USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce R. S., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, proti žalované Správě přírodních léčivých zdrojů a kolonád, příspěvkové organizaci, se sídlem v Karlových Varech, Lázeňská 18/2, IČO 00872113, o určení neplatnosti výpovědi smlouvy o nájmu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C 215/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 11. 2024, č. j. 56 Co 168/2024-451,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se (změněnou žalobou) domáhal určení, že je neplatná výpověď ze dne 4. 5. 2023, kterou mu dala žalovaná z nájmu nebytového prostoru umístěného ve II. nadzemním podlaží budovy č. p. XY na pozemku parcela č. XY, vše v katastrálním území XY (dále jen „V. k.“), a z nájmu podlahové plochy umístěné v příčné hale v I. nadzemním podlaží V. k. Současně požadoval, aby byla žalované uložena povinnost vydat mu movité věci (blíže specifikované), které měl v pronajatých prostorech a jež mu žalovaná měla neoprávněně zadržet. Usnesením ze dne 10. 5. 2024, č. j. 14 C 215/2023-332, Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) projednání a rozhodnutí o nároku žalobce na uložení povinnosti žalované vydat mu uvedené movité věci vyloučil k samostatnému řízení.
2. Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 14 C 215/2023-359, zamítl žalobu na určení neoprávněnosti výpovědi žalované ze dne 4. 5. 2023 z nájmu nebytového prostoru umístěného ve II. nadzemním podlaží V. k. (výrok I) i z nájmu podlahové plochy umístěné v příčné hale v I. nadzemním
podlaží V. k. (výrok II); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. Na základě odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 11. 2024, č. j. 56 Co 168/2024-451, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně též proti jeho výroku
II, podal žalobce (dovolatel) dovolání, jehož přípustnost opřel o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 26 Cdo 89/2022, a v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 28 Cdo 568/2024, a ze dne 22.
10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1961/2019. Namítá, že Výpověď „Smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 1. 2004“ ve znění „Dodatku č. 1 k smlouvě o nájmu nebytových prostor z 1. ledna 2004“ a ve znění „Dohody související se smlouvou o nájmu nebytových prostor z 1. ledna 2004“ ze dne 4. 5. 2023 (dále jen „Výpověď“) není určitá a srozumitelná, neboť vypovídá „jedinou nájemní smlouvu“ (coby jediný závazek mezi pronajímatelem a nájemcem), aniž by pronajímatel specifikoval „vypovídané předměty nájmu“, ačkoliv byly mezi pronajímatelem a nájemcem uzavřeny dvě nájemní smlouvy „s různými předměty nájmu a s různými podmínkami jejich jednostranného ukončení“ (z Výpovědi tak není zřejmé, co je vypovídáno).
Taková výpověď proto dle § 2314 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), není oprávněná. Případná neplatnost Dohody „související se smlouvou o nájmu nebytových prostor z 1. ledna 2004“ uzavřené v březnu 2008 (dále jen „Dohoda“) pak měla být posouzena nikoliv jako absolutní, ale jako relativní, jíž se žalovaná nemůže dovolat, neboť ji „výlučně zavinila“. Soud měl rovněž poučit žalobce dle § 118a odst. 2 o. s. ř. o svém závěru o absolutní neplatnosti Dohody a vyzvat jej „k doplnění vylíčení rozhodných skutečností a navržení důkazů k jejich prokázání“.
Rovněž jej měl dle § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzvat „k navržení důkazů ohledně jeho sporného tvrzení“, které učinil před skončením prvního jednání, že „mezi účastníky řízení byla uzavřena nová nájemní smlouva, a to konkludentně“. Jestliže se mu takového poučení nedostalo, měl potom odvolací soud provést k tomuto (nikoliv novému) tvrzení dovolatelem navržené důkazy v odvolacím řízení. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalovaná ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. I kdyby v dané věci šlo o dvě samostatné nájemní smlouvy, bylo je možno vypovědět jedinou výpovědí. Žalovaná však vždy zastávala postoj, že jde o jedinou nájemní smlouvu, že Dohoda byla „pouze“ dalším dodatkem Smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 1. 2004 (dále jen „Smlouva“). Jestliže však odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) považoval Dohodu za samostatnou nájemní smlouvu, správně uzavřel o její absolutní neplatnosti pro absenci povinných náležitostí dle zákona č. 116/1990 Sb., tedy pro rozpor se zákonem. Tvrzení o další konkludentní smlouvě žalobce v řízení uplatnil sice před soudem prvního stupně, ale až po účincích koncentrace řízení. Žalobci přitom bylo
možné právní posouzení Dohody coby absolutně neplatné známo v řízení ještě před jednáním soudu prvního stupně dne 30. 5. 2024, neboť žalovaná jej přednesla již dne 19. 2. 2024. V řízení „poskytnutá tvrzení byla dostatečná pro objasnění skutkové stránky věci“ i při právním názoru o neplatnosti Dohody. Navrhla proto, aby dovolání bylo odmítnuto. 6. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval otázkou jeho přípustnosti, z posléze uvedených důvodů jej však přípustným neshledal. 7. Dovolatel zpochybňuje správnost právního posouzení učiněného odvolacím soudem ohledně určitosti a srozumitelnosti Výpovědi, když ta má dle něj vypovídat „jedinou nájemní smlouvu“ (coby jediný závazek mezi pronajímatelem a nájemcem), aniž by specifikovala „vypovídané předměty nájmu“; to za situace, kdy byly mezi pronajímatelem a nájemcem uzavřeny dvě nájemní smlouvy „s různými předměty nájmu a s různými podmínkami jejich jednostranného ukončení“. Není tak dle dovolatele zřejmé, co je vypovídáno. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem je však v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 8. Úprava skončení nájmu prostoru sloužícího k podnikání (ani obecná ustanovení o nájmu, která se použijí, není-li ve zvláštních ustanoveních o nájmu prostoru sloužícího podnikání stanoveno jinak – viz § 2302 odst. 1 větu druhou o. z., za použití § 3074 odst. 1 věta prvá o. z.) nestanoví pro výpověď z nájmu sjednaného na dobu neurčitou (o nějž šlo i v souzené věci), kterou lze dát bez uvedení důvodu, žádné zvláštní náležitosti. Postačí, aby taková výpověď vyhověla obecným náležitostem právního jednání, zejména pak náležitostem vyplývajícím z požadavku na určitost právního jednání ve smyslu § 553 o. z. V souzené věci z obsahu (písemné) Výpovědi vyplývá, kdo ji činí (žalovaný), komu je určena (dovolateli), též který nájemní vztah se jí vypovídá - založený Smlouvou ve znění Dodatku č. 1 „k smlouvě o nájmu nebytových prostor z 1. ledna 2004“ uzavřeným na podzim roku 2007 (dále jen „Dodatek“) a též Dohodou; jinými slovy vypovídá se nájem všech „předmětů nájmů“ těmito právními tituly založený či měněný (bez ohledu na to, zda tak byl založen nájemní vztah jediný či více nájemních vztahů samostatných; přitom jediná listina může současně obsahovat více písemných výpovědí) - a jaká je výpovědní doba (kdy má vypovídaný nájemní vztah skončit). Výpovědní důvod obsahovat nemusela, jelikož účastníci si ve Smlouvě sjednali možnost vypovědět nájem i bez udání důvodu a s tímto způsobem ukončení podnikatelského nájmu sjednaného na dobu neurčitou též počítá dispozitivní úprava obsažená v § 2312 o. z. Za tohoto stavu lze Výpověď pokládat za určité a srozumitelné právní jednání, k jehož platnosti zákon nevyžaduje, aby zahrnovalo jakékoli další (speciální) obsahové náležitosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3721/2019, uveřejněný pod č. 81/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či dovolatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 26 Cdo 89/2022). 9. Rovněž dovolatelem zpochybňovaný právní závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti Dohody (coby samostatné smlouvy) pro absenci náležitostí vyžadovaných zákonem č. 116/1990 Sb., v jehož režimu byla uzavřena, odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Ta ustáleně uzavírá, že právním následkem je zde (pro rozpor se zákonem) neplatnost absolutní [§ 3 zákona č. 116/1990 Sb., § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), za použití § 3074 odst. 1 věta prvá za středníkem o. z.], nikoliv neplatnost relativní (viz např. pro případ - soudy též v dané věci shledaných absencí - náležitosti účelu nájmu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3878/2019, náležitosti výše nájemného a úhrad za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním nebytového prostoru nebo způsobu jejich určení pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4866/2016, ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 85/2012, nebo ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 24/2015). 10. Dovolatelem odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 28 Cdo 568/2024, a ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1961/2019, na danou věc nepřiléhají; již jen z toho důvodu, že se týkají výkladů následku neplatnosti u právních jednání činěných v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. 11. Jestliže je správný právní závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti Dohody (coby samostatné smlouvy, kterýžto závěr odvolacího soudu nebyl dovoláním zpochybněn), je obsoletní řešit případné důsledky chybně uvedené výpovědní doby ve Výpovědi (uvedené chybně pouze) ve vztahu k této Dohodě. 12. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud (příp. již soud prvního stupně) jej měl při závěru o absolutní neplatnosti Dohody poučit dle § 118a odst. 2 o. s. ř. a vyzvat jej „k doplnění vylíčení rozhodných skutečností a navržení důkazů k jejich prokázání“ či dle § 118a odst. 3 o. s. ř. a vyzvat „k navržení důkazů ohledně jeho sporného tvrzení“, že „mezi účastníky řízení byla uzavřena nová nájemní smlouva, a to konkludentně“, a provést k tomuto tvrzení dovolatelem navržené důkazy, ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 237 - 238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. 13. Nadto vytýkanou vadou řízení netrpí, neboť odvolací soud (stejně tak soud prvního stupně) své rozhodnutí založil na skutkovém závěru, že prostor „v příčné hale V. k.“ dovolatel užíval právě na základě Dohody; tento závěr vycházel mj. ze skutkových zjištění (jejichž správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu) o samostatném způsobu účtování nájemného ze Smlouvy a právě z Dohody a z obsahu korespondence účastníků rozlišující Smlouvu ve znění Dodatku a Dohodu (coby právní tituly nájmu). Své skutkové závěry soudy nepostavily na neprokázání určité právně významné skutečnosti, nýbrž učinily je na základě učiněných skutkových zjištění. Nejde přitom o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). 14. Dovolatel výslovně svým dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu i v jeho nákladovém výroku, byť vůči němu žádné dovolací námitky neprezentuje. Zde však ostatně platí, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí odvolacího soudu (objektivně) přípustné. 15. Na základě shora uvedených závěrů proto Nejvyšší soud dovolání dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl. 16. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad právní moci napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci dovoláním napadeného usnesení [§ 243 písm. a) o. s. ř.], neboť jde o návrh akcesorický (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017). 17. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.); proto se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 17. 6. 2025
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu