26 Cdo 609/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobců a/ Mgr. M. V., b/ D. N., c/ J. N. a d/ K. K.,
zastoupených JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém
Městě, Washingtonova 1567/25, proti žalovaným 1/ Bytovému družstvu Vyšehrad,
Slavojova 9, se sídlem v Praze 2, Slavojova 9, IČO: 61463035, 2/ FIRMIN s.r.o.,
se sídlem v Praze 2, Slavojova 579/9, IČO: 28862961, 3/ Ing. J. K., 4/ I. B.,
5/ P. K., 6/ V. K., zastoupeným Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem se sídlem v
Praze 1 – Starém Městě, Na Příkopě 1047/17, 7/ Ing. M. K., 8/ T. K., 9/ J. K.,
10/ M. K., 11/ B. Z., 12/ E. Z., 13/ Ing. T. N., MIB, a 14/ Ing. B. K., o
určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14
C 179/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
30. dubna 2014, č. j. 13 Co 180/2010-383, ve znění opravných usnesení ze dne
19. srpna 2014, č. j. 13 Co 180/2010-411, a ze dne 10. září 2014, č. j. 13 Co
180/2010-413, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2014, č. j. 13 Co
180/2010-383, ve znění opravných usnesení ze dne 19. srpna 2014, č. j. 13 Co
180/2010-411, a ze dne 10. září 2014, č. j. 13 Co 180/2010-413, se v
nákladových výrocích II. a III. zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. srpna 2009,
č. j. 14 C 179/2002-210, vyhověl žalobě o určení (§ 80 písm. c/ zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
293/2013 Sb. – dále jen „o.s.ř.“) a určil, že vlastníky domu, a pozemků parc.
č. 1443 o výměře 374 m2 a parc. č. 1444 o výměře 168 m2, v katastrálním území
N., obci P. (dále jen „dům“ a „pozemky“), jsou tam označené subjekty (tehdejší
vlastníci tam specifikovaných bytových jednotek) v tam uvedených
spoluvlastnických podílech na společných částech domu a pozemcích (výrok I.);
současně uložil tehdejším žalovaným zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na
náhradě nákladů řízení částku 16.529,50 Kč k rukám jejich zástupce (výrok II.).
K odvolání prvního žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 19. listopadu 2010, č. j. 13 Co 180/2010-272, rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že určovací žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech
řízení tehdejších účastníků před soudy obou stupňů.
K dovolání žalobců Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem
ze dne 28. března 2013, č. j. 29 Cdo 2046/2011-305, rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud nejprve usneseními ze dne 13. ledna 2014, č. j.
13 Co 180/2010-327 (ve znění opravného usnesení ze dne 23. ledna 2014, č. j. 13
Co 180/2010-353), a ze dne 10. března 2014, č. j. 13 Co 180/2010-375, rozhodl o
procesním nástupnictví na straně žalované, a poté rozsudkem (v pořadí druhým)
ze dne 30. dubna 2014, č. j. 13 Co 180/2010-383 (ve znění opravných usnesení z
19. srpna 2014, č. j. 13 Co 180/2010-411, a z 10. září 2014, č. j. 13 Co
180/2010-413), citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím
výroku o věci samé v tam uvedeném znění (výrok I.) a změnil ho v nákladovém
výroku tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před
soudem prvního stupně (výrok II.). Zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo (ani) na náhradu nákladů řízení před odvolacím a dovolacím soudem (výrok
III.).
Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – dospěl k závěru, že z tam
označených příčin je určovací žaloba důvodná, a proto rozsudek soudu prvního
stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (s nezbytnými úpravami) potvrdil.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (před soudy všech stupňů) pak odůvodnil
tak, že v projednávaném případě jde o tzv. iudicium duplex, tedy o řízení, v
němž mají účastníci na obou procesních stranách jak postavení žalobců, tak
postavení žalovaných, že podáním určovací žaloby bylo „žalobní právo
žalovaných“ konzumováno, takže již stejnou žalobu podat nemohli, a že v
situaci, kdy své žalobní právo nerealizovali, museli být označeni za žalované,
jelikož rozhodnutí ve věci se musí vztahovat i na ně a jinak by určovací žaloba
byla zamítnuta pro nedostatek věcné legitimace. S přihlédnutím k tomu uzavřel,
že rozhodnutí ve věci samé má tedy rovnocenný význam pro právní postavení obou
procesních stran a není tudíž namístě přiznat účastníkům navzájem právo na
náhradu nákladů řízení; proto rozhodl, že žádný z nich nemá právo na náhradu
nákladů řízení (před soudy všech stupňů).
Proti nákladovým výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podali žalobci
dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 o.s.ř. a odůvodnili
zejména tvrzením, že odvolací soud se při rozhodování o nákladech řízení
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V dovolání především
namítli, že není správný právní názor, že projednávaná věc má povahu tzv.
iudicium duplex a už proto jim měla být přiznána náhrada nákladů řízení podle
úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Vyjádřili přesvědčení, že o tzv.
iudicium duplex jde pouze ve sporu zahájeném návrhem, jímž soud není vázán (byť
ho může podat kterýkoli z účastníků příslušného právního vztahu). V
projednávaném sporu (o žalobě na určení podle § 80 písm. c/ o.s.ř.) však byl
soud žalobním návrhem vázán a nemohl ho překročit a rozhodnout o něčem jiném,
než bylo navrhováno. Navíc dodali, že ani v případě, kdy skutečně jde o
iudicium duplex, obecně neplatí, že vyhověním žalobnímu návrhu zaznamenaly obě
procesní strany rovnocenný úspěch ve věci; např. v řízení o vypořádání
podílového spoluvlastnictví soud zásadně přizná žalobci náhradu nákladů řízení
podle § 142 odst. 1 o.s.ř. jen tehdy, jestliže vyhověl žalobě a zrušil a
vypořádal podílové spoluvlastnictví způsobem, který v ní byl navržen (viz
rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 28. března 1980, sp. zn. 3 Cz 4/80,
uveřejněný ve Výběru civilní judikatury, ročník 1980). Zdůraznili, že naznačená
východiska rozhodování o nákladech uvedeného řízení akceptovala také aktuální
judikatura Ústavního soudu České republiky (zde poukázali na usnesení Ústavního
soudu z 15. července 2009, sp. zn. III. ÚS 1637/09), která dovodila, že zruší-
li soud podílové spoluvlastnictví a vypořádá ho způsobem, který navrhoval
žalobce, jde o plný procesní úspěch ve věci bez ohledu na jednání účastníků
před zahájením řízení nebo na to, že stejný návrh mohl uplatnit i druhý
spoluvlastník věci. Odvolacímu soudu dále vytkli, že jeho rozhodnutí o
nákladech řízení není řádně a přesvědčivě odůvodněno se zřetelem k okolnostem
posuzovaného případu. Podle jejich názoru totiž v poměrech souzené věci nelze
vůbec hovořit o tom, že stejnou určovací žalobu mohli podat také (všichni)
žalovaní, neboť alespoň část z nich nemůže mít na požadovaném určení jakýkoli
zájem (proto, že vyhovující rozhodnutí ve věci je „připraví“ o majetkové
obohacení, které získali neplatnými převody bytových jednotek v domě); přitom
ostatní žalovaní (vyjma do řízení nově nastoupivších) s žalobou výslovně
nesouhlasili, takže i oni by měli nést důsledky svého procesního neúspěchu ve
sporu. Navrhli, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu v napadených
nákladových výrocích tak, že jim přizná právo na náhradu nákladů předchozích
řízení v celkové výši 451.312,- Kč, eventuálně aby ho v napadené části zrušil a
v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání žalobců (dovolatelů) projednal a o něm rozhodl podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince
2013 (viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.) – dále opět
jen „o.s.ř.“. Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu
oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné
podle § 237 o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení
skončeno a které závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázky rozhodování
o nákladech řízení ve sporu o určovací žalobě), při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a
tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu. Z obsahového hlediska (§ 41 odst. 2
o.s.ř.) jsou totiž uplatněné dovolací námitky podřaditelné výhradně pod
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle 241a odst. 1 o.s.ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná
soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti
účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle § 142 odst. 2 o.s.ř. měl-li
účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí,
popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Podle §
142 odst. 3 o.s.ř. i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu
soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné
části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na
úvaze soudu.
V ustanovení § 142 o.s.ř. je upraveno právo na náhradu nákladů řízení pro
případ úspěchu ve sporu. Z citovaného ustanovení vyplývá, že toto právo má ten
účastník, který měl úspěch ve věci. Pojem věc přitom znamená předmět řízení,
jak je určen v návrhu na zahájení řízení, a to v té jeho části, v níž
navrhovatel (žalobce) uvádí, čeho se svým návrhem domáhá (srov. rozhodnutí
uveřejněné pod č. 116/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále
usnesení Nejvyššího soudu z 25. června 2014, sp. zn. 22 Cdo 1706/2014). Žalobce
má plný úspěch ve věci v případě, že soud žalobě zcela vyhoví a žalovaný v
případě, že soud žalobu zcela zamítne. Částečný úspěch ve věci pak znamená, že
rozhodnutím soudu bylo žalobě vyhověno jenom částečně. Protože i pro odvolací a
dovolací řízení platí obdobně ustanovení o náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně, lze uvedené závěry vztáhnout i na tato řízení (v podrobnostech
viz odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu z 15. května 2014, sp. zn. 28 Cdo
4425/2013).
V posuzovaném případě byla předmětem řízení určovací žaloba ve smyslu § 80
písm. c/ o.s.ř., která je preventivního charakteru a má místo zejména tam, kde
její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a
k odpovídající nápravě nelze dospět jinak (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z
27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21/97 časopisu
Soudní judikatura). V soudní praxi přitom není žádných pochyb o tom, že ve
sporu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (§ 80 písm. c/
o.s.ř.), je soud vázán žalobním návrhem a nemůže rozhodnout o něčem jiném, než
čeho se žalobce domáhal (viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 20.
října 2010, sp. zn. 26 Cdo 4448/2009). Lze tudíž přisvědčit názoru dovolatelů,
že v daném řízení nejde o tzv. iudicium duplex (o nějž jde primárně tehdy,
jestliže i žalovaný ve sporu může být rozhodnutím určen jakožto nositel
oprávnění, jemuž odpovídá povinnost žalobce, kterou lze vymoci v exekučním
řízení – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 24. dubna 2014, sp. zn. 30 Cdo
2924/2013). Za tohoto stavu je ovšem vyloučeno uvažovat o tom, že by
rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporu o určovací žalobě bylo ovládáno
jinou zásadou než úspěchem ve věci (§ 142 o.s.ř.). To platí tím spíše, že
rozhodnutí o nákladech řízení podle uvedené zásady soudní praxe připustila i ve
věcech, jež charakteristiku iudicia duplex skutečně naplňují (o tom svědčí
např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu z 28. března 1980, sp. zn. 3 Cz 4/80,
uveřejněný ve Výběru civilní judikatury, ročník 1980 /tj. rozhodnutí, na něž
dovolatelé odkázali v dovolání/, a dále také usnesení Nejvyššího soudu České
republiky z 25. června 2014, sp. zn. 22 Cdo 1340/2014, a z 13. srpna 2014, sp.
zn. 22 Cdo 1577/2014 a 22 Cdo 1655/2014, jakož i usnesení Ústavního soudu České
republiky z 15. července 2009, sp. zn. III. ÚS 1637/09 /na něž dovolatelé
rovněž odkázali/).
S přihlédnutím k uvedenému lze tedy řízení o určovací žalobě (§ 80 písm. c/
o.s.ř.) považovat za typický příklad soudního sporu, v němž se o náhradě
nákladů řízení rozhoduje podle míry úspěchu ve věci (§ 142 o.s.ř.). Přitom v
případě, že soud určovací žalobě zcela vyhověl, zaznamenala žalující strana
plný úspěch ve věci, a je v této souvislosti nerozhodné, že stejnou žalobu
případně mohli podat i (někteří) účastníci na straně žalované. K tomu lze jen
podotknout, že uvedená okolnost není ani důvodem (hodným zvláštního zřetele),
pro nějž by soud mohl žalující straně výjimečně odepřít právo na náhradu
nákladů řízení za použití ustanovení § 150 o.s.ř. Je tomu tak proto, že hájila-
li žalující strana důvodně své (ohrožené) právo nebo právní postavení určovací
žalobou, stíhá povinnost nahradit jí náklady řízení nejen toho (žalovaného),
kdo stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu vyvolal, nýbrž i toho
(žalovaného), kdo jej svým jednáním (konáním nebo i opomenutím) udržoval
(aktivně neusiloval o jeho odstranění, ač tak učinit mohl). Pro úplnost zbývá
dodat, že výjimečný důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o.s.ř. nelze
spatřovat ani v procesním nástupnictví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 379/2014).
Vycházeje z řečeného lze uzavřít, že nepřiznal-li odvolací soud žalobcům právo
na náhradu nákladů řízení (před soudy všech stupňů) podle § 142 odst. 1 o.s.ř.
přes to, že jejich určovací žalobě bylo beze zbytku vyhověno, spočívá v tomto
směru napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1
o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že nákladové výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu
nejsou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.s.ř. a
jeho obsahové konkretizace (§ 241a odst. 3 o.s.ř.) správné. Jelikož dovolací
soud neshledal podmínky pro jejich změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují
– pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení – spolehlivě stanovit hodnotu
sporného práva), rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích, jež mají
povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 211 o.s.ř.),
bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř. ve
spojení s ustanovením § 243f odst. 4 věty za středníkem o.s.ř.) a podle § 243e
odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2015
JUDr. Miroslav Ferák
předseda
senátu