Judikát 26 Cdo 802/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:21.04.2026
Spisová značka:26 Cdo 802/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:26.CDO.802.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E 26 Cdo 802/2026-429
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Valporta, a.s., se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Vyšehradská 1269/29, IČO 04263944, zastoupené Mgr. Boženou Rochfalušiovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 764/17, proti žalovaným 1) K. M., a b) R. M., zastoupenému opatrovnicí H. M., právně zastoupeným Mgr. Pavlem Hrtúsem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1652/36, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 300/2022, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2025, č. j. 55 Co 291/2025-340, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 327,50 Kč k rukám Mgr. Boženy Rochfalušiové, advokátky se sídlem v Praze 1, Revoluční 764/17, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 14. 5. 2025, č. j. 7 C 300/2022-277, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost do šesti měsíců od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizenou předat žalobkyni „bytovou jednotku č. 4 o velikosti 2+kk, o výměře 50 m2, nacházející se v 1. patře, 2. nadzemní podlaží domu č. p. XY, bytový dům, který je součástí pozemků parcelní číslo XY a XY, katastrální území XY, obec XY, zapsaných na LV XY, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY, na adrese XY“, dále jen „Byt“ a „předmětný dům“ (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 1. 10. 2025, č. j. 55 Co 291/2025-340, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Dovolání žalovaných (dovolatelů) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.”), neboť dovolateli zpochybněnou otázku – zda v posuzované věci došlo k podstatné změně poměrů odůvodňující závěr, že opětovný požadavek na vyklizení Bytu nadále nepředstavuje zjevné zneužití práva podle § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), z důvodu porušení korektivu dobrých mravů podle § 2 odst. 3 o. z. – posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
4. Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), s účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v § 2 odst. 3 a v § 8 o. z.; judikaturu přijatou k výkladu rozporu výkonu práva s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák.
lze však přiměřeně aplikovat i na výklad podle nynější právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017, či ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1826/2019 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3805/19)].
5. Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích zdůraznil, že § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každé konkrétní věci na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu.
Soudní praxe se však ustálila rovněž v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5.
2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3464/13, či ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3790/2020, a v něm citovanou judikaturu].
6. Jak Nejvyšší soud uvedl ve svém předchozím (zrušujícím) rozsudku vydaném v této věci ze dne 8. 1. 2025, sp. zn. 26 Cdo 2844/2024, předpokladem vyhovění opětovně podané žalobě o vyklizení je závěr soudu, že se (v mezidobí) podstatně změnily poměry na straně účastníků, tj. že se podstatně změnily původní či přistoupily nové okolnosti rozhodné pro závěr, že opětovný požadavek (vyjádřený žalobou) o vyklizení již nadále nepředstavuje zjevné zneužití práva podle § 8 o. z. z důvodu porušení korektivu dobrých mravů podle § 2 odst. 3 o.
z. O podstatnou změnu musí jít nejen z hlediska jejího trvání v čase, ale též z hledisek kvantitativních či kvalitativních. Vliv může mít (zohlednit je třeba) i samo plynutí času od doby předchozího rozhodnutí. Soud přitom nepřezkoumává správnost předchozího rozsudku; zabývá se pouze otázkou, zda se změnily poměry účastníků, zda je tato změna podstatná a zda (nově) odůvodňuje vyhovění žalobě. Rozhodnutí, zda jsou (nadále) splněny podmínky pro použití § 8 a § 2 odst. 3 o. z., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný (může jít např. o jeho rodinné a sociální poměry apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá.
7. Při posuzování otázky, zda jsou v souzené věci (nadále) splněny podmínky pro použití § 8 a § 2 odst. 3 o. z. odvolací soud zohlednil všechny rozhodné okolnosti na straně žalobkyně i dovolatelů, jeho úvaha v tomto směru odpovídá zjištěným okolnostem a není zjevně nepřiměřená. 8.
Dovolatelé předkládají otázku „zda může pouhé plynutí času, bez skutečné kvalitativní změny skutkových okolností a bez nápravy protiprávního stavu, odstranit následky dříve konstatovaného rozporu výkonu práva s dobrými mravy nebo zneužití práva ve smyslu ust. § 8 občanského zákoníku“. Na takto formulované otázce však napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá (nezávisí).
9. Závěr o tom, že v mezidobí od vydání rozsudku, jímž byla pro tentokrát zamítnuta původní žaloba na vyklizení Bytu, nastala podstatná změnu poměrů, v jejímž důsledku opětovný požadavek na vyklizení nadále nepředstavuje zjevné zneužití práva podle § 8 o. z., totiž odvolací soud odůvodnil nejen samotným plynutím času, ale i dalšími rozhodnými okolnostmi na obou stranách sporu – konkrétně zdůraznil, že žalovaní nereflektují žádné vstřícné kroky ze strany žalobkyně, resp. se ani nesnaží pro dobu budoucí o řešení stávajícího stavu, dlouhodobě hradí za užívání Bytu zcela nedostatečnou úplatu, svévolně si snížili, resp. stanovili i výši úhrad za služby spojené s užíváním Bytu.
10. Zdůrazňují-li dále dovolatelé, že na jejich straně v mezidobí žádná změna nenastala („nadále žijí ve stejné sociální a zdravotní situaci, původní protiprávní stav přetrvává a nebyla přijata žádná nápravná opatření“), přehlížejí, že pro rozhodnutí, zda jsou v dané věci (nadále) splněny podmínky pro použití ustanovení § 8 a § 2 odst. 3 o. z., musí být zváženy i všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá – zde zejména to, že v důsledku hrazení neúměrně nízkého protiplnění za užívání Bytu žalovanými vzniká žalobkyni značná majetková újma, jakož i to, že žalobkyně nabízela žalovaným možnost uzavření řádné nájemní smlouvy k Bytu i částečné odpuštění dluhu, avšak žalovaní na její nabídky nereflektují.
11. Neobstojí ani úvaha dovolatelů, že jejich vyklizení z Bytu je neproporcionální zájmu žalobkyně na ochraně jejího vlastnického práva, jelikož „má k dispozici méně invazivní prostředky ochrany svých majetkových práv“. Dovolávají-li se v tomto ohledu (mimo jiné) skutečnosti, že žalobkyně „již (byť nepravomocně) získala v řízení [pozn. vedeném u Obvodního soudu pro prahu 4] sp. zn. 42 C 92/2021 rozsudkem ze dne 27. 11. 2025 přiznanou částku 313 675,64 Kč jako náhradu za užívání Bytu“ (další náhrady se pak domáhá v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 25 C 84/2023), paradoxně na svoji podporu argumentují tím, že jim vůči ní vznikl relativně velký dluh.
12. Podle konstantní judikatury je přitom bydlení v bytě bez právního důvodu (v tomto případě navíc dlouhodobé) při relativně vysokém dluhu na úhradě za toto užívání zpravidla důvodem, který (naopak) vylučuje, aby vlastníku bytu byla (pro tentokrát) upřena možnost řešit vzniklou situaci vyklizením bytu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4049/2018, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 1633/19, či ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 74/2019).
Okolnost, že žalovaní dlouhodobě hradí za užívání Bytu zcela nedostatečnou (neúměrně nízkou) úplatu, tak nepochybně byla okolností významnou pro právní posouzení věci podle § 8 o. z. a soudy nižších stupňů k ní při tomto posouzení správně přihlédly.
13. Dovolatelé současně odvolacímu soudu vytýkají, že svůj závěr o změně poměrů, která odůvodňuje vyhovění opětovně podané vyklizovací žalobě, založil též na „zcela nepodložené spekulaci“, že v případě, že by nezanikl (rekonstrukcí) byt č. 6 v předmětném domě, který původně užívali jako nájemci, v průběhu času by jim postupným navyšováním nájemného podle rozhodné právní úpravy (nejprve podle zákona č. 107/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, poté od 1. 1. 2013 podle § 696 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a nakonec podle § 2249 odst. 4 o. z.) narostla úhrada za užívání daného bytu na částku, kterou by s ohledem na své majetkové poměry zřejmě nebyli schopni hradit, a tedy s největší pravděpodobností by v tomto bytě již stejně nebydleli (ač na tom stále trvají).
14. Uvedená úvaha odvolacího soudu, byť hypotetická, však není nepřípadná, neboť logicky a rozumně „dokresluje“ (a to zejména v návaznosti na zjištění o výši nájemného z bytu č. 6 před jeho rekonstrukcí a z tvrzení o aktuálních majetkových poměrech žalovaných, jak je sami popsali v rámci návrhu na ustanovení zástupce z důvodu nemajetnosti), proč nadále není udržitelné, aby žalobkyni byla znovu, tj. i „pro tentokrát“, odepřena ochrana jejího vlastnického práva za použití § 8 o. z. Jde přitom svou povahou vskutku jen o úvahu na dokreslení celkového obrazu případu, nikoli tedy o úvahu stěžejní, bez níž by napadený závěr odvolacího soudu neobstál. Z tohoto pohledu jde tedy v podstatě o argument toliko podpůrný (argument „navíc“), na němž napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá.
15. Nespočívá-li napadené rozhodnutí na posouzení takto nastolené otázky, nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).
16. Namítají-li konečně dovolatelé, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, vytýkají odvolacímu soudu vady řízení a v této části tak uplatňují jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.], přitom dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.
17. Nadto řízení vytýkanou vadou netrpí, neboť napadené rozhodnutí vyhovuje požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jež vyplývají z přiměřené aplikace § 157 odst. 2 o. s. ř. (viz § 211 o. s.
ř.), je pochopitelné a srozumitelné a nevykazuje takové nedostatky, které by byly na újmu uplatnění práv dovolatelů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
18. Za tohoto stavu Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
19. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelů na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci či vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§ 243 písm. a), b) o. s. ř.] – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 21. 4. 2026 Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu