26 Cdo 2535/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobce h. m. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému
J. H., zastoupenému opatrovníkem městskou částí P. 14, právně zastoupenému
advokátem, o zaplacení částky 212.690,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 53/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2006, č. j. 55 Co 120/2006-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce (vlastník „domu č. p. 1094 na adrese P. 9 – Č. m., ulice Bojčenkova“, v
němž se nachází „byt č. 8, I. kategorie, o velikosti 4+1, ve 4. patře“ /dále
jen „předmětný byt“, resp. „byt“/, jehož nájemcem je žalovaný) se domáhal, aby
mu žalovaný – po soudem připuštěné změně žaloby – zaplatil na poplatku z
prodlení z dlužného nájemného z předmětného bytu, úhrad za plnění poskytovaná s
užíváním bytu a z nedoplatků na vyúčtování služeb částku 212.690,- Kč s
příslušenstvím.
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. prosince
2005, č. j. 18 C 53/2004-81, zastavil řízení – v důsledku částečného zpětvzetí
žaloby – co do částky 7.242,50 Kč (výrok I.), ve zbytku, tj. ohledně částky
205.447,50 Kč s tam uvedeným příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II.) a
rozhodl o nákladech řízení státu (výrok III.) a účastníků (výrok IV.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4.
května 2006, č. j. 55 Co 120/2006-98, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil v napadeném zamítavém výroku II. a změnil ho v nákladových výrocích
III.
a IV.; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
především za zjištěno, že žalovaný nezaplatil žalobci ve lhůtě splatnosti
nájemné z předmětného bytu a zálohy na služby za měsíce červenec až prosinec
2000, duben, květen, září a prosinec 2001, leden a únor a duben až prosinec
2002 a leden až březen 2003. Dále zjistil (ze znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který byl ve věci vypracován), že zdravotní
stav žalovaného je dlouhodobě nepříznivý, že v důsledku tohoto zdravotního
stavu způsobeného několika závažnými onemocněními nebyl schopen po většinu
období, které je předmětem žaloby, chápat
a posoudit důsledky, které pro něj bude mít neplacení nájemného a záloh na
služby. Vzal rovněž za prokázáno, že dluh na nájemném nakonec uhradil syn
žalovaného se svou manželkou. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně
se soudem prvního stupně dovodil, že vzhledem ke zjištěnému zdravotnímu stavu
žalovaného jde v daném případě o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (ve
smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném
znění – dále jen „obč. zák.“), jinak řečeno přiznání poplatku z prodlení by
bylo v rozporu s dobrými mravy, nebyl-li žalovaný od roku 1999 do vypracování
znaleckého posudku „schopen chápat důsledky svého jednání či opomenutí“, jak to
vyjádřil odvolací soud, který v této souvislosti dodal, že „ostatní odvolací
námitky žalobce považuje … za irelevantní“. Uvedl rovněž, že řízení před soudem
prvního stupně netrpí žádnou „vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání,
jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s § 237
odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o.s.ř.“). S poukazem na nález Ústavního soudu České
republiky ze dne 21. března 2006, sp. zn. I. ÚS 717/05, především uvedl, že
podmínky připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. je
třeba vykládat tak, aby byla naplněna jak ústavou stanovená povinnost soudů
poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy České
republiky), tak i účel daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke
sjednocení judikatury obecných soudů. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. a/ o.s.ř. shledává v tom, že odvolací soud se nevypořádal se
všemi uplatněnými „dovolacími“ (správně zřejmě „odvolacími“) námitkami ústavně
konformním způsobem. Uvedl, že ostatní odvolací námitky považoval ze
irelevantní, a přitom tyto námitky nijak nekonkretizoval. V důsledku toho pak
např. přehlédl, že soud prvního stupně „přiznal více než sám (žalobce)
požadoval“. Dále uvedl, že tato vada (tj. nedostatek odůvodnění alespoň v
rozsahu, který by byl v konkrétní věci dostačující z hlediska zachování ústavně
právních kautel v rámci civilního řízení) je podle názoru Ústavního soudu
porušením práva na spravedlivý proces (zde odkázal na rozhodnutí Ústavního
soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 492/03, III. ÚS 521/05, I. ÚS 113/02, IV. ÚS
563/03, I. ÚS 301/02 a I. ÚS 593/04). Dále (s odkazem na dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) namítl, že odvolací soud nerozvedl, jak dospěl k
závěru, že je nutno vycházet z toho, že nejméně od roku 1999 do vypracování
posudku žalovaný nebyl schopen chápat důsledky svého jednání či opomenutí.
Podle názoru dovolatele se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkami, že
žalovaný činil právní úkony i v době, kdy měl být nezpůsobilý rozpoznat
důsledky svého jednání; zde poukázal na dopis žalovaného ze dne 12. listopadu
2001, udělení plné moci advokátovi v dané věci apod. Za zásadně právně
významnou pokládal dovolatel otázku, zda lze aplikovat ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák. v případě, kdy žalovaný měl být nezpůsobilý posoudit důsledky svého
jednání a přitom nebyl zbaven a ani omezen ve způsobilosti k právním úkonům.
Takový postup pokládal dovolatel za absurdní zvláště v situaci, kdy mu žalovaný
opět dluží nájemné
a zálohy na služby za dobu od února 2006 do června 2007 ve výši 135.506,- Kč;
má dojem, že je nucen nést následky zdravotního stavu žalovaného za všech
okolností. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho
prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého
dovolání opřel dovolatel) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu
a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod,
kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci uplatnil dovolatel vedle způsobilého dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř. (jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkl, že přes jeho
odvolací námitku nepřihlédl k vadě, které se podle jeho názoru dopustil soud
prvního stupně) a dále – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.)
– také dovolací důvod podle
§ 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti
způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního
stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč.
zák.). Navíc – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – uplatnil tzv. „skutkové
novoty“, avšak přehlédl, že v dovolacím řízení platí zákaz skutkových novot
(srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C.H. BECK,
strana 1004, bod 6.). V této souvislosti však nelze ztratit ze zřetele, že
skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice
napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak
pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/
o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a §
238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v daném
případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení
přípustnosti dovolání právně relevantní. Ve vztahu k vadě podle § 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř. zbývá připomenout, že byl-li rozsudkem odvolacího soudu
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, nemohla
mít případná dovolatelem vytýkaná vada za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Kromě toho nelze ani přehlédnout, že k jiným vadám, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm.
a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen
tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě
však takovéto vady,
i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.)
zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního
soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo
1829/2005).
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že přiznání poplatku z prodlení
by bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., nebyl-li
žalovaný – vzhledem ke svému zdravotnímu stavu – od roku 1999 do vypracování
znaleckého posudku „schopen chápat důsledky svého jednání či opomenutí“.
Dovolatel správnost uvedeného právního závěru v dovolání napadl. Z pohledu
dovoláním napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázku zásadního právního
významu.
Zpochybnil-li však dovolatel – poukazem na okolnosti uvedené v dovolání –
správnost závěru, který odvolací soud přijal při posouzení věci podle § 3 odst.
1 obč. zák., lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov.
např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod
C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18.
listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo
866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února
2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v
projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných
skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s
dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným
dosahem pro soudní praxi.
Bez zřetele k tomu však lze uvést, že výklad dovolatelem zpochybněné otázky se
v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení
této otázky neodchýlil.
Ustálená soudní praxe připustila, že žalobní požadavek na zaplacení poplatku z
prodlení lze posoudit jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy ve
smyslu
§ 3 odst. 1 obč. zák. Soudní praxe se tak ustálila v názoru, že ve vztahu k
požadavku na zaplacení poplatku z prodlení není vyloučena úvaha o výkonu práva
v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky z 22. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 2670/2004, z
16. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 922/2005, z 26. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo
802/2005, z 31. května 2006, sp. zn. 26 Cdo 374/2006, a z 2. srpna 2006, sp.
zn. 26 Cdo 2310/2005 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí
Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 11. června 2007, sp. zn.
IV. ÚS 688/06/).
Soudní praxe rovněž dovodila, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k
právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které tak přenechávají soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající
úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně
přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že
výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002,
uveřejněný pod C 2084 ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Dovolací soud zastává názor, že odvolací soud – v souladu s ustálenou soudní
praxí – vzal při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. všechny okolnosti,
které (a to i za přispění žalobce) vyšly v řízení najevo. Nelze mu ovšem nic
úspěšně vytýkat, pokud z těchto okolností přiznal – opět v souladu s ustálenou
judikaturou – rozhodující význam nepříznivému zdravotnímu stavu žalovaného
(způsobenému řadou závažných onemocnění), v jehož důsledku nebyl schopen po
většinu období, které je předmětem žaloby, chápat a posoudit důsledky, které
pro něj bude mít neplacení nájemného a záloh na služby, a poté logicky uzavřel,
že vzhledem k tomu jsou pro posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. ostatní
„odvolací námitky“ irelevantní.
Z uvedeného pak bez dalšího vyplývá, že napadené rozhodnutí netrpí nedostatkem
řádného a přesvědčivého odůvodnění a že právní závěr odvolacího soudu učiněný s
odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. není v extrémním nesouladu se
zjištěnými skutečnostmi. Proto odkazy dovolatele na právní názory vyslovené ve
shora uvedených nálezech Ústavního soudu pokládá dovolací soud za nepřípadné.
Nepřípadná – vzhledem k možnostem, které pronajímateli poskytuje právní úprava
nájmu bytu – je rovněž námitka, že dovolatel je nucen nést následky zdravotního
stavu žalovaného za všech okolností.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání
proti napadenému rozsudku odvolacího soudu ani podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř. Proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.),
dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro
nepřípustnost.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že
žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu