26 Cdo 4354/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové v
právní věci žalobce J. Š., T., proti žalovanému P. H., T., zastoupenému Mgr.
Pavlínou Řehovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4077, o vyklizení
nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 192/2015, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze
dne 25. května 2016, č. j. 59 Co 68/2016-67, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou dne 14. 7. 2015 se žalobce domáhal, aby žalovaný vyklidil část
pozemku par. č. 1163/14, zapsaného na listu vlastnictví číslo 402 pro obec T.,
katastrální území T. n. M., u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální
pracoviště Zlín, specifikovanou v situačním plánku tvořícím přílohu nájemní
smlouvy ze dne 1. 3. 2011, uzavřené mezi žalobcem jako pronajímatelem a
žalovaným jako nájemcem (dále též jen „Pozemek“ a „Nájemní smlouva“). Žalobu
odůvodnil tím, že je vlastníkem Pozemku, žalovaný byl jeho nájemcem, a ačkoliv
nájem 30. 6. 2015 skončil výpovědí, Pozemek nevyklidil a nepředal mu ho.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 5.
2016, č. j. 59 Co 68/2016-67, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně (soud
prvního stupně) ze dne 11. 11. 2015, č. j. 11 C 192/2015-41, kterým žalobě
vyhověl a uložil žalovanému do patnácti dnů Pozemek vyklidit a zaplatit náklady
řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 1. 3. 2011
smlouvu o nájmu Pozemku na dobu neurčitou s tím, že ji lze vypovědět výpovědí s
tříměsíční výpovědní dobou, která počíná běžet prvním dnem měsíce následujícího
po měsíci, v němž byla výpověď smlouvy doručena druhému účastníkovi. Žalobce
nájem vypověděl dopisem ze dne 14. 10. 2014, v němž uvedl, že výpovědní lhůta
počíná běžet dnem 1. 12. 2014 a nájem skončí 28. 2. 2015, a posléze znovu
dopisem ze dne 13. 3. 2015. Žalovaný doposud pozemek nevyklidil. Po právní
stránce posoudil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen
„o. z.“ (§ 3074 odst. 1). Dospěl přitom k závěru, že nájem skončil již dne 31.
1. 2015 uplynutím výpovědní doby na základě výpovědi ze dne 14. 10. 2014, neboť
výpověď byla dostatečně určitá, měla jen drobné obsahové vady, které nemohly
mít za následek její neplatnost. K obnovení nájmu (jak tvrdil žalovaný) podle
ustanovení § 2230 odst. 1 o. z. dojít nemohlo, neboť toto ustanovení je možné
aplikovat pouze u skončení nájmu na dobu určitou, nikoli u nájmu na dobu
neurčitou, který skončil výpovědí. Poukázal na komentář k o. z. (C. H. Beck), v
němž autoři dospěli ke stejnému závěru, stejně jako za předcházející právní
úpravy (§ 676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném
do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“) Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 3.
2004, sp. zn. 28 Cdo 2253/2003. Za situace, kdy bylo prokázáno, že žalovaný
Pozemek užívá, považoval za nevýznamné jeho tvrzení, že není vlastníkem
montované stavby nacházející se na Pozemku a není proto v řízení pasivně
legitimován. Předmětem řízení není totiž odstranění této stavby, ale vyklizení
Pozemku po skončení nájemního vztahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a uplatnil dovolací důvod podle §
241a odst. 1 o. s. ř. Namítal, že otázku aplikace ustanovení § 2230 odst. 1 o. z. v případě skončení nájmu sjednaného na dobu neurčitou výpovědí, která nebyla
doposud v rozhodování dovolacího soudu řešena, posoudil odvolací soud (stejně
jako soud prvního stupně) nesprávně. Vytýkal odvolacímu soudu, že v rozporu s
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 396/2003,
posoudil i otázku existence jeho pasivní věcné legitimace. Měl za to, že - za
situace, kdy užívání Pozemku spočívá v užívání montované stavby (věci movité),
která není v jeho vlastnictví - nemůže být ve věci pasivně legitimován. Odvolacímu soudu dále vytýkal (pouze však v obecné rovině), že porušil jeho
ústavní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod ve znění jejich protokolů a dodatkových protokolů. Navrhl,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Otázku pasivní legitimace žalovaného posoudil odvolací soud v souladu s
ustálenou judikaturou dovolacího soudu (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 30. 6. 2003, sp. zn. 26 Cdo 916/2001, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo
49/2006, ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3560/2010), podle níž je nájemce po
skončení nájmu povinen pronajaté prostory (pozemek) vyklidit, tzn. odstranit z
nich své věci (případně věci třetích osob, jimž umožnil užívání prostor) a
odevzdat je pronajímateli tak, aby k nim měl volný přístup a mohl s nimi dále
nakládat. Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 396/2003, na který odkazuje dovolatel. Ani v této věci
není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, pro řešení této
otázky tak dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné není. V rozhodování dovolacího soudu však nebyla doposud řešena otázka obnovení
nájemní smlouvy (§ 2230 o. z.) v případě skončení nájmu uzavřeného na dobu
neurčitou uplynutím výpovědní doby. Dovolání podané včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky
zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je proto – pro řešení této
otázky - přípustné, není však důvodné. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci uvedených vad z
obsahu spisu nezjistil.
Dovolatel sice namítal, že odvolací soud zatížil řízení
vadou („porušil jeho ústavní právo na spravedlivý proces“), svou námitku však
nijak blíže nekonkretizoval. I když smlouva o nájmu byla uzavřena před účinností o. z. (tj. před 1. 1. 2014), odvolací soud správně projednávanou věc posuzoval – vzhledem k tomu, že
k ukončení nájmu mělo dojít výpovědí, kterou dal žalobce žalovanému až po
účinnosti o. z. – podle o. z. (§ 3074 odst. 1 o. z.). Podle § 2230 odst. 1 o. z., užívá-li nájemce věc i po uplynutí nájemní doby a
pronajímatel ho do jednoho měsíce nevyzve, aby mu věc odevzdal, platí, že
nájemní smlouva byla znovu uzavřena za podmínek ujednaných původně. Byla-li
původně nájemní doba delší než jeden rok, platí, že nyní byla uzavřena na jeden
rok; byla-li kratší než jeden rok, platí, že nyní byla uzavřena na tuto dobu. Podle odst. 2 se ustanovení odst. 1 nepoužije přesto, že nájemce věc dále
užívá, dala-li strana v přiměřené době najevo, že nájem skončí nebo již dříve
nájem vypověděla. Institut konkludentního obnovení nájmu (relocatio tacita, popř. prolongace) byl
upraven již v ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák. („Užívá-li nájemce věci i po
skončení nájmu a pronajímatel proti tomu nepodá návrh na vydání věci nebo na
vyklizení nemovitosti u soudu do 30 dnů, obnovuje se nájemní smlouva za týchž
podmínek, za jakých byla sjednána původně. Nájem sjednaný na dobu delší než rok
se obnovuje vždy na rok, nájem sjednaný na dobu kratší se obnovuje na tuto
dobu“). Podle ustálené soudní praxe [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 5. 2. 1998, sp. zn. 2 Cdon 141/97, uveřejněný pod číslem 10/99 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2004,
sp. zn. 28 Cdo 2253/2003 (podanou ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí
odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 7. prosince 2006, sp. zn. II. ÚS 315/04),
ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1349/2003 (podanou ústavní stížnosti odmítl
Ústavní soud usnesením ze dne 20. dubna 2004, sp. zn. I. ÚS 649/03), ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1555/2008) bylo možné použít § 676 odst. 2 obč. zák. jen v případě, že nájem sjednaný na dobu určitou skončil uplynutím sjednané
doby. Pokračování nájmu (za stejných podmínek] předpokládalo pasivitu
pronajímatele, chtěl-li zabránit obnovení nájmu podle § 676 odst. 2 obč. zák.,
musel podat žalobu u soudu (ve třiceti denní lhůtě od skončení nájmu). V o. z. je možnost obnovení nájemní smlouvy upravena v § 2230 odst. 1. I když
pronajímatel, chce-li zabránit obnovení nájemní smlouvy, již nemusí podávat
žalobu u soudu (postačí, že nájemce vyzval k vrácení věci), jsou principy, za
kterých může dojít k obnovení nájemní smlouvy, zde vyjádřené, podobné, jako
tomu bylo v § 676 odst. 2 obč. zák. K obnovení nájemní smlouvy podle § 2230
odst. 1 o. z. proto může dojít jen v případě, že jde o nájem na dobu určitou,
který skončil uplynutím sjednané doby nájmu. V případě, že nájem skončil jinak
(dohodou, výpovědí – po uplynutí výpovědní doby, atd.), se ustanovení § 2230
odst. 1 o. z. neuplatní, a i v případě, kdy pronajímatel nevyzve nájemce ve
lhůtě stanovené v § 2230 odst. 1 o. z.
(a v případě nájmu bytu ve lhůtě
stanovené v § 2285 o. z.) k vrácení věci, k obnovení nájmu nedojde. Lze tak uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je věcně správný, Nejvyšší soud –
aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako
nedůvodné zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., s přihlédnutím k tomu, že
žalobci podle obsahu náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2016
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu