26 Cdo 4260/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobce S. b. d. O., zastoupeného advokátem, proti žalované B.
G., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 74.381,- Kč s příslušenstvím,
vedené
u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 15 C 20/2004, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. ledna 2006,
č.j. 12 Co 369/2005-109, takto:
I. Dovolání proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky
v Olomouci ze dne 23. ledna 2006, č.j. 12 Co 369/2005-109, kterým byl změněn
rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. listopadu 2004, č.j. 15 C
20/2004-69, v části týkající se příslušenství tak, že se zamítá žaloba na
uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci poplatek z prodlení 2,5 promile
denně od 21. 4. 2002 do zaplacení,
se zamítá.
II. Jinak se dovolání odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 800,- Kč na účet Okresního soudu v Olomouci, do tří
dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 11. 2004,
č.j. 15 C 20/2004-69 (poté, co usnesením ze dne 1. 6. 2004, č.j. 15 C
20/2004-32, rozhodl, že v řízení bude na straně žalované pokračováno s B. G.,
jako právní nástupkyní původně též žalovaného Z. G., zemřelého), uložil
žalované povinnost zaplatit žalobci částku 74.381,- Kč s poplatkem prodlení 2,5
promile denně od 21. 4. 2002 do zaplacení, a to v měsíčních splátkách ve výši
2.000,- Kč pod ztrátou výhody splátek; současně rozhodl o nákladech řízení.
Vzal za prokázáno, že žalovaná a její manžel Z. G. byli společnými členy
žalujícího družstva (dále též „družstvo“) a společnými nájemci bytu č. 2 na
ulici H. 35 v O. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) v domě, jehož
vlastníkem je žalobce, že dne 26. 3. 2002 rozhodlo představenstvo družstva o
navýšení úhrad za užívání bytu za měsíc duben 2002 o neuhrazené podíly na
investiční akci spočívající v opravě vad panelové konstrukce, přičemž na
žalovanou a jejího manžela připadl podíl ve výši 75.222,- Kč, že žalovaná
opakovaně žádala žalobce o jeho splácení ve splátkách, že se po smrti svého
manžela stala výlučnou členkou družstva a výlučnou nájemkyní bytu a přešla na
ni povinnost k úhradě podílu, že ke dni 30. 4. 2003 činil dluh částku 74.381,-
Kč, že dle stanov družstva byla platba nájemného a úhrad za plnění poskytovaná
s užíváním bytu splatná do 15. dne příslušného měsíce s tím, že nebude-li
uhrazena do pěti dnů po splatnosti, je povinen nájemce zaplatit poplatek z
prodlení. Na tomto skutkovém podkladě dospěl soud prvního stupně k závěru, že
žaloba je důvodná. Námitku žalované, že žalobce nebyl oprávněn jednostranně
zvýšit předpis nájemného v souladu článkem č. 47 odst. 8 stanov, neshledal
důvodnou, neboť žalobce částku na investiční akci připadající na každého
jednotlivého nájemce zahrnul do předpisu nájemného za duben 2002 na základě
platného rozhodnutí představenstva, přičemž tento způsob není v rozporu se
stanovami družstva ani s vyhláškou č. 85/1997 Sb., z níž vyplývá (§ 3 odst. 1
písm. b/), že žalovaná částka představuje jednu z dílčích položek náležejících
do nájemného. Při stanovení lhůty k plnění pak přihlédl k tomu, že žalované
zemřel manžel, že trpí závažnými zdravotními problémy, je nemajetná a žije se
dvěma dcerami, a proto jí uložil povinnost splácet žalovanou částku včetně
příslušenství v měsíčních splátkách po 2.000,- Kč.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (soud odvolací)
rozsudkem ze dne 23. 1. 2006, č.j. 12 Co 369/2005-109, výrokem I. nepřipustil
změnu žaloby, učiněnou podáním žalobce doručeným odvolacímu soudu dne 25. 10.
2005, výrokem II. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části, pokud jím bylo
žalované uloženo zaplatit žalobci částku 74.381,- Kč a řízení v tomto rozsahu
zastavil (poté, co byla žaloba v této části vzata zpět), výrokem III. ho změnil
ve výroku
o povinnosti k zaplacení příslušenství tak, že zamítl žalobu na uložení
povinnosti žalované zaplatit žalobci poplatek z prodlení 2,5 promile denně od
21. 4. 2002 do zaplacení; výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení před soudem
prvního stupně
a výrokem V. o nákladech řízení před soudem odvolacím, přičemž v posléze
uvedeném případě rozhodl o povinnosti žalobce uhradit žalované náklady řízení v
celém rozsahu tak, jak budou přiznány zástupci žalované samostatným usnesením
soudu prvního stupně (což se stalo usnesením ze dne 7. 3. 2006, č.j. 15 C
20/2004-121, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 31. 5 .2006, č.j.
12 Co 440/2006-139). Pokud jde o změnu žaloby spočívající v tom, že žalobce
vyčíslil příslušenství částkou 192.147,- Kč, neshledal důvod pro její
připuštění za situace, kdy poplatek z prodlení byl v žalobě jednoznačně
vyčíslen ve výši 2,5 promile denně z částky 74.381,- Kč od 21. 4. 2002 do
zaplacení. Ve zbývající části předmětu řízení, tj. pokud jde o zaplacení
příslušenství, dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně – k závěru, že
nárok na zaplacení poplatku z prodlení není důvodný, neboť je v daném případě v
rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč.zák. V této souvislosti
poukázal na to, že dlužná částka v daném případě nepředstavovala dlužné nájemné
či úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ale jednalo se o mimořádnou
splátku na investiční akci, a na osobní a majetkové poměry žalované, jež byla v
řízení osvobozena od soudních poplatků a navzdory své složité osobní situaci
žalovanou jistinu (byť po podání žaloby) uhradila.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to konkrétně proti jeho výrokům I., III.,
IV.
a V.) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst.
1 písm. a) o.s.ř. a uplatnil dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Namítá, že neučinil návrh na připuštění změny žaloby, že svým podáním doručeným
soudu dne 25. 10. 2005 pouze sděloval, že žalovaná uhradila žalovanou částku a
vypočetl poplatek z prodlení k datu zaplacení jistiny ve výši 192.147,- Kč.
Vzhledem k tomu, že poplatek z prodlení byl již řádně uplatněn v žalobě, nelze
toto podání považovat za změnu žaloby, a proto odvolací soud nemohl rozhodovat,
zda změnu připustí či nikoliv. I kdyby odvolací soud měl za to, že se jednalo o
změnu žaloby, nebyl dán důvod pro její nepřipuštění, jelikož výsledky
dosavadního řízení mohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě, neboť se
jednalo o prostý matematický výpočet. Dále odvolacímu soudu vytýká, že
„nesprávně právně posoudil jeho nárok na zaplacení poplatku z prodlení s
odvoláním na rozpor s dobrými mravy s tím, že dlužná částka nepředstavovala
dluh na nájemném, ale pouze podíl na investiční akci“. Uvádí, že žalovaná jako
nájemce družstevního bytu je stejně jako on vázána vyhláškou č. 85/1997 Sb.,
která v ustanovení § 3 stanoví, že nájemné v družstevních bytech mimo jiné
zahrnuje i ekonomicky oprávněné náklady na dům,
tj. i náklady na opravy a údržby bytů a domů a jeho příslušenství a výdaje na
technické zhodnocení domu, přičemž shodnou úpravu obsahuje i čl. 47 stanov
družstva. Odvolací soud proto pochybil, pokud uvedl, že dlužná částka ve výši
74.381,- Kč nepředstavovala dlužné nájemné, ale mimořádnou splátku na
investiční akci. Dovozuje, že jeho nárok na zaplacení poplatku z prodlení je
oprávněný, a že ho nelze zamítnout odkazem na rozpor s dobrými mravy.
Vyjadřuje rovněž nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů
řízení. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo v dovoláním dotčené části zrušeno
a věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se v dovolacím vyjádření ztotožnila s napadeným rozhodnutím
a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.
červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 23. ledna 2006, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení
(§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele
(§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou jeho přípustnosti, a to zvlášť ve vztahu
k jednotlivým napadeným výrokům.
V části, v níž je napadán výrok III. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se příslušenství tak, že žaloba
byla zamítnuta, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.,
neboť napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny.
Existence zmíněných vad nebyla tvrzena
a ani z obsahu spisu se nepodává.
Z obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání se podává, že dovolatel uplatněnými
námitkami zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že v daném případě byl požadavek
na zaplacení poplatku z prodlení v rozporu s dobrými mravy, a uplatňuje tak
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Ustálená judikatura Nejvyššího soudu připustila, že není vyloučeno žalobní
požadavek na zaplacení poplatku z prodlení posoudit jako výkon práva, který je
v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč.zák. (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu z 22. 9. 2005, sp.zn. 26 Cdo 2670/2004, z 16. 11. 2005, sp.zn.
26 Cdo 922/2005, z 26. 1. 2006, sp.zn. 26 Cdo 802/2005, z 31. 5. 2006, sp.zn.
26 Cdo 374/2006, a z 2. 8. 2006, sp.zn. 26 Cdo 2310/2005 /ústavní stížnost
podanou proti citovanému rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl
usnesením ze dne 11. 6. 2007, sp.zn. IV. ÚS 688/06/, a ze dne 17. 6. 2008,
sp.zn. 26 Cdo 2535/2007).
V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že žalobní požadavek na
zaplacení poplatku z prodlení je v rozporu s dobrými mravy, a proto žalobu v
tomto rozsahu zamítl. Při posouzení věci z hlediska § 3 odst. 1 obč.zák. se v
souladu s ustálenou judikaturou náležitě zabýval všemi právně významnými
okolnostmi, jež vyšly v řízení najevo. Za této situace mu nelze úspěšně
vytýkat, že z těchto okolností přiznal rozhodující význam osobním poměrům
žalované, která se nacházela v složité životní situaci (zemřel jí manžel a s
ohledem na svůj nepříznivý zdravotní stav se stala plně invalidní), a dále
skutečnosti, že žalovaná částka představovala mimořádnou splátku na investiční
akci. Je sice třeba souhlasit s námitkou žalobce, že v souladu s ustanovením §
3 vyhlášky č. 85/1997 Sb. tvořila součást nájemného, z obsahu rozsudku
odvolacího soudu však nevyplývá, že by tuto skutečnost zpochybňoval, pouze
zohlednil, že se nejednalo o pravidelnou opakující se platbu za užívání bytu,
ale o mimořádnou splátku podílu na investiční akci, jež svým rozsahem
mnohonásobně převyšovala běžné nájemné. Dovolací soud je proto názoru, že
odvolací soud nepochybil, jestliže za daných okolností požadavek žalobce na
zaplacení poplatku z prodlení posoudil jako výkon práva v rozporu s dobrými
mravy. Se zřetelem k uvedenému dovolání v této části jako nedůvodné zamítl (§
243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Dovolatel dále výslovně napadl výroky I., IV. a V. rozsudku odvolacího soudu,
jimiž bylo rozhodnuto o nepřipuštění žaloby a o nákladech řízení před soudy
obou stupňů. Tyto výroky, ač jsou součástí rozsudku, však mají povahu usnesení.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř.
Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. nezakládají přípustnost dovolání proto,
že rozhodnutí o nepřipuštění žaloby a o nákladech řízení nejsou mezi tam
vyjmenovanými usneseními. Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237
odst. 1 o.s.ř., neboť podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno rozhodnutí soudu
první stupně ve věci samé; tím však rozhodnutí odvolacího soudu o nepřipuštění
změny žaloby, stejně jako o nákladech řízení není (srov. též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp.zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č.
88 v časopise Soudní judikatura 5/2002).
Dovolací soud proto dovolání žalobce v této části jako nepřípustné odmítl
(§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř., § 142 odst. 1,
§ 148 odst. 1
a § 149 odst. 2 zavázal žalobce, jež nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k
náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly státu v souvislosti s odměnou
advokáta ustanoveného žalované soudem za podání vyjádření k dovolání. Tyto
náklady sestávají
z odměny advokáta v částce 500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 14 odst. 3 ve spojení s §
15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z
paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny
(srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná
podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 3. července 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu