranami shodně projevená vůle, ale zákon budoucím smluvním stranám nařizuje takovou smlouvu uzavřít. Uvádí, že „obsahem každé písemné smlouvy jsou ujednání, která tvoří její podstatné náležitosti a dále ujednání vedlejší“. Smlouva o bezúplatném převodu vlastnictví k jednotce není smlouvou typovou, vzniká proto otázka, „co má být obsahem projevu vůle, a tím i žalobního petitu“, aniž by zákon sám „vyčerpávajícím způsobem stanovil její obsah“, „kodifikoval její podstatné náležitosti“. Je v zájmu všech účastníků právního jednání, aby každá smlouva, „i když je součástí výroku rozsudku soudu“, obsahovala alespoň ta vedlejší ujednání, bez nichž mohlo dojít k budoucí kolizi mezi stranami. Nelze přitom tolerovat formalistický postup soudu (s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1241/12, nebo ze dne 2. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 14/18) a žalobu o nahrazení projevu vůle „zamítnout jen proto, že žalobní petit obsahuje text smlouvy, s nímž žalovaný jako povinné bytové družstvo nesouhlasí a který nemá výslovnou oporu v textu zákona“. Soud musí, vyřešit, „na kterých ujednáních, a to podstatných i vedlejších, je mezi účastníky řízení shoda“ a „zda způsob řešení sporných ujednání, která jsou žalobcem navržena v textu převodní smlouvy obsažené v žalobním petitu, vyplývá buď z předchozího ujednání smluvních stran, nebo z právního předpisu“, pročež pak lze v tomto rozsahu nahradit vůli odpírající smluvní strany. Soud je současně oprávněn „vypustit ujednání, u kterých má za to, že by je smlouva, k níž nahrazuje projev vůle odpírající strany, obsahovat neměla nebo nemusí“; nikoliv z tohoto důvodu žalobu zcela zamítnout. Navrhuje proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.
7. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti a uzavřel, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. z posléze uvedených důvodů přípustné.
8. Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Jak bylo vyloženo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3845/2014 (z nějž odvolací soud při svém právním posouzení vycházel), či v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3542/2014, od jejichž závěrů není důvodu se odchýlit, v řízení o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky podle § 24 zákona č. 72/1994 Sb. zákon soudu při rozhodování, za jakých podmínek či jakým způsobem má být smlouva uzavřena, žádnou diskreci neponechává a o situaci, při níž by z právních předpisů vyplýval určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky (ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř.), tedy nejde. Soud je v tomto řízení návrhy účastníků vázán, což znamená, že nemůže přiznat více (respektive něco jiného), než čeho se žalobce domáhal.
9. To jinými slovy znamená, že soud - při respektu ke své vázanosti žalobou - nemůže sám napravit případné obsahové nedostatky návrhu předmětné smlouvy předložené žalobcem, a to ani tak, že by některé části o své vůli „vypustil“. Dovolatelem odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4669/2010, a ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 112/2007 se týkají možnosti soudu upravit znění navržené omluvy a možnosti soudu přeformulovat (při dodržení obsahové totožnosti) znění žalobního žádání a povinnosti soudu poučit o případných vadách žaloby. To však není daný případ. V projednávané věci žaloba vadami netrpí a nejde ani o její „přeformulaci“, ale o skutečnost, že obsahem navrhované převodní smlouvy mají být (též) ujednání (k nimž rovněž má být nahrazen projev vůle žalovaného s uzavřením smlouvy), jež však coby obsah takové smlouvy nejsou ani stanovena zákonem (právními předpisy), ani nebyla účastníky ujednána.
10. Nahrazení projevu vůle se přitom může týkat jen těch obsahových náležitostí právního jednání (které má žalovaný - ze zákona, na základě smlouvy či jiné právní skutečnosti - povinnost učinit), jež představují jeho podstatné náležitosti (jsou podstatnými složkami takového právního jednání; tzv. essentialia negotii, bez nichž by dané právní jednání vůbec neexistovalo). Ohledně pravidelných složek právního jednání (naturalia negotii, např. ujednání o čase a místě plnění, jež se sice obvykle vyskytují, ale na existenci právního jednání nemají žádný vliv) či složek nahodilých (accidentalia negotii; jež se objevují jen občas), potom jen v případě, že je coby obsah daného právního jednání, které má žalovaný povinnost učinit, (rovněž) stanoví zákon, ujednání účastníků či jiná právní skutečnost.
11. V daném řízení se žalobce domáhá po žalovaném uzavření předmětné smlouvy „pouze“ s odkazem na jeho zákonnou povinnost dle § 23 odst. 2 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb. (sám tvrdí, že žalovaného k uzavření smlouvy neúspěšně vyzýval, bez jeho reakce). Z toho se podává, že (úspěšné) nahrazení projevu vůle se v poměrech dané může týkat jen podstatných náležitostí smlouvy o převodu bytové jednotky. V případě smlouvy o budoucím (prvním) převodu bytové jednotky jsou podstatnými náležitostmi také ty, které vyjmenovává ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. (v případě druhého a dalších převodů zákon ve znění účinném od 31.
12. 2001 v ustanovení § 6 odst. 3 připouštěl úlevy z těchto náležitostí). Bez dohody o nich by nemohla být uzavřena platná smlouva o převodu bytové jednotky ani smlouva o budoucí převodní smlouvě (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3845/2014, ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3542/2014, a ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1407/2010, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1740/2012, ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2804/2012).
12. Jestliže odvolací soud dospěl v dané věci k závěru, že navrhovaná smlouva o převodu vlastnictví k předmětné bytové jednotce, ohledně níž má být nahrazen projev vůle žalovaného k jejímu nahrazení, obsahuje rovněž řadu ustanovení, jež však podstatnými náležitostmi smlouvy nejsou (viz výše) a žalovaný ohledně nich „povinnost projevit svou vůli“ stanovenu nemá, a z tohoto důvodu nelze nahradit projev jeho vůle ve vztahu k celému návrhu smlouvy jako celku, je toto jeho právní posouzení se shora uvedenými závěry dovolacího soudu v souladu.
13. Dovolatel výslovně svým dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho nákladové výroky. Zde však platí, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí odvolacího soudu přípustné.
14. Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 3. 2025
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu