26 Cdo 758/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobkyně MUDr. M. P., CSc., zastoupené JUDr. Petrem Oehmem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Plzeňská 232/4, proti žalovanému
Společenství vlastníků jednotek v domě č.p. 1468-1474 v Praze 10, se sídlem v
Praze 10, Murmanská 1470/10, IČO: 27248003, zastoupenému JUDr. Simonou
Corradiniovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Vítězná 2959, o vyslovení
neplatnosti části usnesení shromáždění vlastníků jednotek, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 79 Cm 100/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2012, č. j. 14 Cmo 162/2011-70, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2012, č. j. 14 Cmo
162/2011-70, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2010, č.
j. 79 Cm 100/2008-44, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala (žalobou podanou u Městského soudu v Praze /soudu prvního
stupně/ dne 11. března 2008), aby tam označené části, a to i část označená jako
3., usnesení shromáždění vlastníků jednotek žalovaného ze dne 25. října 2007
(dále jen „Usnesení“) byly „zrušeny“. V podání došlém soudu prvního stupně dne
17. února 2010 (dále též jen „podání ze dne 17. února 2010“) a následně také
ústně do protokolu o jednání konaném u soudu prvního stupně dne 23. listopadu
2010 upravila žalobní návrh (petit) tak, že se napříště domáhala „vyslovení
neplatnosti“ části usnesení shromáždění vlastníků jednotek ze dne 25. října
2007, označené jako 3., jímž shromáždění vlastníků jednotek schválilo v domech
v P. „revitalizaci v rozsahu: výměna oken, zateplení obvodového pláště, oprava
vstupů do domu, střecha, výtahy (bez prací a úprav, které podléhají 100%
souhlasu vlastníků) … skutečný rozsah bude vázán výší finančního krytí“ (dále
jen „dotčená část Usnesení“). Žalobu opřela o ustanovení § 11 odst. 3 zákona č.
72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o vlastnictví bytů“), a odůvodnila ji tvrzením, že v dotčené části, která řeší
důležitou záležitost, v níž byla na shromáždění vlastníků jednotek
přehlasována, je Usnesení – z důvodů tam rozvedených – absolutně neplatné.
Soud prvního stupně posoudil zmíněné podání jako změnu žaloby, kterou připustil
usnesením vyhlášeným při jednání dne 23. listopadu 2010. Poté rozsudkem ze dne
23. listopadu 2010, č. j. 79 Cm 100/2008-44, takto „změněnou“ žalobu zamítl a
rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
15. srpna 2012, č. j. 14 Cmo 162/2011-70, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil v zamítavém výroku o věci samé (dále jen „potvrzující výrok“) a
změnil v nákladovém výroku; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení
účastníků.
Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – uzavřel, že požadavek na
vyslovení neplatnosti dotčené části Usnesení, jenž je podle jeho názoru zjevně
odlišný od původního žalobního návrhu (petitu), žalobkyně uplatnila u soudu
prvního stupně teprve v rámci změny žaloby učiněné podáním ze dne 17. února
2010, tedy až po marném uplynutí šestiměsíční prekluzivní lhůty počítané od 25.
října 2007, tj. ode dne přijetí Usnesení (§ 11 odst. 3 věta čtvrtá zákona o
vlastnictví bytů); vzhledem k tomu jí zaniklo právo žádat soud o rozhodnutí v
důležité záležitosti ve smyslu ustanovení § 11 odst. 3 věty třetí zákona o
vlastnictví bytů, a už proto nelze její žalobě vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). V dovolání především vyjádřila přesvědčení, že právo požádat soud o
rozhodnutí podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů uplatnila
včas, neboť již v „původní“ žalobě podané dne 11. března 2008 požadovala
„zrušení Usnesení pro neplatnost“. Podle jejího mínění přitom původní žalobní
petit nebyl nesprávný v tom směru, že by nekorespondoval s ustanovením § 11
odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů. V této souvislosti – s odkazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 1423/2009 –
zdůraznila, že formulace žalobního návrhu podle citovaného ustanovení musí
odpovídat nesouhlasnému stanovisku přehlasovaného vlastníka jednotky s
většinovým rozhodnutím shromáždění vlastníků jednotek; s tímto požadavkem nebyl
její návrh na „zrušení“ dotčené části Usnesení v rozporu. Měla za to, že
původní žalobní návrh znějící na zrušení dotčené části Usnesení nebyl tudíž
jejím podáním ze dne 17. února 2010 „nahrazen“, nýbrž pouze „zpřesněn, resp.
upraven“, jelikož „jak rozhodující skutečnosti, tak právní odůvodnění žaloby se
v ničem nezměnilo (zrušení pro neplatnost)“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil
rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutími soudů obou stupňů,
vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo
odmítnuto, popř. zamítnuto.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené
rozhodnutí vydáno dne 15. srpna 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud
dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.
(dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud předně shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se zabýval
otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je
přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska
uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném
případě proti jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními § 237 odst. 1
písm. b/ a c/ o.s.ř. (ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo zrušeno
uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne
21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, avšak pro posouzení přípustnosti dovolání
podaných do 31. prosince 2012 je i nadále použitelné /srov. nález Ústavního
soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/). Protože
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá
(rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním
rozhodnutím ve věci), zabýval se přípustností dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým
dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst.
2 písm. b/ o.s.ř., který dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41
odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze
přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky, zda právo požádat
soud o rozhodnutí v důležité záležitosti ve smyslu ustanovení § 11 odst. 3 věty
třetí zákona o vlastnictví bytů uplatnila dovolatelka v dané věci včas, tj. v
šestiměsíční prekluzivní lhůtě stanovené v § 11 odst. 3 větě čtvrté zákona o
vlastnictví bytů; uvedenou otázku totiž odvolací soud vyřešil v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Je-li podle závěru dovolacího
soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro
řešení zmíněné otázky – přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Pro
úplnost zbývá dodat, že jiné (další) právní otázky, na jejichž řešení je
založeno napadené rozhodnutí, nebyly v dovolání účinně nastoleny.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence
uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Otázku zániku práva uplynutím prekluzivní lhůty dovolací soud posuzoval z
pohledu dovolacích námitek podřaditelných pod (způsobilý) dovolací důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. podle dosavadních právních předpisů (§ 3036
zákona č. 89/2012, občanský zákoník).
Podle § 11 odst. 3 věty třetí a čtvrté zákona o vlastnictví bytů jde-li o
důležitou záležitost, může přehlasovaný vlastník jednotky požádat soud, aby o
ní rozhodl. Právo je nutno uplatnit u soudu do 6 měsíců ode dne přijetí
rozhodnutí, jinak právo zanikne.
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že šestiměsíční lhůta k
uplatnění práva přehlasovaného vlastníka jednotky požádat soud, aby rozhodl o
důležité záležitosti, o níž jednalo shromáždění vlastníků jednotek, je lhůtou
hmotněprávní prekluzivní, jejímž marným uplynutím dotčené právo zaniká. Ostatně
uvedený právní závěr vyplývá z naprosto jednoznačné dikce ustanovení § 11 odst.
3 věty čtvrté zákona o vlastnictví bytů, jakož i z ustálené judikatury
Nejvyššího soudu (srov. např. odůvodnění rozsudku ze dne 25. ledna 2012, sp.
zn. 29 Cdo 3706/2010, uveřejněného pod č. 95/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Za této situace dovolací soud z uvedeného právního názoru vychází.
Ustálená soudní praxe dovodila, že nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu
věcnému projednání a pokračování v řízení nejen tehdy, neobsahuje-li vylíčení
rozhodujících skutečností, nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik
neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký
skutek má být předmětem řízení, nýbrž i tehdy, je-li mezi tvrzenými
skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu z 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, a z 18. června 2003, sp. zn.
25 Cdo 973/2002, uveřejněná pod č. 209 a č. 135 v sešitech č. 11 z roku 2002 a
č. 8 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura). Soudní praxe (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo
909/2003, uveřejněné pod č. 152 v sešitě č. 9 z roku 2003 časopisu Soudní
judikatura) nezaznamenala odklon ani od názoru, že požadavek ustanovení § 79
odst. 1 věty druhé o.s.ř., aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá,
neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho
rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost,
která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu (v případě žaloby podané
podle § 80 písm. b/ o.s.ř.), nebo způsob určení právního vztahu nebo práva
(požaduje-li ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ o.s.ř. nebo podle zvláštních
právních předpisů určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není), soud
nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve
výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal.
Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným
návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci
výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to,
čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal.
Ustanovení § 11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů nespecifikuje, s
jakým žalobním návrhem se má přehlasovaný vlastník jednotky na soud obracet. V
rozsudku ze dne 25. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 1423/2009 (tj. v rozhodnutí, na
něž dovolatelka odkázala v dovolání – dále jen „citovaný rozsudek“), však
Nejvyšší soud vyložil, že v citovaném ustanovení se jedná o speciální žalobu na
nepřípustnost realizace rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek o důležité
záležitosti, které může soud pouze vyhovět nebo ji zamítnout. Nemůže svým
rozhodnutím měnit učiněné většinové rozhodnutí, a to ani tehdy, pokud by návrhu
vyhověl a dospěl k závěru, že je namístě jiné rozhodnutí o důležité změně.
Zákon podklad pro autonomní rozhodnutí soudu o důležité záležitosti neposkytuje
právě z toho důvodu, že se jedná o posouzení již učiněného rozhodnutí
založeného na principu majority. Formulace žalobního návrhu proto musí
korespondovat nesouhlasnému stanovisku s většinovým rozhodnutím a bude záviset
na jeho konkrétním obsahu. V návaznosti na to pak v rozsudku ze dne 25. ledna
2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněném pod č. 58/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že v případě žaloby podle ustanovení § 11
odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů tak soud pouze přezkoumává, zda
shromáždění přijalo usnesení platně, tj. v souladu s právními předpisy a
stanovami společenství. Dospěje-li k závěru, že nikoliv, vysloví – jde-li o
důležitou záležitost a mělo-li porušení právních předpisů závažné právní
následky – jeho neplatnost. Jinými slovy řečeno, postupem podle ustanovení § 11
odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů se přehlasovaný vlastník jednotky
může u soudu domáhat pouze určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého
shromážděním.
V poměrech projednávané věci je pro úvahu o zániku práva uplynutím prekluzivní
lhůty (neuplatněním práva v prekluzivní lhůtě) určující posouzení, kdy
dovolatelka požádala soud o rozhodnutí v důležité záležitosti ve smyslu
ustanovení § 11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů. Jedná-li se v
citovaném ustanovení o speciální žalobu na nepřípustnost realizace rozhodnutí
shromáždění vlastníků jednotek o důležité záležitosti a nespecifikuje-li
citované ustanovení, s jakým žalobním návrhem se má přehlasovaný vlastník
jednotky na soud obracet, musí formulace žalobního návrhu (petitu) alespoň
odpovídat nesouhlasnému stanovisku přehlasovaného vlastníka jednotky s
většinovým rozhodnutím shromáždění vlastníků jednotek; s tímto požadavkem nebyl
původní žalobní návrh na „zrušení“ dotčené části Usnesení v rozporu (k tomu
srov. rovněž odůvodnění citovaného rozsudku). Přitom z obsahu žaloby (zejména z
vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě) bylo bez jakýchkoliv pochybností
zřejmé, že dovolatelka žádá soud právě o rozhodnutí v důležité záležitosti ve
smyslu ustanovení § 11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů. Právo
požádat soud o rozhodnutí podle citovaného ustanovení tedy uplatňovala od
samého počátku, což je zřejmé i z vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě,
a nic na tom nemění okolnost, že při formulaci původního žalobního petitu se
zmýlila v charakteru rozhodnutí, jímž soud rozhoduje o důležité záležitosti, v
níž byl vlastník jednotky přehlasován. Jestliže později žalobní návrh upravila
způsobem odpovídajícím deklaratorní povaze zmíněného rozhodnutí tak, že
napříště namísto zrušení požadovala určení (vyslovení) neplatnosti dotčené
části Usnesení, šlo pouze o úpravu (upřesnění) návrhu, nikoliv o změnu žaloby
(podáním ze dne 17. února 2010 se na základě stejného skutkového základu
domáhala téhož jako v „původní“ žalobě – rozhodnutí soudu podle § 11 odst. 3
věty třetí zákona o vlastnictví bytů). Řečeno jinak, jednalo se toliko o
odlišné formulační vyjádření nesouhlasu s většinovým rozhodnutím shromáždění
vlastníků jednotek, přičemž příslušnou formulační úpravu žalobního návrhu
(petitu) by v případě vyhovění žalobě mohl provést – zvlášť se zřetelem k
poměrně vágnímu znění ustanovení § 11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví
bytů – bez dalšího sám soud a promítnout ji do formulace výroku svého
rozhodnutí (zde srov. opět odůvodnění citovaného rozsudku). Z uvedeného
vyplývá, že právo dovolatelky požádat soud o rozhodnutí v důležité záležitosti
ve smyslu ustanovení § 11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů
nezaniklo prekluzí, jak oba soudy nesprávně dovodily, nýbrž bylo zachováno jeho
včasným uplatněním žalobou podanou u soudu prvního stupně již dne 11. března
2008, tedy před uplynutím šestiměsíční prekluzivní lhůty počítané od 25. října
2007, tj. ode dne přijetí Usnesení (§ 11 odst. 3 věta čtvrtá zákona o
vlastnictví bytů). Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. tudíž
byl užit opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř.
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. dubna 2014
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu