26 Cdo 564/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Roberta Waltra ve věci
žalobce F. Š., proti žalované A. Ď., zastoupené advokátem, o
přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp.
zn. 5 C 616/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 12. října 2005, č. j. 19 Co 18/2005-205, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Znojmě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. prosince 2004,
č. j. 5 C 616/2002-160, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu „bytu č.
3, sestávajícího se z kuchyně a tří pokojů s příslušenstvím a zařízením, ve 4.
nadzemním podlaží v bytovém domě v J., zapsaném u Katastrálního úřadu ve Z.
pro obec a k. ú. J. na LV číslo 777“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a
„předmětný dům“, resp. „dům“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12.
října 2005, č. j. 19 Co 18/2005-205, změnil citovaný rozsudek soudu prvního
stupně tak, že žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu,
určil, že nájem bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne
běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a
žalované uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní
lhůty po zajištění přístřeší; citovaný rozsudek změnil rovněž ve výroku o
prvostupňových nákladech řízení účastníků a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení účastníků.
Na základě skutkového zjištění, že žalovaná (nájemkyně předmětného bytu)
nezaplatila žalobci (pronajímateli bytu) nájemné v plné (ve stanovené) výši za
dobu podstatně delší než tři měsíce (za dobu vymezenou v žalobě), usoudil
odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – na naplněnost uplatněného
výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu, tj. ve znění do
30. března 2006 (dále jen „obč. zák.“). Z provedených důkazů vzal odvolací soud
rovněž za zjištěno, že žalovaná neplatila nájemné dlouhodobě, a to rovněž
proto, že nesouhlasila s výší nájemného stanoveného žalobcem, že na základě
žaloby žalobce probíhá mezi účastníky řízení spor o zaplacení dlužného
nájemného, že poté, co v této věci stanovila výši nájemného znalkyně, doplatila
žalovaná dlužné nájemné podle výpočtu znalkyně, že žalobce je důchodce a že „na
majetek žalobce je nařízen výkon rozhodnutí, přičemž jde o nemovitost v J., tj.
nemovitost, kde bydlí žalovaná“. Na základě těchto skutkových zjištění pak
dovodil, že výpověď z nájmu bytu není ani v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu
§ 3 odst. 1 obč. zák.), neboť u žalované jde o dlouhodobé neplacení nájemného.
Za této situace žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhověl;
vyklizovací povinnost žalované z bytu vázal – s odkazem na ustanovení § 712
odst. 5 věty první obč. zák. – na poskytnutí přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). V dovolání především zpochybnila správnost právního závěru, který
odvolací soud přijal při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák., tj.
závěru, že v daném případě nejsou naplněny důvody, pro něž by bylo na místě
žalobci odepřít výkon jeho práva pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst.
1 obč. zák. Namítla rovněž, že kromě části nájemného, která je mezi účastníky
sporná, platí nájemné řádně, že spor ohledně výše nájemného vznikl v
souvislosti s výměnou kotle ústředního topení, že mezi účastníky probíhá řízení
o stanovení nájemného, že prozatím platí nájemné ve výši, která byla stanovena
znaleckými posudky a kterou považuje za správnou, a že podle výsledků řízení
popřípadě uhradí žalobci částky, jak budou stanoveny soudem. Dále uvedla, že
odvolací soud pominul mimo jiné skutečnost, že mezi účastníky probíhá u soudu
prvního stupně „řízení o placení nájemného“, že v řízeních o zaplacení dlužného
nájemného vedených i proti dalším nájemcům bytů v předmětném domě byly pořízeny
již tři znalecké posudky, avšak znalci se v otázce výše nájemného neshodli, že
spory o placení nájemného zapříčinil žalobce tím, že nesprávně určil jeho výši,
a že za této situace nelze žalované přičítat k tíži, že spornou část nájemného
uhradila z opatrnosti až v průběhu řízení o zaplacení dlužného nájemného.
Zdůraznila také své nepříznivé sociální poměry – je nezaměstnaná, má minimální
příjmy a v obci, kde bydlí, není možné práci obstarat. Ke svým osobním a
rodinným poměrům uvedla, že je vdova, jinou možnost bydlení nemá a v bytě bydlí
s invalidní dcerou a se synem. Podle názoru žalované žalobce a jeho manželka
„pouze investují do bytových domů s cílem dosáhnout zisk“. Ze všech těchto
důvodů má za to, že výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy. Navrhla,
aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání zpochybnil správnost jednotlivých dovolacích
námitek a navrhl, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 12. října 2005, tedy
po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3.
přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005
Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud
změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v
dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a z obsahu spisu
tyto vady nevyplynuly.
Dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) –
uplatnila vedle dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (jehož
prostřednictvím namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci) rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž
zpochybnila správnost skutkových zjištění, na nichž odvolací soud založil
právní posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák.).
Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) a b) o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a §
238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek
hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože
soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska
hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář,
5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka brojí právě proti způsobu hodnocení
důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění, na jejichž základě
dovodil, že výpověď z nájmu bytu z důvodu upraveného v ustanovení § 711 odst. 1
písm. d) obč. zák. není v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč.
zák.); jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a
v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom
také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených
důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení,
zda výpověď z nájmu bytu podle citovaného ustanovení je či není v rozporu s
dobrými mravy.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací
soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto
konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu a z nich vyplývající
skutkový stav rozhodný pro posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. jsou
výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v
ustanovení § 132 o.s.ř. (ve spojení s § 211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, že vzhledem ke
zjištěnému skutkovému stavu věci není výpověď z nájmu bytu v rozporu s dobrými
mravy, jak dovodil odvolací soud.
Podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu
(jen s přivolením soudu), jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti
vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za
plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými
mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v
historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické
tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem
základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června
1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997
časopisu Soudní judikatura).
Placení nájemného náleží mezi základní povinnosti nájemce bytu (srov. § 685 a
násl. obč. zák.). Nezaplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce je ve
smyslu § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. hrubým porušením povinnosti nájemce
vyplývající z nájmu bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. února
2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný pod C 207 ve svazku 2 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu). Soudní praxe rovněž dovodila, že za neplacení
nájemného ve smyslu § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. se považuje i situace, kdy
nájemce neplatí nájemné v plné výši, tedy je placeno v nižší částce než
dohodnuté, resp. v částce nižší než jednostranně zvýšené (§ 696 odst. 1 obč.
zák. a v době pro toto řízení rozhodné platná vyhláška č. 176/1993 Sb., o
nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění
pozdějších předpisů). Z žádného právního předpisu nevyplývá možnost, aby si
nájemce v případě nesouhlasu s jednostranně zvýšeným nájemným sám nájemné
snížil a platil nájemné v částce nižší, než činilo nájemné po jednostranném
zvýšení ze strany pronajímatele. Nesouhlasí-li nájemce s výší nájemného po
jednostranném zvýšení pronajímatelem, může se proti zvýšenému nájemnému bránit
podáním příslušné žaloby u soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 6.
února 2003, sp. zn. 26 Cdo 585/2002, a rozsudek z 24. dubna 2003, sp. zn. 26
Cdo 2083/2002, uveřejněné pod C 1693 ve svazku 23 a pod C 1871 ve svazku 25
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Okolnost, že výše nájemného je sporná,
není z hlediska naplnění skutkové podstaty výpovědního důvodu uvedeného v § 711
odst. 1 písm. d) obč. zák. rozhodná; může být významná pouze pro úvahu, zda lze
– s ohledem na § 3 odst. 1 obč. zák. – žalobě pronajímatele na přivolení k
výpovědi vyhovět (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2002, sp.
zn. 26 Cdo 514/2001, uveřejněný pod C 1335 ve svazku 19 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu).
Odvolacímu soudu lze dát tedy za pravdu v tom, že soudní praxe je ustálená v
názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1
písm. d) obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu
vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Také v rozsudku ze
dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněném pod č. 43 v sešitě
č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl
uveřejněn rovněž pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní
judikatura), Nejvyšší soud dovodil, že existenci výpovědního důvodu soud
posuzuje k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že tímto
důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst. 1
písm. d/ obč. zák.). Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi
uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z
nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. Při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu
je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud též k době,
která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle § 711
odst. 1 písm. d) obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března
1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999
časopisu Soudní judikatura).
Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy
jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může
jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny
rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu
domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.
června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněného pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku
1997 časopisu Soudní judikatura. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které
mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli –
spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se
přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti
aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše
uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha
soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného
pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní
povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského
práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou
ochranu odepřít. Přitom ovšem citované ustanovení patří k právním normám s
relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby
podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní
normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek
soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně
přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že
výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek ze dne 12.
srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 ve svazku 26 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu). V důsledku toho je na soudu, aby v konkrétním
případě z předem neurčené množiny skutečností vymezil (např. demonstrativním
výčtem nebo stanovením obecných kritérií) ty, jejichž pomocí určí vlastní obsah
hypotézy normy, kterou aplikuje. Takový výklad právní normy, a tím právní
posouzení věci, mohou být proto nesprávné jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý
závěr, že to určení hypotézy, k němuž soud dospěl, z objektivních hledisek
(logických nebo věcných) nemůže obstát (srov. obdobně rozhodnutí Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 31. srpna 1998, sp. zn. 3 Cdon 11/96, uveřejněné
pod č. 26 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, ze dne
14. února 2001, sp. zn. 21 Cdo 971/2000, nebo ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20
Cdo 2871/99).
V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že uplatněná výpověď z nájmu
bytu není v rozporu s dobrými mravy, a proto žalobě v konečném důsledku
vyhověl. Při posouzení věci ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. se správně zabýval
právně významnými okolnostmi na straně obou účastníků řízení. Vymezil-li tedy
hlediska pro posouzení věci dle § 3 odst. 1 obč. zák., jež nelze označit za
logicky a věcně neudržitelná, a dospěl-li – na základě vyhodnocení konkrétních
skutkových zjištění reprodukovaných na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí
– k závěru, že výpověď z nájmu bytu není v daném případě v rozporu s dobrými
mravy, lze jeho rozhodnutí pokládat za správné. Na tomto místě je zapotřebí
zdůraznit, že – z důvodu dlouhodobosti neplacení nájemného – nelze při
posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. vyhodnotit jako okolnost
ospravedlňující placení nájemného v nižší než stanovené částce (neplacení
nájemného v plné výši), tj. jako okolnost prospívající v tomto ohledu žalované,
skutečnost, že výše nájemného byla mezi účastníky sporná a že probíhalo u soudu
„řízení o placení nájemného“, resp. řízení o zaplacení dlužného nájemného.
Navíc pokud nájemkyně povinnost platit nájemné (ve stanovené výši) dlouhodobě
neplní, nelze po pronajímateli spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho
práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu) odepřena, byť
nájemkyně je v tíživé sociální situaci.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích
důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové
konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a
odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta
před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy
žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobci náklady, na jejichž
náhradu by jinak měl proti žalované právo, v souvislosti s tímto řízením
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. června 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu