26 Cdo 832/2018-132
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka
v právní věci žalobkyně městské části Praha - Řeporyje, se sídlem v Praze 5,
Nad Náměstím 84, zastoupené JUDr. Rudolfem Kratěnou, advokátem se sídlem v
Praze 5, Ořešská 378/15, proti žalovaným 1) F. K., P., zastoupenému městkou
částí Praha 13 jako opatrovníkem, 2) M. K., P., zastoupené JUDr. Ivanou
Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, o vyklizení bytu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 130/2016, o dovolání
žalované 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2017, č. j.
29 Co 127/2017-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 12. 2016,
č. j. 9 C 130/2016-56, uložil žalovaným povinnost vyklidit tam specifikovaný
byt a vyklizený jej žalobkyni odevzdat do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku
(výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení, přičemž povinnost k jejich zaplacení
uložil společně a nerozdílně žalovaným (výrok II.). K odvolání žalované 2) Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 3. 8. 2017, č. j. 29 Co 127/2017-97, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. tak, že lhůtu k vyklizení bytu stanovil na 6 měsíců od právní moci
rozsudku, jinak tento výrok potvrdil, a ve výroku II. tak, že žalobkyni
nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,
že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu (neprávem), neboť jejich
nájemní vztah uzavřený na dobu určitou skončil jejím uplynutím ke dni 31. 12. 2015, a že jsou povinni jej podle § 1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), vyklidit. Výkon práva žalobkyně
realizovaný žalobou na vyklizení bytu nepovažoval za rozporný s dobrými mravy
(§ 2 odst. 3 o. z.) ani za zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., přičemž ve své
úvaze zohlednil jak sociální a majetkové poměry žalovaných (jejich věk,
zdravotní stav i omezenou možnost zajistit si jinou možnost bydlení), tak i
skutečnost, že žalovaní užívají byt způsobem, který obtěžuje (zejména zápachem)
nájemce ostatních bytů v domě měrou, která již není akceptovatelná, čímž
významně ztěžují žalobkyni výkon práva pronajímatele. Přihlédl i k možnosti
opatrovníka žalovaného 1) zajistit žalovaným vhodné ubytování a k tomu, že
nájemní poměr byl od počátku uzavřen na dobu určitou. Dovolání žalované 2) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017
(čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, neboť dovoláním
zpochybněnou otázku, zda výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy,
posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
(srovnej např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn
6/2009, uveřejněné pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2669/2010), od
níž není důvod se odchýlit. V těchto rozhodnutích dovolací soud zformuloval
obecný závěr, že zamítnutí žaloby na vyklizení bytu nebo nemovitosti sloužící k
bydlení pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v
rozporu s dobrými mravy, má být až poslední možností - ultima ratio, jak ve
zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona. Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“, s účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) a v § 8 o. z.
vylučující právní
ochranu při zjevném zneužití práva. Nejvyšší soud již dříve dovodil, že
judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z. (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4106/2017). Při úvaze, zda výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.), přihlédl odvolací soud ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na
straně žalobkyně, tak i na straně žalovaných a nepříznivou sociální situaci
žalovaných zohlednil prodloužením lhůty k vyklizení bytu. Odvolací soud
vycházel z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha není zjevně
nepřiměřená (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 26
Cdo 2791/2014). S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o
návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace,
kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné)
přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání
dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním
napadeného usnesení [§ 243 písm. a) o. s. ř.] - srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1
věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.