26 Cdo 78/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobců a) G. H., a b) J. H., zastoupených JUDr. Romanem Heydukem,
advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 27, proti žalovanému statutárnímu městu
Brnu, městské části Brno – Královo Pole, se sídlem v Brně, Palackého tř. 59, o
určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 48 C 20/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 5. srpna 2009, č. j. 19 Co 101/2009-41, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. ledna 2009, č.
j. 48 C 20/2008-26, zamítl žalobu o určení, že je neplatná výpověď žalovaného
ze dne 26. listopadu 2007 z nájmu žalobců k „bytu č. 5, situovanému v domě čp.
2490 k. ú. K. P. na pč. 1381/20 v Brně, ulice B. N. 8“ (dále jen „předmětný
byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5.
srpna 2009, č. j. 19 Co 101/2009-41, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
především za zjištěno, že žalovaný (pronajímatel předmětného bytu) dopisem ze
dne 26. listopadu 2007, který žalobci (manželé – společní nájemci bytu)
obdrželi v prosinci roku 2007, vypověděl nájem předmětného bytu (dále jen
„Výpověď“) a že důvodem pro dání Výpovědi bylo nezaplacení nájemného a úhrad za
služby (nájemné v širším smyslu) za květen 2003 ve výši 2.819,- Kč, za září
2005 ve výši 2.811,- Kč a za srpen 2007 ve výši 3.061,- Kč, a dále nezaplacení
nedoplatků z vyúčtování služeb za rok 2001 ve výši 880,- Kč a za rok 2005 ve
výši 5.410,- Kč. Vzal rovněž za zjištěno, že dlužné nájemné (v širším smyslu)
za měsíce květen 2003 a září 2005, jakož i nedoplatky plynoucí z vyúčtování
služeb za léta 2001 a 2005, žalobci uhradili dne 13. dubna 2007 a že dne 18.
prosince 2007 uhradili rovněž dlužné nájemné (v širším smyslu) za srpen 2007.
Na tomto skutkovém základě se odvolací soud především zabýval námitkou
promlčení práva žalovaného vypovědět nájem bytu, kterou žalobci uplatnili v
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Přitom dovodil, že právo
vypovědět nájem bytu není právem majetkovým, a proto nepodléhá promlčení. Poté
– shodně se soudem prvního stupně – usoudil na naplněnost uplatněného
výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.
zák.“), neboť žalobci hrubě porušili povinnosti nájemce bytu tím, že
nezaplatili nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši
odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrad za služby. Protože Výpověď
nepokládal – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – za rozpornou s dobrými
mravy, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný
potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále
jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V
dovolání především zpochybnili správnost právního názoru, že právo vypovědět
nájem bytu není právem majetkovým, a proto nepodléhá promlčení. Vyjádřili
přesvědčení, že – s výjimkou práva vlastnického – se promlčuje jakékoliv právo
a nemusí se tedy nezbytně jednat o právo na zaplacení peněžité pohledávky.
Zdůraznili, že pro právo vypovědět nájem bytu není v občanském zákoníku
stanovena zvláštní lhůta, a proto pro něj platí obecná tříletá promlčecí doba.
V této souvislosti namítli, že pro nezaplacený nedoplatek z vyúčtování služeb
za rok 2001 a nezaplacené nájemné za květen 2003 jim žalovaný mohl dát výpověď
z nájmu bytu nejpozději do června 2006, avšak výpověď jim dal až v listopadu
2007. Dále uvedli, že pokud nedoplatek z vyúčtování služeb za rok 2001 a dlužné
nájemné za květen 2003 a září 2005 uhradili dne 13. dubna 2007, neexistoval k
tomuto datu na nájemném (v širším smyslu) žádný dluh, čímž – k 13. dubnu 2007 –
zhojili předchozí porušení nájemní smlouvy. Jestliže jim žalovaný dal Výpověď
až dne 26. listopadu 2007, kdy dlužili pouze nájemné za srpen 2007,
„neexistoval v té době již žádný výpovědní důvod“. Rovněž vyjádřili
přesvědčení, že z ustanovení § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. jednoznačně
plyne, že „minimálně v jednom okamžiku musí nájemce dlužit plnění odpovídající
nejméně trojnásobku měsíčního nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s
užíváním bytu“; v projednávané věci však nenastala situace, kdy by žalovanému
dlužili v určitém okamžiku „nejméně 3 měsíční nájmy“. Navrhli, aby dovolací
soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení, případně, aby zrušil rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil
k dalšímu řízení tomuto soudu.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a
navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) především
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky
řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné
proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího
soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno rovněž na právních názorech, že právo
vypovědět nájem bytu není právem majetkovým, a proto nepodléhá promlčení, a že
výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. byl v daném případě
naplněn, neboť – se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu – žalobci
nezaplatili nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši
odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrad za služby.
Správnost posléze uvedeného právního názoru dovolatelé zpochybnili především
námitkou, že dal-li jim žalovaný Výpověď až dne 26. listopadu 2007 (správně v
prosinci roku 2007), kdy dlužili pouze nájemné (v širším smyslu) za srpen 2007
(neboť nedoplatky z vyúčtování služeb za léta 2001 a 2005 a nájemné /v širším
smyslu/ za květen 2003 a září 2005 uhradili dne 13. dubna 2007, čímž – k tomuto
datu – zhojili předchozí porušení nájemní smlouvy), „neexistoval v té době již
žádný výpovědní důvod“.
Dovolací soud zastává názor, že zásadně právně významná nemůže být takto
nastolená otázka, tj. otázka, zda protiprávní stav zakládající výpovědní důvod
podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. musí existovat i ke dni dání (doručení)
výpovědi z nájmu bytu nájemci; tuto otázku totiž odvolací soud vyřešil v
souladu s názorem zaujímaným v ustálené soudní praxi.
V rozsudku ze dne 13. května 2010, sp. zn. 26 Cdo 28/2009, Nejvyšší soud České
republiky dovodil, že výpovědní důvod upravený nyní v § 711 odst. 2 písm. b/
obč. zák. je zjevně sankční povahy a jeho cílem je postihnout hrubé porušení
povinností nájemcem bytu, a to stejně jako tomu bylo u obdobně formulovaného
výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák. před
novelou“). V citovaném rozsudku Nejvyšší soud – s odkazem na ustálenou soudní
praxi vztahující se k výpovědnímu důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.
před novelou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. února
2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný pod č. 144 v sešitě č. 12 z roku 2000
časopisu Soudní judikatura, ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 26 Cdo 148/2003, a
ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 26 Cdo 2091/2006) – rovněž dovodil, že se
zřetelem k povaze daného výpovědního důvodu nelze jeho uplatnění podmiňovat
tím, že protiprávní jednání nájemce trvá i ke dni doručení výpovědi; rozhodné
je, že k uvedenému dni nájemce hrubě porušil své povinnosti vyplývající z nájmu
bytu. Od uvedených právních názorů, které dovolací soud sdílí i v souzené věci,
se odvolací soud při řešení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711
odst. 2 písm. b/ obč. zák. neodchýlil.
Dovolací soud však dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze
přisoudit zásadní právní význam především pro řešení otázky, zda právo
vypovědět nájem bytu podléhá promlčení, a dále také otázky naplněnosti
výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. z pohledu naposledy
uplatněné dovolací námitky. Uvedené otázky totiž dosud nebyly v rozhodovací
praxi dovolacího soudu (jednoznačně) vyřešeny. Je-li podle závěru dovolacího
soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro
řešení zmíněných otázek – přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Existence těchto vad nebyla v dovolání namítána a tyto vady nevyplynuly ani z
obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době
v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k
námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo
věřiteli přiznat. Podle § 100 odst. 2 věty první obč. zák. promlčují se všechna
práva majetková s výjimkou práva vlastnického (a dalších práv vyjmenovaných
zejména v ustanovení § 100 odst. 3 obč. zák.).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že institutu promlčení, jak je tradičně
pojímán v občanském právu, podléhají pouze práva majetková (s výjimkami
uvedenými v zákoně) a nikoli „jakákoliv“ práva s výjimkou práva vlastnického,
jak se dovolatelé mylně domnívali.
Právo vypovědět nájem bytu svědčí především pronajímateli jako vlastníku bytu,
resp. domu, v němž se vypovídaný byt nachází (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 186/2005). Výpověď pronajímatele z
nájmu bytu je z tohoto pohledu jeho jednostranný hmotněprávní úkon adresovaný
nájemci, v jehož důsledku zaniká – uplynutím stanovené výpovědní lhůty – nájem
bytu. Prostřednictvím výpovědi z nájmu bytu tak pronajímatel realizuje své
vlastnické právo. Právo vypovědět nájem bytu je tudíž součástí vlastnického
práva pronajímatele a není jiným majetkovým právem, které by (s výjimkou
vlastnického práva) podléhalo promlčení (§ 100 odst. 2 obč. zák.). Už z tohoto
důvodu je vyloučena úvaha o promlčení (§ 100 odst. 2 věta první obč. zák.). Je
pak nerozhodné, jaké (zákonné) výpovědní důvody pronajímatel ve výpovědi z
nájmu bytu uplatnil a stejně tak je nerozhodné i to, jak dlouhá doba uplynula
od naplnění uplatněných výpovědních důvodů do dání (doručení) výpovědi nájemci
bytu; ostatně již v rozsudku ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98,
uveřejněném pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura,
Nejvyšší soud České republiky ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle § 711 odst.
1 písm. d/ obč. zák. před novelou dovodil, že k době, která uplynula od
porušení povinností zakládajících tento výpovědní důvod do dne výpovědi, soud
přihlíží (jen) při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými
mravy. Navíc je zapotřebí zdůraznit, že ze samotného práva vypovědět nájem bytu
přímo neplyne žádné oprávnění, kterému by bylo možné přisoudit majetkovou
hodnotu a které by tudíž podléhalo promlčení ve smyslu § 100 odst. 1 věty první
obč. zák. K uplatněným dovolacím námitkám dovolací soud dodává, že pro
nezaplacený nedoplatek z vyúčtování služeb za rok 2001 a nezaplacené nájemné za
květen 2003 by bylo – po uplynutí tříleté promlčecí doby (§ 101 obč. zák.) –
promlčeno právo na zaplacení těchto dlužných částek; nelze však v této
souvislosti uvažovat o promlčení práva dát výpověď z nájmu bytu, jak se o to
pokoušejí dovolatelé. Lze uzavřít, že je správný právní názor, podle něhož
právo vypovědět nájem bytu nepodléhá promlčení (§ 100 odst. 2 obč. zák.).
Podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu,
jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu. Přitom
zákon za hrubé porušení povinností nájemcem bytu, které zakládá uvedený
výpovědní důvod, výslovně označuje rovněž neplacení nájemného a úhrad za plnění
poskytovaná s užíváním bytu ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního
nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu.
Dovolatelům lze přisvědčit v názoru, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 2
písm. b/ obč. zák. je naplněn až tehdy, dosáhne-li neuhrazený dluh na nájemném
a platbách za služby v určitém (konkrétním) okamžiku prodlení nájemce s plněním
jeho peněžitých závazků částky odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a
úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Pro účely naplněnosti citovaného
výpovědního důvodu je tedy rozhodující výše nesplaceného dluhu na nájemném a
úhradách za služby. Nelze proto usoudit na naplněnost výpovědního důvodu podle
§ 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. v situaci, kdy nájemce sice opakovaně
nezaplatil měsíční platby nájemného a úhrad za služby, avšak takto vzniklý dluh
nedosáhl (v době před dáním výpovědi z nájmu bytu) částky odpovídající
trojnásobku uvedených plateb (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
května 2008, sp. zn. 26 Cdo 731/2008). Přitom pro účely naplněnosti výpovědního
důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. je nerozhodné, že v této výši
vzniklý dluh existoval již v době před účinností zákona č. 107/2006 Sb. (srov.
§ 7 zákona č. 107/2006 Sb.).
V posuzovaném případě byla součástí zjištěného skutkového stavu (v daném
případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst.
3 o. s. ř.) též zjištění, že dovolatelé Výpověď obdrželi v prosinci 2007 a že
dlužné nájemné (v širším smyslu) za měsíce květen 2003 ve výši 2.819,- Kč a
září 2005 ve výši 2.811,- Kč, jakož i nedoplatky plynoucí z vyúčtování služeb
za rok 2001 ve výši 880,- Kč a za rok 2005 ve výši 5.410,- Kč, uhradili dne 13.
dubna 2007 (tento dluh tedy trval i ke dni 31. března 2006). Z uvedených
skutkových zjištění je zřejmé, že měli-li dovolatelé hradit žalovanému na
nájemném (v širším smyslu) v roce 2007 částku 3.061,- Kč měsíčně, překročil
jejich dluh do jeho zaplacení dne 13. dubna 2007 (tj. i k 31. březnu 2006)
částku odpovídající nejméně trojnásobku uvedených plateb. Je proto správná
úvaha odvolacího soudu (a potažmo i soudu prvního stupně), že dovolatelé hrubě
porušili své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, tj. v intenzitě zakládající
výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl
uplatněn opodstatněně.
Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho
obsahové konkretizace správný ve smyslu § 243b odst. 2 věty před středníkem o.
s. ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že
žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měl proti dovolatelům právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2010
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu