26 Cdo 893/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobkyně R. K., bytem ve V., zastoupené Mgr. Reginou Komárkovou,
advokátkou se sídlem v Brně, Pekařská 18, proti žalovanému JUDr. J. V., bytem
ve V., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Boučkem, advokátem se sídlem v Brně, Šumavská
31/33, o 187.877,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.
zn. 61 C 280/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 28. července 2008, č. j. 44 Co 280/2007-236, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Žalobou podanou 8. 12. 1995 se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena
povinnost zdržet se zásahu do jejího práva užívat nebytové prostory v prvním
nadzemním podlaží domu na ulici K. ve V. sestávající se z prodejny a skladu o
celkové výměře 15 m2 a vydat jí klíče od dvorního traktu náležícího k domu. Další žalobou podanou 14. 5. 1997 se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný
zaplatil částku 238.048,40 Kč, jako náhradu škody v podobě ušlého zisku za
dobu, kdy nemohla užívat výše uvedené prostory ke své podnikatelské činnosti. Usnesením Městského soudu v Brně (dále „soud prvního stupně“) z 12. 11. 1997,
č. j. 61 C 280/96-63, byly věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 61 C
280/69
a 38 C 170/97 spojeny ke společnému projednání. Soud prvního stupně usneseními vyhlášenými při jednáních dne 23. 2. 1998
a 12. 11. 1998 a usnesením z 22. 5. 2006, č. j. 61 C 280/96-198, řízení
částečně zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby, takže jeho předmětem zůstala
částka 187.877,- Kč. Rozsudkem ze 14. 12. 2006, č. j. 61 C 280/96-199,
žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 187.877,- Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a
nákladech státu. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně uzavřela 24. 3. 1995 s paní V. H. podílovou spoluvlastnicí ideální poloviny domu na ulici K. ve V. ( v obci a k. ú. V.) a její dcerou I. H., v jejíž prospěch se V. H. vzdala druhé ideální
poloviny domu v neskončeném dědickém řízení po jejím otci F. H., smlouvu o
nájmu nebytových prostor, které se nacházely v prvním nadzemním podlaží domu,
sestávajících z prodejny o výměře 13 m2 včetně výloh a skladu o výměře 2 m2. Podle smlouvy byla žalobkyně oprávněna užívat sociální zařízení (WC) v přízemí
domu č. 10 na ulici H. ve V., který je s domem č. 3 propojen dvorem, přičemž
tento dvůr se považuje za přístupovou cestu k tomuto sociálnímu zařízení. Účelem nájmu byla obchodní činnost, prodejna s dárkovým zbožím a drobná výroba
tohoto zboží. Nájemné bylo stanoveno částkou 429,- Kč za m2, tedy 6.432 ročně,
s měsíční splatností do 5. dne příslušného kalendářního měsíce. Nájem byl
sjednán na dobu určitou do 31. 12. 1999. Podle smlouvy byl předběžný souhlas s
nájmem nebytových prostor ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu
a podnájmu nebytových prostor, vyžádán 24. 3. 1995 podáním této smlouvy u
Městského úřadu ve Vyškově, přičemž žádost a rozhodnutí o souhlasu tvoří
nedílnou součást smlouvy. Článek X. stanovil, že smlouva vstupuje v platnost
podpisem smluvních stran, právní účinky ze smlouvy nastanou poté, co Město
Vyškov prostřednictvím Městského úřadu ve Vyškově vysloví s touto smlouvou
předběžný souhlas anebo poté, co uplyne od podání žádosti o předběžný souhlas
15 dnů a o žádosti nebude rozhodnuto. Tento postup byl zvolen na základě rady
žalovaného, kterého V. H. požádala jako svého známého advokáta o právní pomoc,
přičemž žalovaný vypracoval text smlouvy i žádosti, za což mu bylo žalobkyní
zaplaceno 1.040,- Kč. Žalobkyně a V. H. smlouvu podepsaly 24. 3. 1995, I. H. jí
podepsala dodatečně.
Výše zmíněný souhlas s pronájmem předmětných nebytových
prostor byl vydán rozhodnutím Městského úřadu ve Vyškově z 27. 3. 1995, č. j. 423/S/Pa/95. V srpnu roku 1995 koupil předmětné domy Z. A., kterého V. H. informovala, že nájemní smlouva uzavřená se žalobkyní je neplatná, aniž by mu
sdělila důvod. Z. A. žalobkyni vyzval k uzavření nové nájemní smlouvy nebo
vyklizení nemovitosti a následně jí dal výpověď z nájmu, na kterou nereagovala
a nadále platila nájemné. Na základě kupní smlouvy se 29. 8. 1995 stal
vlastníkem domu č. 3 žalovaný, který nechal v domě odpojit telefon, elektřinu i
plyn a pracovnici žalobkyně odebral klíče od dvora. Ze znaleckého posudku Ing. Vladimíra Knapa z 1. 12. 1995, č. 1626, vyplývá, že stavebně-technický stav
domu je nevyhovující, značné vady v nosných konstrukcích mohou vést ke ztrátě
stability domu, a proto je nezbytné je řešit. Ponechání tohoto stavu bez
opatření by následně mohlo vést k havarijní situaci. S ohledem na rozsah závad
doporučuje jejich odstranění ihned, nejlépe opravou s vyloučením provozu na
nezbytné období, hlavně po dobu oprav (výměny) stropu a instalací. Doc. Ing. Miloš Březina, CSc., ve svém znaleckém posudku z 15. 12. 1995 konstatoval, že
současný stav nebytových prostorů v domě je havarijní a ohrožuje život a zdraví
fyzických osob při jakékoliv činnosti v tomto objektu,
tzn. i zúčastněné na provozu prodejny. Dům naléhavě vyžaduje celkovou opravu,
jejíž oddalování by jen zhoršilo současný havarijní stav. K zajištění
bezpečnosti a ochrany zdraví prodávajících i zákazníků prodejny doporučuje její
provoz během hlavních stavebních prací vyloučit. Podle statického posouzení
domu č. 3 Ing. L. G. z 29. 1. 1996 je celkový stav nosných konstrukcí domu
špatný a v některých částech, např. strop nad průjezdem, přímo havarijní. Vzhledem k tomu, že jsou narušeny statické funkce hlavních nosných konstrukcí
(základy i zdivo) a další části nevyhovují z hlediska uživatelského (nízké
dveře, malé světlé výšky místností, nedostatečná tepelná izolace zdiva a
stropů), je třeba pro další možnost užívání domu počítat s nutností celkové
opravy všech nosných konstrukcí objektu. Do doby zahájení prací na opravách
znovu zdůrazňuje nutnost provozního podepření stropu nad průjezdem, event. zamezení přístupu do průjezdu s ohledem na nebezpečí jeho zřícení. Větší
trhliny ve zdivu je nutno neustále sledovat a při jejich rozšíření informovat
statika. Naproti tomu podle znaleckého posudku Ing. Jiřího Hermany z ledna 1996
je objekt po statické stránce zcela bezpečný, nicméně šetření bylo omezeno na
optické zjištění pouze jeho části a netýká se skrytých vad a poruch. Usnesením
Policie ČR, Obvodního oddělení Vyškov, z 11. 11. 1997, č. j. ORVY-
403/VY-TČ-97, byla odložena věc podezření z trestného činu neoprávněného zásahu
do práva k domu, bytu nebo nebotovému prostoru podle § 249a odst. 2 trestního
zákona, jehož se měl dopustit žalovaný, který jako majitel domu č. 3 brání od
září roku 1995 do současné doby žalobkyni v užívání nebytových prostor, s tím,
že se nejedná o podezření ze spáchání trestného činu a věc není na místě
vyřídit jinak.
Policie ČR uvedla, že je zřejmé, že předmětná nájemní smlouva je
neplatná, protože postrádá předchozí souhlas správního orgánu, a opravy
prováděné na domě byly oprávněné a povolené. Rozhodnutím stavebního úřadu
Městského úřadu ve Vyškově ze 16. 7. 1997, č. j. SU-1186/97-Ko, byla povolena
změna stavby s názvem oprava domu, Vyškov, Kostelní 3, pro kterou stavební úřad
vydal stavební povolení 24. 2. 1997, č. j. SU-169/97-Ko, v rozsahu výměny
svislích nosných konstrukcí (z důvodu jejich špatného technického stavu),
úprava základů. V květnu roku 1997 žalovaný po předchozí výzvě přemístil movité
věci žalobkyně nacházející se v předmětném domě do objektu Cukrovaru Vyškov a. s. Znalec Milan Flek v posudku z 30. 11. 1999, č. 73/99, vyčíslil škodu a ušlý
zisk žalobkyně za období od 15. 12. 1995 do 31. 5. 1996 v případě výroby a do
4. 11. 1996 v případě prodeje zboží se zohledněním výše nákladů, které musela
vynaložit v souvislosti s uzavřením provozovny a vyklizením zásob, ve výši
187.877,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná nájemní smlouva z 24. 3. 1995
není neplatná pro nedostatek předchozího souhlasu nutného podle § 3 odst. 2
zákona č. 116/1190 Sb., neboť byla uzavřena s odkládací podmínkou podle § 36
odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“). Právní účinky z ní plynoucí
tedy nastaly udělením souhlasu orgánu státní správy. Na tom nic nemění následné
tvrzení V. H. o její neplatnosti. Z. A. dal žalobkyni výpověď z nájmu a sám
žalovaný začal namítat její neplatnost teprve v souvislosti s jednáním, kterým
znemožnil žalobkyni užívat nebytové prostory. Přestože bylo prokázáno, že
statika domu byla narušena a že se mohlo jednat o závady, které v konečném
důsledku mohly ohrožovat zdraví a životy osob pohybujících se v domě, nemění to
nic na situaci, že žalobkyni svědčilo právo nájmu a že povinností žalovaného,
který chtěl provádět opravy domu nebo měl za to, že není bezpečné jej užívat,
bylo nabídnout jí náhradu. Přehlédnout nelze ani skutečnost, že žalobce
znemožnil žalobkyni užívat nebytové prostory v prosinci 1998, o vydání stavební
povolení požádal v únoru 1997 a změna svislých nosných konstrukcí byla povolena
až v červenci 1997, přitom původní stavební povolení bylo vydáno pouze pro
opravy domu. Za této situace se soud prvního stupně ztotožnil s tvrzením
žalobkyně, že jí v důsledku jednání žalovaného vznikla škoda v souvislosti s
ušlým ziskem z prodeje a výroby dárkových předmětů, které tvořily předmět její
činnosti v pronajatých nebytových prostorách, a dále v souvislosti s
vícenáklady, které jí vznikly v důsledku toho, že jí bylo ve velice krátké době
užívání prostor znemožněno. K porušení povinnosti žalovaného zakládající nárok
žalobkyně na náhradu škody podle § 420 obč. zák. došlo jeho jednáním v rozporu
s § 9 odst. 3 písm. b) zákona č. 116/1990 Sb., neboť žalobkyni nedal řádnou
výpověď.
I když se soud prvního stupně ztotožnil s tím, že nemovitost
vyžadovala opravy, které v konečném důsledku mohly bránit žalobkyni v užívání
nebytových prostor, bylo jí znemožněno jejich užívání za situace, kdy nejenže
nebylo stavebním úřadem rozhodnuto o změně stavby, ale žalovaný dosud žádné
kroky ve směru ke stavebnímu úřadu neučinil. K tomu došlo až více než rok poté. Tímto porušením právní povinnosti plynoucí z postavení pronajímatele žalovaný
prokazatelně způsobil žalobkyni škodu, jejíž výše byla určena znaleckým
posudkem Milana Fleka. Pokud žalovaný tuto výši zpochybňoval, k čemuž navrhoval
další dokazování, soud prvního stupně neměl pochybnosti o správnosti účetních
dokladů a další dokazování z důvodu hospodárnosti neprováděl. Žalobkyni tedy
přiznal částku představující škodu vzniklou ušlým ziskem z výroby, ušlým ziskem
z prodeje výrobků a vícenáklady vyčíslenými ve znaleckém posudku. Skutečnost,
že žalobkyni ušel zisk v době čtrnácti dnů před vánočními svátky, kdy neměla
možnost realizovat svoji výrobu a prodej na lukrativním místě ve středu města,
považoval z nespornou. Za prokázanou považoval i příčinnou souvislost mezi
jednáním žalovaného a škodou žalobkyně, jakož i zavinění žalovaného, který po
celou dobu jednal naprosto vědomě. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem
z 28. 7. 2008, č. j. 44 Co 280/2007-236, změnil rozsudek soudu prvního stupně
ve výrocích pod body I. a II. tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů, a zrušil jej ve výroku pod bodem III. a věc
vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud
zopakoval dokazování a na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že
nájemní smlouva z 24. 3. 1995 je neplatná. Uvedl, že je nesporné, že smlouva
byla uzavřena bez předchozího souhlasu městského úřadu podle § 3 odst. 2 zákona
č. 116/1990 Sb. ve znění do novely provedené zákonem č. 302/1999 Sb., přičemž
tento zákon v § 3 odst. 4 výslovně stanovil neplatnost takového právního úkonu. I podle konstantní judikatury nemohl následný souhlas Městského úřadu ve
Vyškově tuto neplatnost zhojit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2
Cdon 1928/97, 32 Odo 1356/2005, i Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 104/04). Ztotožnil se rovněž s názorem žalovaného, že článek X. smlouvy nelze hodnotit
jako odkládací podmínku, neboť ta se váže k účinnosti právního úkonu, nikoliv k
jeho platnosti, a nelze jí nahrazovat obligatorní náležitosti právního úkonu. Žalobkyni nevzniklo oprávnění užívat nebytové prostory ani jako oprávněné
držitelce podle § 129 odst. 2 a § 130 odst. 1 obč. zák. Z výpovědi V. H. a
korespondence mezi dotčenými osobami vyplývá, že žalobkyně věděla o
skutečnosti, že smlouva nebyla uzavřena platně a že byla vyzvána k vyklizení
nebytových prostor, popř. uzavření nové nájemní smlouvy. Proto nemohla být od
počátku v dobré víře, že jí právo nájmu patří. K užívání nebytových prostor
proto neměla řádný právní titul. Její tvrzení o protiprávním jednání
žalovaného, které mělo zakládat vznik odpovědnostního vztahu, tedy nebylo
prokázáno.
Pokud žalobkyně odvozovala svoji majetkovou újmu ze skutečnosti, že
nemohla nebytové prostory užívat, pročež jí měla vzniknout ztráta při
podnikatelské činnosti, nelze přehlédnout ani skutkový závěr soudu prvního
stupně o technickém stavu nemovitosti a nebytových prostor, který znemožňoval
jejich bezpečné užívání. S ohledem na to je možné hodnotit jednání žalovaného
jako preventivní zásah proti hrozícím škodám podle § 417 odst. 1 obč. zák.,
tedy zásah nikoliv contra legem. K tomu dodal, že podkladem k tvrzené majetkové
újmě žalobkyně je protiprávní stav, žalobkyni nesvědčilo žádné právo k
nebytovým prostorám, a fakticky nežádoucí, hrozící rizikem vzniku škody. Z
provedeného dokazování je zřejmé, že žalovaný nebyl tím, kdo jí bezprostředně
zamezil přístup do nebytových prostor. Jeho jednání mělo za následek ztížení
jejich užívání, ovšem za situace, kdy žalobkyni žádné právo nesvědčilo a kdy
ani žalovaný neměl povinnost zajistit jí dodávku elektřiny a zemního plynu. Podle názoru odvolacího soudu nemůže požívat právní ochrany využití stavu,
který je v rozporu s právem, pro účely nárokování úhrady majetkové újmy, jejíž
základ je založen na pokračování tohoto protiprávního stavu. Takový výkon práva
je v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o .s. ř.“) s
odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Nesouhlasí se závěrem odvolacího
soudu, že předmětná nájemní smlouva je neplatná pro absenci předchozího
souhlasu městského úřadu podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. V případě
dohodnuté odkládací podmínky spočívající v udělení souhlasu městského úřadu
byla podmínka splněna ke dni vzniku závazku, který splývá s dnem uzavření
smlouvy. Souhlas městského úřadu tak byl udělen ke dni uzavření smlouvy, neboť
smluvní strany sjednáním odkládací podmínky posunuly vznik práv a povinností z
jejich smluvního vztahu až za okamžik udělení předchozího souhlasu. Účastníci
vyjádřili vůli považovat smlouvu za uzavřenou až udělením souhlasu, respektive
až bude splněn poslední předpoklad platnosti daného právního úkonu, a tedy
tento byl ke dni svého vzniku platný. V opačném případě měl soud zvážit užití §
42 obč. zák., neboť to byl právě žalovaný, kdo smlouvu koncipoval a přitom po
nabytí vlastnického práva k předmětu nájmu namítá její neplatnost. Za nesprávný
považuje rovněž závěr odvolacího soudu, který odmítl ochranu jejích práv podle
§ 129 obč. zák. s poukazem na nedostatek její dobré víry. Na advokáta se při
sepisu nájemní smlouvy obrátila, aby předešla její neplatnosti, a proto jí
nelze vytýkat její následné přesvědčení o její platnosti. Jestliže žalovaný
během řízení tvrdil, že ji poučoval o nutnosti zajistit předchozí souhlas
městského úřadu, pak právě s ohledem na jeho absenci koncipoval čl. X nájemní
smlouvy. Pokud nebyl přesvědčen o jeho platnosti, musel vědomě sepsat od
počátku neplatný právní úkon. Jiná možnost není, neboť souhlas v okamžiku
sepsání smlouvy předložen nebyl a přesto neodmítl její vyhotovení. Z výpovědi
V. H. vyplývá její zájem na platnosti smlouvy, která měla nezpochybnitelně
zajistit možnost žalobkyně užívat prostory i v budoucnu. Žalovaný si musel být
tohoto závazku při koupi domu vědom a přesto jí po nabytí vlastnictví zaslal
přípis, že s nemovitostí žádné závazky nepřevzal. Z její korespondence s
pronajímateli je patrné, že jejich jednání bylo značně zmatečné. Pan A. jí v
dopise z 3. 8. 1995 tvrdil, že s koupí domu nepřevzal žádné závazky a že jí
nesvědčí žádný titul k užívání nebytových prostor, avšak současně jí dal
výpověď z nájmu. Následně se žalovaný přípisem z 13. 9. 1995 k dopisu
předcházejícího vlastníka připojil, přičemž tvrdil neúčinnost nájemní smlouvy,
nikoliv neplatnost. Oba pronajímatelé pominuli § 680 odst. 2 obč. zák. a
tvrzením o tom, že na ně nepřešly závazky z nájemní smlouvy, neopírají o její
neplatnost, ale o jejich ujednán v rámci převodu nemovitosti. I v případě, že
by nájemní smlouva nebyla platná, nebylo v pořádku jednání žalovaného, který se
nesnažil dosáhnout nápravy soudní cestou, žalobou na vyklizení, nýbrž jednal
svépomocí, k níž ovšem nebyl dán důvod.
Užívání předmětného prostoru jí
znemožňoval od září 1995, zatímco o stavební povolení na rekonstrukci domu
požádal až 3. 2 1997. Sám popřel existenci havarijního stavu ve své výpovědi
při jednání 23. 2. 1998, když uvedl, že prostory byly uživatelné k danému účelu
až do doby vydání stavebního povolení, respektive do jejich zániku 12. 6. 1997. Ani objednané znalecké posudky nedokládají havarijní stav nemovitosti v roce
1995, když Ing. Knapp prováděl projektovou dokumentaci až pro účely
rekonstrukce v únoru roku 1997 a Doc. B. prostory ani osobně neviděl. Stejně
tak výpovědi svědků žalovaného dokumentují stav domu až k roku 1997. K tomu
dovolatelka dodává, že do oznámení o zániku předmětných prostor řádně hradila
nájemné, ačkoliv jí nebylo poskytováno adekvátní protiplnění. Žalovaný platby
přebíral,
aniž by zpochybňoval titul hrazení, případně požadoval jinou výši plateb s
odkazem na ustanovení o bezdůvodném obohacení. Nesouhlasí s úvahou odvolacího
soudu, podle něhož má být v právu žalovaný, který jí nejprve sepsal neplatnou
nájemní smlouvu, následně zakoupil dům s předmětem nájmu a s poukazem na
neplatnost smlouvy jí zabránil v jeho užívání, zatímco ona se měla chovat v
rozporu se zákonem a dokonce neměla být v dobré víře, pokud nerespektovala
sdělení žalovaného o neplatnosti jím sepsaného a uhrazeného právního úkonu,
neukončila své rozvíjející se podnikání a neuvolnila pronajaté prostory. Domnívá se, že bylo důvodné použít § 129 obč. zák., případně § 42 obč. zák. a v
kontextu hodnocení
podle § 3 obč. zák. jí přiznat žalovaný nárok. Tento postup by nebyl v rozporu
s občanským soudním řádem, když výsledky dokazování umožňují podřadit její
nárok pod jinou hmotněprávní normu, než na kterou odkazuje žaloba (viz rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 903/2004). Současně poukazuje na rozsudek
Ústavního soudu z 19. 2. 2008, sp. zn. 2221/07, podle kterého mají soudy
vykládat a aplikovat právo tak, aby bylo dosaženo spravedlivého výsledku, a
nemá docházet k ryze mechanické a formalistické aplikaci norem bez ohledu na
účel zájmu, který tyto chrání. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s odvolacím soudem a navrhl, aby
bylo zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl
o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (Čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále opět
„o. s. ř.”. Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení
(§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání,
ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově
vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř.], i když nebyly dovoláním uplatněny. Jejich existence
však nebyla tvrzena a z obsahu spisu se nepodává. Žalovaná zpochybňuje správnost zjištění odvolacího soudu o technickém stavu
domu č. 3 a nebytových prostor. Tím uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.,
tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek
hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti,
které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak
nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v
hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje
ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné
pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1920). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry
(např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného
důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý
apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho
výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně
napadnout. Soudy obou stupňů vyšly při zjišťování stavu předmětného domu, včetně
nebytových prostor, které užívala žalobkyně, ze znaleckých posudků Ing. Vladimíra Knapa z 1. 12. 1995, Doc. Ing. Miloše Březiny, CSc., z 15. 12. 1995,
Ing. Leoše Gurky z 29. 1. 1996 a Ing. Jiřího Hermany z ledna 1996, který
provedl pouze optické šetření části nemovitosti. Z dovolání vyplývá, že
žalovaná brojí proti způsobu hodnocení důkazů – znaleckých posudků, nabízí
vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho,
co měl odvolací soud z provedených důkazů zjistit. V tomto směru ovšem nelze
soudům obou stupňů nic vytknout. K tomu je třeba doplnit, že z výpovědi
žalovaného učiněné při jednání konaném před soudem prvního stupně 23. 2.
1998
nevyplývá, že by nebytové prostory byly užívané
až do vydání stavebního povolení, respektive jejich zániku v červnu 1997. Stejně tak není podstatné, že šetření stavu nemovitosti proběhlo na přelomu let
1995 a 1996, zatímco stavební povolení bylo vydáno v únoru roku 1997. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy,
jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Žalobkyně prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu namítá, že odvolací soud
nesprávně považoval nájemní smlouvu z 24. 3. 1995 za neplatnou pro nedostatek
předchozího souhlasu městského úřadu podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.,
přestože její účinnost byla odložena do doby, kdy byl souhlas udělen, že
odvolací soud měl posoudit odpovědnost žalovaného za škodu podle § 42 obč.
zák., že jí měla být poskytnuta ochrana jejích práv jako oprávněné držitelce
podle § 129 obč. zák. a že jí žalovaná částka měla být přiznána s ohledem na
dobré mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.
Podle § 3 odst. 2 věty druhé a třetí zákona č. 116/1990 Sb. místnosti určené k
provozování obchodu a služeb lze pronajmout jen s předchozím souhlasem
národního výboru (po účinnosti zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění
pozdějších předpisů – viz ustanovení § 22 věta první citovaného zákona – obce,
resp. města). Pokud národní výbor do 15dnů po obdržení žádosti o věci
nerozhodne, má se za to, že souhlas byl udělen.
Podle § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. byla-li smlouva uzavřena bez souhlasu
národního výboru podle odstavce 2 nebo neobsahuje náležitosti podle odstavce 3,
je neplatná.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že smlouva o nájmu nebytových prostor
uzavřená před 3. 12. 1999 v rozporu s ustanovením § 3 odst. 2 věty druhé zákona
č. 116/1990 Sb. bez předchozího souhlasu obecního úřadu je absolutně neplatná.
Jde v prvé řadě o rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího
soudu České republiky z 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněný pod
č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, z roku 2005, na který odkazuje
v jiné věci vydaný nález Ústavního soudu z 13. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS
104/04. Dále lze uvést např. usnesení Nejvyššího soudu z 30. 10. 2007, sp. zn.
33 Odo 687/2005, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud
odmítl usnesením z 9. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 212/08, a usnesení z 26. 3.
2009, sp. zn. 26 Cdo 4771/2008. Nejvyšší soud v rozsudku z 20. 1. 2004, sp. zn.
31 Cdo 1895/2002, uveřejněném pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2005, uvedl, že podmínkou platnosti smlouvy o nájmu
nebytových prostor byl předchozí souhlas, tj. souhlas daný před uzavřením
smlouvy, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 5. 1999, sp. zn. 2
Cdon 1928/97. Ten vyložil pojem předchozí souhlas podle § 3 odst. 2 zákona č.
116/1990 tak, že „tímto okamžikem není vznik nájmu, ale uzavření smlouvy. Ta je
(podle ustanovení § 44 věty prvé obč. zák.) uzavřena okamžikem, kdy přijetí
návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti. Podle ustanovení § 43c odst. 2
obč. zák. pak včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření
souhlasu s obsahem smlouvy dojde navrhovateli“. V tomto rozhodnutí je také
uvedeno, že byla-li nájemní smlouva uzavřená s vedlejším ustanovením (doložkou
času), podle něhož měl nájemní vztah teprve vzniknout, nelze souhlas udělený v
mezidobí městským úřadem považovat za předchozí souhlas
podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.
V řízení o dvoustranných právních vztazích mezi žalobcem a žalovaným
(v tzv. sporném řízení, o něž šlo i v projednávané věci), které je ovládáno
dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, tedy, řečeno jinak, tím,
jak žalobce vymezil předmět řízení. Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě
vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož
základě žalobním petitem uplatňuje svůj nárok. Právní charakteristika
vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení
předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud
závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro
jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový
stav věci právně posuzuje.
Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci lze žalobci přiznat
plnění,
kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se
žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně
náleží; nepřípustným (ustanovení § 153 odst.2 o.s.ř. odporujícím) překročením
návrhu by za této situace bylo jen přisouzení jiného nebo většího plnění, než
kterého se žalobce podle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na
základě jiného skutkového děje, než který žalobce vylíčil v žalobě a který
proto nebyl (nemohl být) předmětem dokazování před soudem.
Žalobkyně se žalobou podanou 14. 5. 1997 domáhala, aby jí žalovaný zaplatil
náhradu škody v podobě ušlého zisku za dobu, kdy nemohla užívat předmětné
prostory
ke své podnikatelské činnosti. Přitom tvrdila, že jí byly pronajaty původními
spoluvlastnicemi smlouvou z 24. 3. 1995, která je účinná i vůči žalovanému,
nynějšímu vlastníkovi,
který jí v užívání prostor brání. Svůj nárok tedy opírala o jednání žalovaného,
který nerespektuje její nájemní právo, což představuje vymezení předmětu řízení
po skutkové stránce, nikoliv jako odpovědnost advokáta za škodu způsobenou v
souvislosti s výkonem advokacie podle § 24 zákona č. 85/1996 Sb. Odvolací soud
proto postupoval správně.
Jestliže se žalobkyně ohrazuje, že jí měla být poskytnuta ochrana jako
oprávněné držitelce nájemního práva podle § 130 odst. 2 obč. zák., opomíjí, že
konečným důvodem vyklizení předmětné nemovitosti byl její prokázaný špatný
technický stav, který znemožňoval její bezpečné užívání.
Dovolává-li se žalobkyně uplatnění korektivu dobrých mravů, je třeba uvést,
že podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze právo založit, lze pouze (pro
rozpor s dobrými mravy) odepřít ochranu jeho výkonu (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky
ze 7. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1148/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy,
ročník 2001, sv. 4, s. 113, nebo nález Ústavního soudu České republiky z 20.
12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, ročník 1995, sv. 4, s. 313 pod č. 87). Soud proto nemůže s
odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. svým rozhodnutím konstituovat povinnost
žalovaného k náhradě škody žalobkyni.
Jelikož se dovolatelce nepodařilo prostřednictvím užitých dovolacích důvodů
zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání – bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – jako nedůvodné zamítl (§ 243b
odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
větu první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., a o skutečnost, že
žalovanému nevznikly (podle obsahu spisu) v dovolacím řízení náklady, na
jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2011
JUDr. Marie Rezková
předsedkyně senátu