26 Cdo 718/2024-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce M. Š., zastoupeného JUDr. Alešem Vackem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Tylova 242, proti žalované V. K., zastoupené Mgr. Danielem Milićem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Humpolecká 4348, o neoprávněnost výpovědi, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 273/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 16. 11. 2023, č. j. 15 Co 273/2023-103, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Pelhřimově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 8. 2023, č. j. 1 C 273/2022-70, vyhověl žalobě a vyslovil, že je neoprávněná „výpověď žalované jakožto nájemce z podnájmu bytu č. 11 umístěného ve 2. patře domu č. p. XY v XY, který je součástí pozemku p. č. st. XY v k. ú. XY, ze dne 30. 9. 2022, doručená žalobci jakožto podnájemci dne 30. 9. 2022“ – dále jen
2. K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 11. 2023, č. j. 15 Co 273/2023-103, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o neoprávněnost Výpovědi zamítl (výrok I). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
3. Dovodil, že na skončení podnájmu bytu výpovědí nelze aplikovat ustanovení § 2290 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“, resp. „o. z.“), a že totéž platí i pro podnájem družstevního bytu. V návaznosti na to posoudil žalobu v intencích § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že na určení neoprávněnosti Výpovědi nemá žalobce naléhavý právní zájem. Proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, aniž se zabýval otázkou, zda žalovaná vypověděla žalobci podnájem předmětného bytu oprávněně či nikoli.
4. Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 (ve spojení s § 243f odst. 3 větou první) o. s. ř.
5. Dovolatel vymezil v dovolání tři právní otázky, jež podle jeho mínění nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny.
6. První otázka, zda se ustanovení § 2235 a násl. o. z. a zákonná ochrana nájemce bytu vztahují též na smlouvu o podnájmu bytu a podnájemce bytu, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a odvolací soud se od tohoto řešení neodchýlil.
7. Podstatou podnájmu, který bývá vymezován jako „nájem nájemního práva“, je, že nájemce přenechává za úplatu pronajatou věc k užití třetí osobě a užívací právo jí může zřídit jen na dobu nájmu věci (§ 2215 odst. 3, 2277, 2278 o. z.). Pokud není upraveno jinak, řídí se podnájem subsidiárně úpravou užití věci, která je obsahu daného podnájmu nejbližší. Při její aplikaci je však třeba vždy vycházet z povahy podnájemního vztahu jako vztahu závislého na nájemním (hlavním) vztahu (co do svého vzniku, obsahu i trvání). Občanský zákoník neobsahuje zvláštní úpravu přezkumu oprávněnosti výpovědi z podnájmu bytu. Ustanovení § 2290 o. z. dává tuto možnost jen stranám nájemního vztahu, jde přitom o specifickou žalobu, definovanou v hmotněprávním předpise, při níž žalobce nemusí prokazovat naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. Smysl a účel úpravy ani povaha podnájemního vztahu nevyžaduje, aby se tento speciální institut vztahoval i na podnájem bytu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1524/2019, uveřejněný pod č. 94/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 94/2020“, a ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1002/2023).
8. Právní názor odvolacího soudu, že na skončení podnájmu bytu výpovědí nelze aplikovat ustanovení § 2290 o. z., je tak výrazem standardní soudní praxe.
9. Uvedený právní názor přitom v plném rozsahu dopadá i na posuzovaný případ a nic na tom nemohou změnit ani okolnosti zdůrazňované dovolatelem, že předmětný byt je ve vlastnictví bytového družstva a že žalovaná (jeho nájemkyně) je členkou tohoto družstva s právem nájmu bytu. Vůči podnájemnímu vztahu účastníků řízení jde totiž o okolnosti vnější povahy, které jeho vnitřní obsah ovlivnit nemohly. Shodný závěr vyplývá také z již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1002/2023, v němž měl „podkladový“ nájem rovněž charakter nájmu družstevního bytu; přesto zde Nejvyšší soud uzavřel, že smysl a účel úpravy ani povaha podnájemního vztahu nevyžaduje, aby se speciální institut upravený v § 2290 o. z. vztahoval i na podnájem bytu.
10. I v pořadí druhou otázku, zda se ustanovení § 2235 a násl. o. z. a zákonná ochrana nájemce bytu vztahují na smlouvu o podnájmu bytu a podnájemce bytu (alespoň) v případě, že podnajatý byt je ve vlastnictví bytového družstva a nájemce je členem takového družstva s právem nájmu bytu, tak odvolací soud vyřešil (co do závěru, na němž je založen napadený rozsudek, že na posuzovaný případ nedopadá právní úprava obsažená v § 2290 o. z.) v konečném důsledku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Proto ani tato otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
11. Dovolání konečně nečiní přípustným podle § 237 o. s. ř. ani v pořadí třetí otázka, „z jakých důvodů může nájemce bytu vypovědět podnájem v situaci, kdy ve smlouvě o podnájmu bytu je sjednán jiný režim výpovědních důvodů pro nájemce a podnájemce, když pro nájemce je ohledně možnosti výpovědi použit odkaz na podmínky dle občanského zákoníku“. Oproti mínění dovolatele totiž napadené rozhodnutí na vyřešení takto formulované otázky nespočívá (nezávisí), a proto jejím prostřednictvím nemůže být ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).
12. V uvedené souvislosti nelze přehlédnout, že odvolací soud – poté, co zaujal názor, že na posuzovanou věc nelze aplikovat ustanovení § 2290 o. z., tj. názor, jenž se dovolateli nepodařilo v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit – posoudil žalobu v intencích § 80 o. s. ř. a následně ji zamítl s odůvodněním, že na určení neoprávněnosti Výpovědi nemá žalobce naléhavý právní zájem [byť dovolatel toto posouzení v dovolání samostatně nenapadl, dovolací soud pro úplnost podotýká, že je taktéž výrazem standardní soudní praxe – srov. opět R 94/2020, či dále např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 12. 1. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2981/2021 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze 17. 5. 2022, sp. zn. II. ÚS 1104/22)]. Vzhledem k tomu se již nezabýval otázkou (a souvisejícími podotázkami, včetně třetí otázky nastolené v dovolání), zda žalovaná vypověděla podnájem předmětného bytu oprávněně či nikoli, a dovolací soud dodává, že se jí ani zabývat nemohl, neboť zamítá-li soud žalobu na určení pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné pod č. 20/97 a č. 21/97 časopisu Soudní judikatura, či ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 26 Cdo 942/2008).
13. Námitkou, že změnil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně a své rozhodnutí založil na jiném právním posouzení, odňal mu tím možnost reagovat na toto odlišné posouzení věci v rámci řádného opravného prostředku a zasáhl tak do jeho práva na dvojinstančnost řízení, dovolatel ve skutečnosti vytkl odvolacímu soudu vadu řízení. Vady řízení, i kdyby byly dány, však přípustnost dovolání nezakládají.
14. Přesto dovolací soud dodává, že procesní předpisy (občanský soudní řád) umožňují, aby odvolací soud, pokud (jako v tomto případě) vychází ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně, rozhodl po právní stránce odlišně od soudu prvního stupně [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4677/2009, uveřejněný pod č. 77/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 247/12)]. Je tomu tak nepochybně i proto, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, a ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012) a ani ústavně zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu ze 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, uveřejněný pod č. 128/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 805/2021).
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 5. 2024
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu