26 Cdo 577/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobců a) L. M., bytem J., a b) J. M, bytem V.,
zastoupených Mgr. Lubošem Komůrkou, advokátem se sídlem Jihlava, Benešova 8,
proti žalovanému statutárnímu městu Jihlava, IČ: 286010, se sídlem Jihlava,
Masarykovo nám. 97/1, zastoupenému Mgr. Tomášem Rosickým, advokátem se sídlem
Jihlava, Fritzova 2, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u
Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 9 C 39/2010, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. října 2012, č. j. 19 Co
228/2011-158, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému
na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.573,- Kč, k rukám Mgr. Tomáše
Rosického, advokáta se sídlem Jihlava, Fritzova 2, do tří dnů od právní moci
rozsudku.
Okresní soud v Jihlavě (soud prvního stupně) rozsudkem z 22. 6. 2011, č. j. 9 C
39/2010-134 (poté, co jeho rozsudek z 23. 7. 2010, č. j. 9 C 39/2010-89, byl k
odvolání žalovaného zrušen usnesením Krajského soudu v Brně z 8. 12. 2010, č.
j. 19 Co 309/2010-99, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), výrokem I.
určil, že výpověď ze dne 10. 12. 2009 (dále též „Výpověď“) z nájmu bytu o
velikosti 1+1 s příslušenstvím, v 1. podlaží domu v J. (dále „předmětný byt“,
resp. „byt“), daná žalobci a), je neplatná, výrokem II. určil, že Výpověď z
nájmu bytu daná žalobkyni b), je neplatná a rozhodl (výrokem III.) o nákladech
řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze
dne 10. 10. 2012, č. j. 19 Co 228/2011-158, změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích I. a II. tak, že zamítl žalobu na určení neplatnosti
Výpovědi dané žalobci a) i Výpovědi dané žalobkyni b); změnil ho dále ve výroku
III. o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobkyni b)
zaniklo právo nájmu předmětného bytu trvalým opuštěním společné domácnosti a že
ke dni doručení Výpovědi již nebyla nájemkyní předmětného bytu. Není tudíž ve
věci aktivně věcně legitimována a ve vztahu k ní musela být proto žaloba
zamítnuta (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3842/2007).
Přisvědčil soudu prvního stupně i v závěru, že uplatněné výpovědní důvody podle
§ 711 odst. 2 písm. c) a d) občanského zákoníku ve znění účinném před novelou
provedenou zákonem č. 132/2011 Sb. (dále jen „obč. zák.“) nebyly ve vztahu k
žalobci a) naplněny. Na rozdíl od něho však dovodil existenci výpovědního
důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. Zaujal názor, že pokud žalobce a)
umožnil dlouhodobé užívání bytu jiné osobě, aniž by k tomu měl souhlas
pronajímatele, jde obsahově o tzv. nedovolený podnájem. V řízení nebylo
prokázáno, že by J. P., která v bytě bydlí se svými dvěma dětmi od roku 2001
(nejde tedy o krátkodobou návštěvu), vedla s žalovaným společnou domácnost.
Okolnost, že žalovaný (pronajímatel) vyznačil trvalý pobyt jmenované v
předmětném bytě, neznamená, že by s jejím užíváním bytu vyslovil souhlas. Na
základě výše uvedeného změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na
vyslovení neplatnosti Výpovědi zamítl (byť ve vztahu ke každému z žalobců z
jiného důvodu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož
přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř. a uplatnili v něm
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř.). Vyjadřují nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o naplnění výpovědního
důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. Namítají, že občanský zákoník ve
znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. počítá v ust. § 689 odst. 3 s
bydlením další osoby s nájemcem v jednom bytě, aniž by šlo o soužití ve
společné domácnosti. Poukazují dále na to, že pronajímatel (žalovaný)
konkludentně vyslovil souhlas s bydlení J. P. v bytě, vyznačil-li jí zde trvalý
pobyt. Pokud jde o odlišné právní posouzení Výpovědi ve vztahu k žalobkyni b),
uvádějí, že tato tak učinila toliko z procesní opatrnosti a „ponechává věc na
právním hodnocení dovolacího soudu“. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen
a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinili návrh na
odklad jeho vykonatelnosti.
Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím
soudem, obšírně vyvracel argumenty dovolatelů a navrhl, aby dovolání bylo
zamítnuto.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. října 2012, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací dovolání v souladu s čl. II bodem 7. zákona č.
404/2012 Sb., projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen
„o.s.ř.”).
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů
ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř. a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny.
Vady tohoto druhu nebyly dovoláním namítány a ani se z obsahu spisu nepodávají.
Nejvyšší soud se proto zaměřil na přezkoumání napadeného rozsudku z pohledu
uplatněného dovolacího důvodu.
Dovolatelé především brojí proti závěru odvolacího soudu o naplnění výpovědního
důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. (ve spojení s § 719 obč. zák.).
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. 26 Cdo 710/2000,
dovodil, že za porušení povinnosti nájemce ve smyslu ustanovení § 719 věty
první a druhé (§ 711 odst. 1 písm. d/) občanského zákoníku ve znění účinném do
30. 3. 2006, je třeba považovat i případ, kdy nájemce přenechá byt do podnájmu
jinému, aniž by ze to získal od podnájemce protiplnění. K obsahově stejnému
závěru dospěl rovněž Ústavní soud České republiky v usnesení z 23. 9. 2004, sp.
zn. II. ÚS 142/04, jímž byl odmítnuta ústavní stížnost podaná mimo jiné také
proti usnesení Nejvyššího soudu z 18. 11. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1137/2003, jakož
i Nejvyšší soud v dalším rozsudku z 17. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1249/2005, a
dovolací soud nevidí důvodu, proč se od něho odchýlit za právní úpravy účinné
od 31. 3. 2006, tj. v případě ustanovení § 711 odst. 2 písm. b) ve spojení s §
719 odst. 1 obč. zák. (srov. jeho usnesení z 13. 6. 2012, sp. zn. 26 Cdo
3407/2011, a z 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1859/2012).
Upravuje-li totiž občanský zákoník jako jediný způsob přenechání pronajatého
bytu nájemcem do užívání jiné osobě pouze institut podnájmu bytu (jeho části),
nelze nad tuto zákonem stanovenou míru rozšiřovat dispoziční oprávnění nájemce.
Jiný výklad by byl nejen v rozporu s obsahem a účelem právní úpravy nájmu bytu,
ale ve svých důsledcích by vedl k zákonem neodůvodněnému zásahu do oprávněných
zájmů pronajímatele - vlastníka.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud nepochybil, dovodil-li, že výpovědní
důvod podle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. byl ve vztahu k žalobci a)
naplněn. Rovněž tak mu nelze důvodně vytýkat, že nepovažoval za souhlas
pronajímatele s podnájmem vyznačení trvalého pobytu J. P. v předmětném bytě
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 7 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99,
uveřejněný pod č. 40/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž by
vyjádřen právní názor, podle něhož k projevu vůle obce (pronajímatele), jež by
směřovala k udělení písemného souhlasu pronajímatele s podnájmem bytu, nemůže
bez dalšího dojít postupem pracovníka obce, který v souvislosti s plněním úkolů
obce při výkonu státní správy podle zákona č. 135/1982 Sb. o hlášení a evidenci
pobytu občanů (od 1. 3. 2000 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a o
rodných číslech a o změně některých zákonů) vyznačil přechodný pobyt občana
(podnájemce) v tomto bytě. K uvedenému názoru se Nejvyšší soud přihlásil i ve
svém usnesení z 19. 4. 2006, sp. zn. 26 Cdo 411/2005, uveřejněném pod C 4292 v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Pokud pak jde o právní posouzení otázky aktivní věcně legitimace žalobkyně b),
je toto zcela v souladu s právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího
soudu ze 17. 6. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3842/2007 (na nějž odkázal odvolací soud),
který byl uveřejněn pod č. R 33/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a
jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil
jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst.
2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §
243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobce,
kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní k náhradě nákladů dovolacího řízení,
které vznikly žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta. Tyto náklady se sestávají z jednoho úkonu právní
služby (vyjádření k dovolání) v částce 1.000,- Kč (§ 9 odst. 1 ve spojení s § 7
a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31.
prosince 2012, č. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových
výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst.
1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 273,-
Kč představující 21 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný
podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 15. října 2013
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu