26 Cdo 4742/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce města Bruntál, se sídlem Bruntál, Nádražní 20, proti žalovaným 1) P. D., a 2) V. D., zastoupeným Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem Bruntál, Žižkovo nám. 2, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 8 C 145/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. března 2008, č. j. 42 Co 38/2008-54, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 21. 3. 2008, č. j. 42 Co 38/2008-54, potvrdil rozsudek ze dne 25. 10. 2007, č. j. 8 C 145/2007-33, kterým Okresní soud v Bruntále (soud prvního stupně) uložil žalovaným vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku byt č. 24, sestávající ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, v osmém podlaží (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu, neboť jejich nájemní poměr skončil podle § 710 odst. 2 (správně odst. 3) občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“) ke dni 18. 3. 2007. Jelikož neshledal, že by výkon práva žalobce byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), žalobě vyhověl a vyklizovací povinnost žalovaných nevázal (ve shodě se soudem prvního stupně) na zajištění bytové náhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnili v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 214a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Vyjadřují přesvědčení, že výkon práv a povinností žalobce je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), neboť okamžitým vyklizením bytu by byly postiženy především jejich děti, které tuto situaci nezavinily. Rovněž namítají, že mělo být analogicky aplikováno ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák. a jejich vyklizovací povinnost vázána na poskytnutí bytové náhrady v podobě náhradního ubytování nebo alespoň přístřeší. Navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinili návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 21. března 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“)
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení odvolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (směřuje proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé), ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci).
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Odvolatelé neformulují otázku zásadního právního významu, z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) však vyplývá, že výtka nesprávného právního posouzení věci je založena na kritice právního názoru, že výkon práv žalobce není v rozporu s dobrými mravy, a rovněž na tom, že odvolací soud nevázal jejich vyklizovací povinnost (analogicky) podle § 712 odst. 5 obč. zák. na zajištění bytové náhrady.
Pokud odvolatelé zpochybnili – poukazem na okolnosti uvedené v dovolání – správnost závěru, který odvolací soud přijal při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák., lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004 zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
V soudní praxi není rovněž pochyb o tom, že užívá-li někdo byt bez právního důvodu, nelze zásadně jeho vyklizovací povinnost vázat na zajištění bytové náhrady; ustanovení § 712 obč. zák. tu ani analogicky (§ 853 obč. zák.) použít nelze. To platí i v případě, že bývalý nájemce užívá byt po skončení nájmu sjednaného na dobu určitou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, a ze dne 20. 1. 2005, sp, zn. 26 Cdo 590/2004). V judikatuře dovolacího soudu rovněž nebyl zaznamenán odklon od jednoznačného znění ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák., jež upravuje nárok nájemce na bytovou náhradu pro případ zániku nájmu bytu výpovědí pronajímatele z důvodu zde vyjmenovaných. Pokud tedy odvolací soud vzhledem k okolnostem projednávané věci nepodmínil vyklizení žalovaných zajištěním bytové náhrady, je jeho rozhodnutí v tomto ohledu výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243 o. s. ř.) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přístupný opravný prostředek. V Brně dne 21. září 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r. předsedkyně senátu