26 Cdo 3739/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobce M. D. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované L.
N., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 36.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 140/2006, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2007, č. j. 20
Co 79/2007-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 3.655,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce (pronajímatel „bytu č. 9 o velikosti 3+1 ve 4. nadzemním podlaží v domě
č. p. 318 v katastrálním území B. na adrese Sochařská 6 P. 7“ – dále jen
„předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“) se proti žalované
(o níž tvrdil, že v rozhodné době byla s manželem P. N. nájemkyní předmětného
bytu) domáhal zvýšení nájemného z bytu. Žalobu odůvodnil tvrzením, že žalovaná
neužívala předmětný „byt s regulovaným nájemným pouze k bydlení“, nýbrž „navíc
ke své výdělečné činnosti a k podnikatelským účelům ho dokonce užívá i poté, co
se z bytu oficiálně odstěhovala. Předmětný byt … k výdělečné činnosti využívá
již ode dne 23.11.1999 na základě živnostenského oprávnění. Předmětem podnikání
žalované je hostinská činnost“. Navrhl, aby nájemné z bytu bylo zvýšeno o
částku 1.000,- Kč měsíčně za dobu tří let zpětně; domáhal se tak – z titulu
zvýšení nájemného z předmětného bytu – zaplacení částky 36.000,- Kč s tam
uvedeným příslušenstvím.
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. října 2006,
č. j. 5 C 140/2006-32, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10.
května 2007, č. j. 20 Co 79/2007-52, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
především za zjištěno, že žalovaná (v rozhodné době nájemkyně předmětného bytu)
dopisem ze dne 3. dubna 2006 sdělila žalobci, že ke dni 31. března 2006
opustila společnou domácnost vedenou v bytě se synem, že zvýšení nájemného z
bytu uplatnil žalobce u žalované dopisem ze dne 19. května 2006 a že žalovaná
zvýšení nájemného odmítla dopisem ze dne 30. května 2006. Dále zjistil, že od
23. listopadu 1999 byla žalovaná v evidenci podnikajících fyzických osob s
předmětem podnikání hostinská činnost, že do 26. září 2006 měla uvedeno místo
podnikání na adrese předmětného bytu (na adrese Sochařská 318/6, P. 7), že v
době od 29. listopadu 1999 do 31. března 2002 měla provozovnu v P. 10, Průběžná
42/180, v níž hostinskou činnost vykonávala, a že od 14. dubna 2004 do 14.
dubna 2006 bylo provozování její živnosti přerušeno. Na podkladě těchto
skutkových zjištění přijaly oba soudy rovněž skutkové závěry, že žalobce
směšuje místo podnikání jako ryze evidenční okolnost s místem faktického výkonu
živnosti, že z okolnosti, že žalovaná měla v rozhodné době zapsáno místo
podnikání na adrese bytu, nelze dovozovat, že svou podnikatelskou činnost
fakticky vykonávala v předmětném bytě, a že hypotéza, že na adrese předmětného
bytu žalovaná svou živnost vykonávala, je nepřijatelná již proto, že si lze jen
stěží představit výkon hostinské činnosti v bytě, v němž žalovaná se svou
rodinou v rozhodné době bydlela. Na tomto skutkovém základě odvolací soud
dovodil, že i kdyby žalovaná fakticky vykonávala svou živnost v předmětném
bytě, nevznikl by „pronajímateli žádný finanční nárok“. V této souvislosti
dovodil, že „výkon podnikatelské činnosti v nájemním bytě bez souhlasu
pronajímatele lze z pohledu vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem hodnotit jako
hrubé porušení povinností nájemce, pro které lze nájem bytu vypovědět na
podkladě § 711 odst. 1 (správně odst. 2) písm. b/ o. z. (zákon č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) - § 711
odst. 1 písm. d/ o. z. ve znění účinném do 31.(správně do 30.)3.2006“. Dodal,
že žaloba založená na nepotvrzeném a v zásadě nepřijatelném předpokladu
provozování pohostinství v nájemním bytě „nemá žádný právní základ a je vůči
žalované zjevně šikanózní“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky
výslovně podřadil pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř.
Především uvedl, že žalobou se domáhal vydání bezdůvodného obohacení, neboť
žalovaná užívala byt s regulovaným nájemným „k účelům podnikání“ bez jeho
vědomí a souhlasu, že „neměla právo podnikat v bytě a uvádět adresu bytu jako
místo podnikání v úřední evidenci bez jeho výslovného souhlasu“, že
„podnikatel, který umístí svou provozovnu do bytu, jehož není vlastníkem“, si
musí vyžádat souhlas vlastníka a že „kdyby si své podnikání … umístila do
jiného jí nevlastněného objektu, nemohla by tak učinit bezplatně“. Dále namítl,
že nemá-li podnikatel pro výkon podnikatelské činnosti žádnou provozovnu, „je
jediným místem spojeným s jeho podnikáním místo podnikání“ a nejde tudíž o
záležitost evidenčního charakteru, jak podle jeho názoru nesprávně dovodil
odvolací soud. Má rovněž za to, že – z důvodů v dovolání uvedených – odvolací
soud nesprávně aplikoval ustanovení § 3 obč. zák. Konečně namítl, že napadené
rozhodnutí zásadním způsobem zasahuje do jeho vlastnických práv a tudíž
porušuje Mezinárodní úmluvu o lidských právech, a to ust. čl. 1 dodatkového
protokolu č. 1, a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Navrhl, aby dovolací
soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního
stupně.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání mimo jiné uvedla, že i kdyby bylo prokázáno
podnikání nájemce v nájemním bytě bez souhlasu vlastníka (pronajímatele), nemá
pronajímatel nárok na vyšší nájemné z bytu. Navrhla, aby dovolací soud dovolání
zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo
jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého
dovolání opřel dovolatel) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu
a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.).
V projednávané věci dovolatel sice odkázal na dovolací důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř., avšak ve skutečnosti – vzhledem k obsahu dovolání
(§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil vedle dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř. (pouze) dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil
proti skutkovým zjištěním učiněným odvolacím soudem, resp. proti způsobu
hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro
posouzení uplatněného nároku na zvýšení nájemného z předmětného bytu).
Podstatou dovolacích námitek jsou tedy v tomto ohledu výtky týkající se
nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného
hodnocení provedených důkazů. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu
se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li
dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při
obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2
o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v daném případě,
přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.),
nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení
přípustnosti dovolání právně relevantní.
Nad rámec řečeného zbývá připomenout, že i kdyby byla v dovolání uplatněna
existence vad podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., tak k těmto vadám (a rovněž
k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3
o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i
kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.)
zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení
s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn.
III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března
2006, sp. zn.
26 Cdo 1829/2005).
Jestliže tedy dovolatel zpochybnil rovněž správnost (úplnost) skutkových
zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení uplatněného
nároku na zvýšení nájemného z bytu, nemohou tyto námitky založit přípustnost
dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Dovolací soud – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – zastává názor, že
dovolatel nenapadl správnost právního závěru, že i kdyby žalovaná fakticky
vykonávala svou živnost v předmětném bytě, nevznikl by „pronajímateli žádný
finanční nárok“
a že „výkon podnikatelské činnosti v nájemním bytě bez souhlasu pronajímatele
lze z pohledu vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem hodnotit jako hrubé
porušení povinností nájemce, pro které lze nájem bytu vypovědět“ podle § 711
odst. 2 písm. b/ obč. zák.
Pro úplnost však lze dodat, že Nejvyšší soud České republiky již dříve dovodil,
že za hrubé porušování povinností ve smyslu § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. ve
znění účinném do 30. března 2006 (nyní § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák.) lze
považovat také užívání bytu k jiným účelům než k bydlení, např. k podnikání,
jímž je podle § 2 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, soustavná činnost prováděná podnikatelem vlastním jménem a
na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku (obdobně též § 2 zákona č.
455/1991 Sb., živnostenský zákon, ve znění pozdějších předpisů). Užívá-li však
nájemce byt řádně k uspokojování své bytové potřeby a provozuje-li
podnikatelskou činnost (živnost) nikoli v bytě, ale ve svých provozovnách, není
pouhé uvedení místa bydlení jako sídla či místa podnikání hrubým porušením
povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu ve smyslu § 711 odst. 1 písm. d/
obč. zák. ve znění do 30. března 2006 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
31. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1846/2000, ze dne 31. května 2001, sp. zn. 26
Cdo 2836/99 /ústavní stížnosti podané proti těmto rozhodnutím byly odmítnuty
usneseními Ústavního soudu České republiky ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. IV.
ÚS 230/01, a ze dne 15. ledna 2001, sp. zn. II. ÚS 495/01/, a ze dne 14. ledna
2005, sp. zn. 26 Cdo 354/2004).
Zpochybnil-li dovolatel správnost právního názoru, že – vzhledem ke zjištěnému
skutkovému stavu věci – jde o šikanózní výkon práva (tj. právního názoru, který
odvolací soud ve skutečnosti učinil podle § 3 odst. 1 obč. zák.), a to poukazem
na okolnosti uvedené v dovolání (jímž navíc přikládá jiný význam než odvolací
soud), je zapotřebí uvést, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov.
např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod
C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18.
listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo
866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února
2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v
projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných
skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s
dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným
dosahem pro soudní praxi.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal
dovolatele, jenž zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů
dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v
částce 3.355,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 pol. 4 ve spojení s § 10 odst. 3, §
15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,-
Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Platební místo a lhůta k plnění
vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu