26 Cdo 548/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry
Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně A. R., s.r.o.,
zastoupené advokátem, proti žalovanému R. J., zastoupenému opatrovníkem městem
P., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C
43/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29.
srpna 2005, č. j. 20 Co 204/2005-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. března
2005, č. j. 11 C 43/2004-43, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena
povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni „byt č. 1, o velikosti 1+1, o
celkové výměře 42 m2, I. kategorie, situovaný v prvním nadzemním podlaží domu
č. p. 589, zapsaný na LV č. 703, katastrální území N. M.“ (dále jen „předmětný
byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí
ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
29. srpna 2005, č. j. 20 Co 204/2005-61, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo
jiné za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že předchozí
vlastnice domu jako pronajímatelka a M. T. jako nájemkyně uzavřely ohledně
předmětného bytu dne 1. července 1997 nájemní smlouvu (dále jen „nájemní
smlouva ze dne 1. července 1997“), že v tomto případě šlo o nájemní poměr na
dobu neurčitou, že M. T. se bez ukončení nájemního poměru později z bytu
odstěhovala, že dne 1. března 2000 byla mezi předchozí vlastnicí domu jako
pronajímatelkou a žalovaným jako nájemcem uzavřena další smlouva o nájmu
předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 1. března 2000“) a že na
základě této smlouvy byl byt přenechán do užívání žalovanému. Na tomto
skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že ve
vztahu k předmětnému bytu vznikl na základě platně uzavřené nájemní smlouvy ze
dne 1. července 1997 nájemní poměr na dobu neurčitou M. T. a že uvedený nájemní
vztah nebyl dosud ukončen, neboť k zániku nájmu bytu (pomine-li se smrt nájemce
či zánik předmětu nájmu) dochází pouze písemnou dohodou mezi pronajímatelem a
nájemcem nebo písemnou výpovědí (§ 710 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen
„obč. zák.“) a nikoliv faktickým opuštěním bytu nájemcem. Dále rovněž dovodil,
že nájemní smlouva ze dne 1. března 2000 je neplatná podle § 37 odst. 2 obč.
zák., neboť jejím předmětem je – vzhledem k existenci nájemního poměru M. T. k
bytu – plnění nemožné. Odvolací soud dále konstatoval, že žalobkyni jako
vlastnici domu nelze upřít právo domáhat se ochrany podle § 126 odst. 1 obč.
zák. proti tomu, kdo do jejího vlastnického práva neoprávněně zasahuje.
Současně však dovodil, že žalovaný užíváním předmětného bytu bez právního
důvodu neoprávněně zasahuje do existujícího nájemního poměry M. T. k bytu, a
proto pouze ona (a nikoli žalobkyně) je aktivně věcně legitimována k podání
žaloby na vyklizení bytu. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního
stupně jako věcně správný potvrdil; přitom za nepřípadný pokládal odkaz
žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. ledna 2003,
sp. zn. 28 Cdo 2368/2002.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb.
(dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Prostřednictvím uplatněného dovolacího
důvodu zpochybnila správnost právního závěru, že jako vlastnice domu nemůže být
za existence nájemního poměru M. T. k bytu aktivně věcně legitimována k podání
žaloby na vyklizení bytu žalovaným. Má za to, že v daném případě se může
vyklizení předmětného bytu žalovaným domáhat nejen nájemce bytu, nýbrž i
vlastník domu. To zejména proto, že zde není vůle a ani ochota nájemkyně, která
byt neužívá a neplatí z něj nájemné. V tomto směru žalobkyně odkázala na právní
závěry, které Nejvyšší soud České republiky dovodil v rozsudcích ze dne 20.
prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 446/2001, a ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. 28 Cdo
2368/2002. Uvedla rovněž, že právo vlastníka domu domáhat se ochrany
vlastnického práva podle § 126 odst. 1 obč. zák. nemůže být omezeno právem
nájemce, a to zvláště za situace, kdy nájemce svá práva nevykonává a vykonávat
nehodlá. Podle názoru žalobkyně ustanovení § 126 odst. 2 obč. zák. poskytuje
stejná práva vlastníku domu i nájemci bytu. Zužující výklad odvolacího soudu
jde podle žalobkyně proti duchu zákona a také proti ústavnímu pořádku České
republiky, konkrétně proti čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Navrhla,
aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení, popřípadě aby zrušil rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně a
jemu věc vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. srpna 2005, tedy
po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3.
přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005
Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání
lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady podle § 241a odst. 2 písm.
a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §
229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v
případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho
prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého
dovolání opřela dovolatelka, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím
naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst.
3 o.s.ř.).
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právních závěrů, že nájemkyní
předmětného bytu je – na základě platně uzavřené nájemní smlouvy ze dne 1.
července 1997 – neustále M. T. a že nájemní smlouva ze dne 1. března 2000 je
neplatná podle § 37 odst. 2 obč. zák.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadené rozhodnutí
je založeno (rovněž) na právním závěru, že za trvání nájemního poměru je pouze
nájemkyně (a nikoli žalobkyně jako vlastnice domu) aktivně věcně legitimována k
podání žaloby na vyklizení bytu. Správnost tohoto právního závěru dovolatelka v
dovolání napadla. Z pohledu dovoláním napadeného rozsudku by proto mohlo jít o
otázku zásadního právního významu. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se
v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení
této otázky neodchýlil.
Ustálená soudní praxe dovodila, že pokud právo nájmu bytu nezaniklo, může se
vyklizení osob bydlících v bytě bez právního důvodu zásadně domáhat nájemce
bytu a pronajímatel pak nemá aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na
vyklizení bytu těmito osobami (srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
25. srpna 1995, sp. zn. 2 Cdo 169/95, uveřejněný v sešitě č. 1 z roku 1996
časopisu Právní rozhledy, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 503/2000, uveřejněný pod č. 119 v sešitě
č. 10 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, ze dne 11. října 2001, sp. zn. 26
Cdo 451/2000, a ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 26 Cdo 2720/2004). V soudní
praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že k vyklizení osoby bydlící v
bytě se souhlasem nájemce je aktivně věcně legitimován zásadně jen nájemce,
nikoli pronajímatel (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 959/96, uveřejněný pod č. 58 v sešitě č. 7 z
roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Pro úplnost zbývá dodat, že je nepřípadný odkaz dovolatelky na rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 26 Cdo 446/2001, a 28 Cdo
2368/2002. Dovolatelce lze sice dát za pravdu v tom, že ve věci sp. zn. 26 Cdo
446/2001 Nejvyšší soud dovodil, že ustanovení § 126 odst. 2 obč. zák. dává
nájemci (v uvedené věci žalobci) právo na ochranu jeho práva obdobnou právu
vlastníka. Uvedený závěr však nelze vyložit tak, že za trvání nájemního poměru
je k podání žaloby na vyklizení bytu užívaného vyklizovaným bez právního důvodu
aktivně věcně legitimován vedle nájemce rovněž vlastník, jak se (nesprávně)
domnívá dovolatelka. Ve věci sp. zn. 28 Cdo 2368/2002 pak Nejvyšší soud řešil
otázku aktivní věcné legitimace k vyklizení bytu užívaného vyklizovanými bez
právního důvodu; přitom nebylo tvrzeno, že ve vztahu k vyklizovanému bytu
svědčí jiné osobě nájemní právo.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku
odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.),
dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že
žalovanému nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu
by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu