26 Cdo 81/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava
Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně I. U., zastoupené advokátem,
proti žalovaným 1) A. M., 2) J. M., 3) M. M., a 4) D. M., zastoupeným
advokátem, o vyklizení domu, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp.zn. 11 C
1061/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
20. května 2004, č.j. 27 Co 136/2004-72, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Mělníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 12.
2003, č.j. 11 C 1061/2002-51, uložil žalovaným vyklidit dům čp. 346 stojící na
st.p. č. 136 (dále „předmětný dům“ nebo „dům“) a stavební parcelu č. 136 v k.ú.
L. a obci K., část obce K., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního
úřadu v M. na listu vlastnictví č. 4118 pro k.ú. L. a obec K. (dále též
„předmětné nemovitosti“) a řádně vyklizené je odevzdat žalobkyni do 15 dnů po
zajištění náhradního ubytování; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze
dne 20. 5. 2004, č.j. 27 Co 136/2004-72, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že povinnost žalovaných k vyklizení je vázána na zajištění náhradního bytu
o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybaveného, popřípadě i bytu mimo
obec, než je vyklizovaný objekt; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že byt nacházející se v
předmětném domě (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) byl přidělen jako byt
podnikový J. M. staršímu, nar. 6. 7. 1950, jeho tehdejším zaměstnavatelem n.p. B., závod 2 K., poté, co se jmenovaný smlouvou ze dne 13. 12. 1976 o změně
pracovního poměru na dobu určitou zavázal pracovat u svého zaměstnavatele po
dobu nejméně 10 let, že s účinnosti ode dne 1. 7. 1992 mu bylo jeho
zaměstnavatelem stanoveno nájemné ve výši 186,- Kč měsíčně, že dopisem ze dne
14. 2. 1995 byl jmenovaný informován o tom, že mu předmětný dům bude prodán, že
dopisem ze dne 12. 6. 1996 mu bylo sděleno, že od 1. 6. 1996 je vlastníkem domu
podnik B., s.p., P., že u tohoto podniku pracoval až do své smrti (26. 12. 1997), že spolu s ním žili v domě ve společné domácnosti všichni žalovaní
(první žalovaná je jeho matkou, druhý a čtvrtý žalovaný jeho syny a třetí
žalovaný jeho bratrem), že vlastnické právo k předmětnému domu získal v roce
1996 J. Ú., který jej převedl kupní smlouvou ze dne 25. 9. 2000 na manžele
Verbířovy a tito jej kupní smlouvou ze dne 11. 2. 2002, převedli na žalobkyni. Žalobkyně, která je rozvedená a má tři nezletilé děti, zakoupila dům pro
potřeby bydlení své rodiny, užívá v něm horní patro a má v úmyslu jej opravit,
neboť vyžaduje neodkladné stavební úpravy. Žalovaní neplatí z předmětného bytu
žádné nájemné, neboť žalobkyně jim odmítla stanovit jeho výši a jimi nabízenou
částku nepřijala, první žalovaná žije z důvodu svého zdravotního stavu u své
dcery I. H., a to spolu s druhým a čtvrtým žalovaným (kteří jí byli po smrti
jejich otce J. M. staršího svěřeni do pěstounské péče a posléze byla ustanovena
opatrovnicí čtvrtého žalovaného, který byl zbaven způsobilosti k právním
úkonům), třetí žalovaný užívá předmětný byt nepravidelně, neboť je takřka
neobyvatelný; první žalovaná je vlastnicí domu čp. 29 ve V., druhý žalovaný je
vlastníkem domu č.p. 120 ve Z. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně
dovodil, že předmětný byt měl ke dni 31. 12. 1991 charakter podnikového bytu,
jehož uživatelem byl J. M. starší; spolu s ním byt užívali i žalovaní jako
členové jeho domácnosti. Ke dni 1. 1. 1992 se právo osobního užívání bytu jako
bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace, svědčící jmenovanému,
transformovalo podle § 871 odst. 4 obč. zák. na jeho právo nájmu služebního
bytu. Podle názoru odvolacího soudu nedošlo ke ztrátě charakteru bytu jako bytu
služebního ani v důsledku toho, že uplynula (v roce 1986) doba, na níž byl
sjednán pracovní poměr jmenovaného, ani v důsledku toho, že se vlastníkem domu
stala v roce 1996 fyzická osoba. Právním následkem změny vlastnictví k
předmětnému domu je podle § 680 odst. 2 obč. zák. přechod práv a povinností
pronajímatele na nabyvatele této věci. Jestliže J. M. starší zemřel, a
vlastníkem domu je nyní žalobkyně, která se domáhá vyklizení žalovaných, je
nutno jejich právní postavení posoudit podle § 713 odst. 1 obč. zák.
Z
uvedeného ustanovení vyplývá, že primární zákonnou formou bytové náhrady pro
zde uvedené osoby je náhradní byt, přičemž v odůvodněných případech jim lze
přiznat kvalitativně a kvantitativně nižší formu bytové náhrady. Odvolací soud
na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že povinnost žalovaných k vyklizení
nelze vázat toliko na zajištění náhradního ubytování; i když okolnost, že
první žalovaná a čtvrtý žalovaný jsou vlastníky jiné nemovitosti, je významná
pro posouzení nároku žalovaných na bytovou náhradu, je třeba vzhledem ke
zdravotnímu stavu a věku první žalované, jakož i k úzkým vztahům mezi
žalovanými a k počtu členů domácnosti, kteří se mají do bytové náhrady
nastěhovat, vázat jejich povinnost k vyklizení na zajištění náhradního bytu –
nikoliv přiměřeného, ale bytu o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně
vybaveného, popřípadě i bytu mimo obec, než je vyklizovaný objekt.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož
přípustnost opřeli o ustanovení „§ 237 odst. 1 písm. a) resp. c) o.s.ř.“ a
odůvodnili jej nesprávným právním posouzením věci (§ 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř.). Uvádějí, že pro správné meritorní rozhodnutí ve věci bylo relevantní
posouzení otázky, zda se právo osobního užívání bytu svědčící zemřelému J. M.
transformovalo podle § 871 odst. 4 obč. zák. na nájem služebního bytu (který
přetrval až do jeho smrti), nebo na pouhý obecný nájem. Uvádějí dále, že
nezpochybňují, že předmětný byt byl přidělen jmenovanému jako byt podnikový na
základě jeho závazku pracovat u jeho zaměstnavatele nejméně 10 let, že ke dni
1. 1. 1992 jeho pracovní poměr trval (i když svůj závazek splnil) a skončil až
jeho smrtí v roce 1997, a že před tímto datem se postupně staly vlastníky domu
fyzické osoby, k nimž nebyl v žádném pracovněprávním vztahu. Namítají, že
předmětný byt neměl ke dni 1. 1. 1992 charakter bytu služebního, neboť nebyla
splněna podmínka stanovená v § 7 odst. 2 zákona č. 102/1992 Sb., tj.
neexistoval zde závazek jmenovaného vykonávat konkrétní práce, na něž je nájem
služebního bytu vázán; takovýto závazek neexistoval ani ke dni úmrtí
jmenovaného. Odvolacímu soudu vytýkají, že jeho argumentace ustanovením § 680
odst. 2 obč. zák. je nepřípadná, neboť je vyloučeno, aby na nabyvatele domu
přešly také případné pracovněprávní závazky k nájemci, a že jím zaujatý výklad
uvedeného ustanovení je příliš extenzivní, přesahující jeho rámec a navozuje
možné výkladové problémy (např. možnost uplatnění výpovědního důvodu podle §
711 odst. 1 písm. b/ obč. zák.). Dovolatelé mají za to, že v intencích
uvedeného ustanovení přecházejí práva a povinnosti z nájemního vztahu v užším
smyslu, a že jeho smyslem je zachování kontinuity nájemního vztahu. Vyjadřují
názor, že nájemní vztah ke služebnímu bytu je ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1
písm. a) a b) ve spojení s odst. 2 zákona č. 102/1992 Sb. vázán na existenci
právního vztahu, jehož předmětem je výkon pracovní činnosti pro pronajímatele;
oba tyto právní vztahy (nájemní a pracovní) určují charakter bytu jako bytu
služebního. Definice služebního bytu se tak neváže k bytu samotnému, ale je
bezprostředně spjata s nájemním vztahem k němu, který je podmíněn výkonem
pracovní činnosti. Konstrukce služebního bytu účinná od 1. 1. 1992 (uvádí se
dále v dovolání) jejíž naplnění byly soudy obou stupňů povinny zkoumat i v
souvislosti s uvažovanou transformací na právo nájmu ke dni účinnosti novely,
vylučuje existenci služebního bytu bez vazby na výkon práce; změna v osobě
pronajímatele vede minimálně ex lege k transformaci nájmu služebního bytu na
prostý nájem, neboť uvedený nájemní vztah již nesplňuje kriteria nájmu
služebního bytu. Závěrem dovolatelé uvádějí, že vzhledem k tomu, že odůvodnění
rozhodnutí odvolacího soudu není vyčerpávající, jakož i k tomu, že daná právní
problematika zatím není předmětem judikatury dovolacího soudu, žádají, aby ji
dovolací soud posoudil. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla
vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas,
osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za
splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4
o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného
prostředku.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve
věci samé.
Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové
náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci
samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1993).
Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v
níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných vyklidit předmětný byt do patnácti
dnů po zajištění ve výroku specifikovaného náhradního bytu, rozhodnutím, jímž
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst.
2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny; tyto vady nebyly v
dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Podle ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen
rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej
dovolatel obsahově vymezil. Jelikož dovolatelé žádné námitky, které by obsahově
konkretizovali uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. ve
vztahu k měnícímu výroku nevznáší, nemohl být podroben věcnému přezkumu.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. se již nevztahuje na
potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu týkající se povinnosti žalovaných k
vyklizení předmětných nemovitostí. Přípustnost dovolání proti tomuto
potvrzujícímu výroku nelze opřít ani o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným
rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., z něhož ji dovozují dovolatelé.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení
spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by
bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a uplatněnému
dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., včetně jeho obsahové
konkretizace, lze spojovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s
posouzením otázky, zda předpokladem zákonné transformace práva osobního užívání
bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace na nájem služebního
bytu ve smyslu ustanovení § 871 odst. 4 obč. zák. bylo splnění podmínky
vyplývající z ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 102/1992 Sb. Dovolací soud
shledává pro řešení této otázky dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přípustným.
Judikatura dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 31. 7. 1997,
sp.zn. 2 Cdon 21/97, uveřejněný pod č. 28 v příloze časopisu Soudní
judikatura č. 11/1998, usnesení ze dne 21. 10. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1507/2003,
uveřejněné pod C 2109 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 27) je
ustálena v názoru, že k zákonné transformaci práva osobního užívání bytu trvale
určeného pro ubytování pracovníků organizace na nájem služebního bytu ke dni 1.
1. 1992 došlo za předpokladu, že byt splňoval kritéria stanovená pro služební
byty ustanovením § 7 a § 8 zákona č. 102/1992 Sb., byť zákon, tato kritéria
určující, nabyl účinnosti 5. 3. 1992. Z odůvodnění uvedeného rozhodnutí sp. zn.
2 Cdon 21/97 dále vyplývá, že úmyslem zákonodárce bylo zakotvit právní vztahy k
bytům na nových principech a za tím účelem provést jejich zákonnou
transformaci, a to právě s účinností novely občanského zákoníku, tedy od 1. 1.
1992. Účelem ustanovení § 871 odst. 4 obč. zák. (jež je speciální ve vztahu k
obecnému přechodnému ustanovení § 868 obč. zák.) bylo tedy upravit přímo ze
zákona (ex lege) přeměnu existujícího práva osobního užívání bytu trvale
určeného pro ubytování pracovníků organizace na nájem služebního bytu, a to k
datu 1. 1. 1992. Logicky se proto ustanovení § 871 odst. 4 obč. zák. vztahovalo
pouze na právní vztahy, jež k uvedenému datu již vznikly a trvaly. Ustanovení §
7 odst. 2 zákona č. 102/1992 Sb. pak míří na nájemní vztahy ke služebním bytu
nově vznikajících na základě nájemních smluv. Pro závěr, že zákonná
transformace podle § 871 odst. 4 obč. zák. předpokládala existenci závazku
nájemce vykonávat pro pronajímatele práce, na něž je nájem služebního bytu
vázán, nelze najít oporu v žádném zákonném ustanovení a neodpovídá ani smyslu a
účelu zákona č. 509/1991 Sb., jímž byl s účinností k 1. 1. 1992 novelizován
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Pro úplnost je třeba poznamenat, že další otázky předestřené v dovolání jeho
přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají, neboť jde o otázky
judikatorně již vyřešené.
Pokud jde o otázku vymezení služebního bytu, lze poukázat na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1653/2003, uveřejněný pod
C 2951 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 31, jakož i např. na
rozsudek ze dne 15. 9. 2005, sp.zn. 26 Cdo 1603/2004, v nichž bylo dovozeno, že
charakter bytů uvedených v § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb., kterým
se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů,
jako bytů služebních, je dán jednak existencí vlastnického nebo nájemního
vztahu právnické či fyzické osoby k bytu nebo k domu, v němž se byt nachází,
jednak účelovým určením takovýchto bytů pro ubytování pracovníků právnické nebo
fyzické osoby; obě podmínky přitom musí být splněny současně (kumulativně). Oba
uvedené znaky jsou znaky objektivními, pojícími se s předmětem nájmu – bytem,
nikoli s jeho subjektem – nájemcem, tedy nezávisejícími na okolnosti, zda
nájemce bytu ve skutečnosti je zaměstnancem pronajímatele. Ve prospěch tohoto
názoru svědčí i judikaturou formulovaný závěr, že ukončení pracovního poměru
nájemce služebního bytu u pronajímatele nepůsobí změnu charakteru bytu jako
bytu služebního ve smyslu § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb. (srov.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 430/97 a ze dne
28. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1953/99), na rozdíl od bytů přechodně služebních
dle § 8 citovaného zákona, které pozbudou své povahy, jestliže
nájemce přestal být vojákem z povolání nebo příslušníkem ozbrojené složky nebo
jestliže se nájemcem stala jiná osoba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
20. 11. 2002, sp. zn. 26 Cdo 584/2001). Okolnost, že nájemce služebního bytu
přestal pro pronajímatele pracovat, nemá sama o sobě za následek ztrátu
charakteru služebního bytu; může toliko (ve spojení s dalšími předpoklady)
zakládat důvod pro výpověď pronajímatele z nájmu bytu (srov. § 711 odst. 1
písm. b/ obč. zák.).
Ve vztahu k výkladu ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. lze pak poukázat na
právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp.zn.
26 Cdo 493/2001, uveřejněném pod C 1411 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
svazek 20, jakož i na jeho rozsudek ze dne 10. 1. 2006, sp.zn. 26 Cdo
2298/2004, podle kterého na nabyvatele bytového domu (bytu) přechází rovněž
povinnost předchozího pronajímatele strpět výkon práva v bytě bydlet do
zajištění bytové náhrady podle § 713 odst. 1 obč. zák.
Protože rozsudek odvolacího soudu je v mezích otevřených dovolacímu přezkumu
správný, Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle § 243b odst. 2 věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř., a o skutečnost, že žalobkyni
nevznikly v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo vůči
procesně neúspěšným žalovaným.